Článek
Zvěřinu směl jíst i chudý, nesměl si ji ulovit
Na rovinu: žádný celoevropský zákaz, podle kterého by chudý člověk nesměl pozřít zvěřinu, neexistoval. Zakázán býval především lov bez svolení. Právo lovit jeleny, daňky či divočáky náleželo panovníkovi, šlechtici, klášteru nebo jinému držiteli půdy. Ulovené zvíře nebylo jen maso, ale také důkaz moci nad krajinou.
Výprava na jelena měla navíc pevný obřadní ráz. Rozdělení kořisti se řídilo postavením účastníků a různé části zvířete dostávali lidé různého významu. Podle studie archeologů z univerzit v Sheffieldu a Bergenu právě lov a následné porcování zvěře viditelně oddělovaly elitu od ostatních.
Poddaný tedy mohl zvěřinu ochutnat, pokud ji dostal při hostině, jako odměnu, almužnu nebo podíl za práci. Sám však obvykle nesměl vyrazit s lukem do panského lesa. Přistižení pytláka mohlo skončit ztrátou majetku, vězením, vyhnáním i tělesným trestem. Záleželo na místě a století.
Dobře to ukazuje anglická Lesní charta z roku 1225. Za ulovení královského jelena již neměl provinilec přijít o život nebo končetinu, stále mu však hrozila vysoká pokuta. Nemajetného čekalo vězení na rok a den, případně vypovězení ze země. Shovívavost podle dnešních měřítek to tedy nebyla.
Koruna nechránila panovníka před klatbou (kletbou taky ne, ale to je něco jiného)
Král se nemusel třást před každým knězem. Obával se však církve jako instituce, která ovlivňovala jeho pověst, korunovaci, manželství, nástupnictví i vztahy s poddanými. Biskupové přitom nebyli pouze duchovní. Vlastnili půdu, spravovali města a často patřili k nejvlivnějším rádcům či odpůrcům panovníka.
Nejtěžší zbraní byla exkomunikace neboli vyloučení ze společenství církve. V nábožensky založené společnosti nešlo o prázdné gesto. Panovník mohl být vykreslen jako člověk stojící mimo řád křesťanského světa a jeho soupeři získali vítanou záminku k neposlušnosti.
Slavným příkladem je spor Jindřicha IV. s papežem Řehořem VII.. Po exkomunikaci se proti králi postavila část německých knížat, takže v lednu 1077 zamířil do Canossy žádat papeže o rozhřešení. Nebyla to však bezpodmínečná kapitulace světské moci. Jindřich později obsadil Řím, prosadil vlastního papeže a Řehoř zemřel v exilu.
Král se tedy církve bál hlavně tehdy, když duchovní trest dokázali využít jeho domácí protivníci. Bez podpory šlechty, měst a části duchovenstva zůstávala i papežská klatba jen jedním tahem v mnohem delší politické partii.
Inkvizitor nebyl nadřízeným každého krále
Příjezd inkvizitora mohl mezi obyvateli vyvolat paniku. Vyšetřování kacířství přinášelo výslechy, zabavování majetku, veřejné pokání a v nejhorších případech předání zatvrzelého nebo opakovaného kacíře světské moci. Právě světské úřady vykonávaly tresty smrti.
Ovšem středověká inkvizice nebyla jednotná tajná policie, která by stejně ovládala celou Evropu. Inkvizitor potřeboval spolupráci místního biskupa, úředníků i panovníka. Pokud se dostal do sporu se silným vládcem, nemusel zvítězit.
Poznal to aragonský generální inkvizitor Nicolau Eimeric, autor vlivné příručky pro vyšetřování kacířství. Jak připomíná projekt barcelonské Univerzity Pompeu Fabra, jeho tvrdý postup vedl ke konfliktu s králem Petrem Aragonským, ke ztrátě úřadu a později k vyhnanství.
Filmová představa všemocného muže v kutně tedy kulhá. Pro běžného obviněného byl inkvizitor mimořádně nebezpečný. Král se však více než jednoho vyšetřovatele obával celé církevní sítě, ztráty legitimity a lidí, kteří mohli obrátit duchovní spor proti jeho trůnu.
