Článek
Kat byl potřebný zaměstnanec, kterému se lidé vyhýbali
Když městský nebo vrchnostenský soud vynesl rozsudek, někdo jej musel vykonat. Kat prováděl popravy a tělesné tresty, případně se na příkaz soudu podílel na mučení vyslýchaných. Nebyla to práce pro hrubého amatéra. Nezdařená poprava znamenala delší utrpení odsouzence a mohla obrátit rozzuřený dav proti katovi.
Rozsah dalších povinností se měnil podle města a doby. Kat nebo jeho pomocníci mohli odklízet uhynulá zvířata, likvidovat toulavé psy či vykonávat jiné práce, do kterých se ostatním nechtělo. Právě spojení s krví, smrtí a mršinami posilovalo jejich špatnou pověst.
V německy mluvících zemích patřili kati, pohodní, hrobníci i čističi latrín mezi takzvaná nečestná povolání. Jak připomíná odborná studie Cambridge University Press, jejich příslušníci mohli narážet na společenské, právní i hospodářské překážky. Míra vyloučení ovšem nebyla všude stejná. Představa kata jako naprostého vyvrhele v černé kápi je zčásti pozdější romantická zkratka. Ve skutečnosti šlo mnohdy o placeného městského zaměstnance, jehož služby společnost potřebovala, ale osobně se s ním stýkat nechtěla.
Čištění jímek patřilo k práci pro silný žaludek
Pod středověkými domy, dvory a kláštery vznikaly odpadní jámy, do nichž ústily záchody. Jinde byla latrína postavena nad vodním tokem nebo přímo nad jímkou. Jak dokládá přehled britské organizace Historic England, podobná zařízení jsou běžným nálezem zejména v archeologii pozdně středověkých měst.
Obsah jam se po naplnění musel vybrat. Čističi pracovali s vědry, lopatami a sudy, často v době, kdy byl na ulicích menší provoz. Odpad se odvážel za zástavbu a mohl skončit také jako hnojivo. Na rovinu, romantiku v tom hledat nelze. Vedle nesnesitelného zápachu hrozilo uklouznutí, zavalení, kontakt s parazity nebo dušení v prostoru se špatným vzduchem.
Označení „gong farmer“, které se v populárních textech objevuje, je bezpečně doložené hlavně z tudorovské Anglie. Není proto přesné nalepit tento anglický název automaticky na každého středověkého čističe jímek v Evropě. Podobně nevábnou práci odváděli pohodní a zpracovatelé kůží. Z města odstraňovali mršiny a zachraňovali z nich využitelné části, zatímco zápach a zbytky přitahovaly hmyz i hlodavce.
Nevolník nebyl povoláním a nosič mrtvých jím často také nebyl
Nevolnictví se do seznamů „nejhorších zaměstnání“ dostává neprávem. Nešlo o řemeslo, nýbrž o právní a společenské postavení. Nevolníci byli zpravidla zemědělci hospodařící pro vlastní obživu, kteří vrchnosti odváděli dávky v práci, naturáliích nebo penězích. Takto jejich postavení shrnuje také studie o středověkém nevolnictví.
Nevolník nebyl totéž co otrok. Mohl mít rodinu, obhospodařovat usedlost a podle místních poměrů také obchodovat či si přivydělávat. Háček byl v omezené svobodě a povinných službách. Jejich podoba se napříč Evropou výrazně lišila, takže líčení všech nevolníků jako stejně týrané bezejmenné masy nevydrží bližší pohled.
Ani nosič mrtvol nebýval všude stálým povoláním. Při morových epidemiích tuto činnost přebírali hrobníci, kostelní služebníci nebo narychlo najatí lidé. Práce byla fyzicky těžká a psychicky drtivá, zvlášť když počet obětí překročil možnosti běžného pohřbívání. Hromadné hroby skutečně vznikaly, nebyly však jediným způsobem ukládání zemřelých. Archeologický výzkum středověkého Cambridgeshiru ukázal, že řada obětí moru dostala obvyklý samostatný pohřeb. Nejhorší práce středověku tedy spojovala hlavně jedna věc: lidé bez nich nedokázali žít, ale ty, kdo je vykonávali, si raději drželi od těla.
