Článek
Divák měl získat pocit, že stojí přímo u zásahu
Policie v akci vstoupila na obrazovky Primy 9. října 2017. Každý díl nabízel několik případů, v nichž hlídky řešily sousedské spory, krádeže, partnerské konflikty, opilé výtržníky i podezření ze závažnějších trestných činů. Kamera se držela blízko dění, lidé křičeli a situace se rychle vyhrocovaly.
Právě tato jednoduchá stavba fungovala. Divák nemusel znát postavy z předchozího dílu a během několika minut dostal konflikt, zásah i rozuzlení. Pořad vydržel šest sérií a Prima ho nasazovala opakovaně také v reprízách. Mediální server Médiář jej po sedmi letech vysílání označil za úspěšný odpolední formát.
Tady je ale zásadní problém. Policie v akci patřila do žánru scripted reality, tedy hrané reality. Před kamerou se nepodařilo náhodou zachytit skutečnou hlídku při běžné směně. Situace byly připravené pro natáčení a účastníci hráli určené role. Některé příběhy mohly vycházet ze skutečných událostí, jiné byly vytvořené pro pořad. (prima+)
Pořad tedy sloužil především k pobavení diváků. Mohl připomenout různé podvody nebo konfliktní situace, rozhodně však neukazoval skutečný výkon služby Policie České republiky.
Policie se od seriálu distancovala už po prvních dílech
Zmatek podporovalo obsazení. Některé policisty hráli civilisté, jiné skuteční či bývalí příslušníci bezpečnostního sboru. Ti však natáčeli ve svém osobním volnu a vystupovali jako účinkující v televizním seriálu, nikoli jako policisté vykonávající službu.
Policie ČR zveřejnila své první ostré stanovisko pouhý týden po premiéře. Uvedla, že se na tvorbě seriálu žádným způsobem nepodílela a formát reality show nemůže přijmout jako věrné představení své práce. Kritizovala také uměle vyhrocené postupy televizních hlídek, které podle ní neodpovídaly právním předpisům ani běžné policejní praxi. (Policie ČR)
Na rovinu, policii vadilo především to, že běžný divák mohl seriál snadno považovat za její oficiální projekt. Na obrazovce viděl uniformy, označená auta a lidi představované jako reálné policisty. Rozdíl mezi televizní rolí a skutečnou pravomocí příslušníka se tím rozmazával.
Později policie vysvětlila ještě jasněji, že pořad není dokument, ale hraný televizní seriál. Vozidla, uniformy a další vybavení označila za rekvizity, které jí nepatří. Současně uvedla, že nemůže soukromé televizi v pokračování pořadu bránit, a nezbývá jí proto než se od něj distancovat. (Policie ČR)
Skutečný zásah bývá pomalejší a méně efektní
Televizní případ musí udržet pozornost a vejít se do několika minut. Konflikt proto rychle graduje, podezřelý se obvykle prořekne, svědek dodá důležitou informaci a hlídka dospěje k jasnému řešení. Skutečná policejní práce takhle úhledná nebývá.
Policisté musí ověřovat totožnost, poučovat přítomné, shromažďovat informace, pořizovat dokumentaci a rozlišovat, zda jde o přestupek, trestný čin, občanskoprávní spor, nebo situaci, do které vůbec nemohou zasáhnout způsobem očekávaným volajícím. Velká část jejich práce je administrativní a pro televizní kameru málo atraktivní.
Tohle si lidé často pletou: skutečnost, že v seriálu hrál opravdový policista, ještě nedělá ze scény opravdový zákrok. Policie sama vysvětlila, že případní příslušníci v pořadu vykonávali uměleckou činnost mimo službu. Jejich televizní jednání proto nelze používat jako návod, jak má policista postupovat na ulici.
Policie v akci měla tempo, výrazné postavy a konflikty, u kterých se divák mohl rozčilovat i smát. Právě proto vydržela na obrazovce roky. Jako televizní zábava fungovala. Jako obraz skutečné práce Policie ČR však neobstála – a samotná policie to říkala prakticky od začátku.
