Článek
Ze svého dětství si vybavím „autority“ budované nadřazeností, zastrašováním, manipulací, agresí nebo i násilím. Když se ohlédnu za svou matkou, nebo učitelkou, která po neukázněných spolužácích házela svazkem klíčů či je tloukla ukazovátkem přes prsty. Matikářka přirozeně budící respekt zase používala jen slovní spojení „dám ti ránu po ránu“. Rozhodně neházím celou generaci našich rodičů, prarodičů nebo pedagogů do jednoho pytle. Co člověk to jiná osobnost, povaha, nastavení a výchovné metody, tak tomu bylo a vždy bude.
Vybavuji si mnoho slovních spojení na mě a mé bratry aplikovaných. Některé mi dosud vyvolávají nepříjemné pocity, vzpomínky a nikdy je již nechci slyšet, a to ani z mých úst.
Škoda každé rány, která padne vedle!
Jestli si myslíš, že jsem ti dal málo, můžu ti přidat!
Já ti takovou fláknu, že druhou chytíš o zeď.
Já ti jednu vrazím, až se ti hlava otočí.
Mlč, teď mluví dospělý!
Neškleb se, zůstane ti to.
My jsme spolu husy nepásli.
Přetrhnu tě jako hada.
Nelez tam, spadneš!
Seď chvíli v klidu!
Zapiš si to za uši!
To se nedělá! Tam se neleze! To se neříká!
Nechoď po tom obrubníku nebo si zlámeš nohy!
Dokud to nesníš, nepůjdeš od stolu!
Seřežu tě, že si týden nesedneš!
Dlouhý vlasy, krátký rozum.
Přestaň řvát nebo ti přidám, abys měl důvod!
Nebuď lakomej a rozděl se!
Když to neuděláš, budu smutný!
Počítám do tří.
Vypadni a vrať se, až budeš normální!
Dostaneš tak, že budeš s*át magi v kostkách!
Ještě jednou a uvidíš!
Uděláš to, protože jsem to řekl!
A nebudu s tebou o tom diskutovat!
Ani generace dnešních rodičů se bohužel někdy takových hlášek nevyvaruje. Byť chyby svých rodičů a prarodičů většinou opakovat nechceme, některá slova jsou v našich myslích hluboko zakořeněná. Pak stačí únava, vyčerpání nebo rozčílení a bezmyšlenkovitě si najdou světlo světa.
Někdy používáme po generace opakovaná slovní spojení, která naštěstí tolik neubližují a nezraňují. Co tím chceme říci víme, ale podstata ukrývá pořádný nesmysl.
Co třeba taková standardní situace u jídla, kdy dítko víc mluví, než jí. Pak nezbývá než použít legendární průpovídku ze školek „dobré chutnání a bez povídání“, anebo třeba „Zavři pusu a jez!“ Jen aby nám pak smíchy nezaskočilo sousto, když se přemýšlivý potomek nad nesmyslem pozastaví.
Co když pak na stole zůstává talíř se sotva ochutnaným pokrmem, může přijít na řadu věta „Co by za to děti v Africe daly?“ Kdybychom však jen tušili, co náš bezvýznamný povzdech vyvolá, raději bychom si předem pusu zalepili než odpovídat na nekonečný řetězec zvídavých otázek.
Před odchodem ven dítko pobíhá, poskakuje a rošťačí namísto oblékání, pak na řadu přichází úsměvné „Sedni si tu, ani se nehni a koukej se rychle převlíkat!“
Venku pak varujeme před pádem a voláme „Utíkej pomalu!“, „Nepřeraž se.“, „Buď opatrný.“
Nepořádek v pokojíčku zapříčiní zvolání „Tady je bordel jak v tanku!“. Při následných domluvách, jestli si ratolest může nejprve pustit pohádku a až potom uklidit, konstatujeme očekávané „Nejdřív povinnosti, a potom zábava!“
Dítko večer stále ne, a ne zabrat a my za celý den vyčerpáni už nevíme kudy kam a hlásáme: „Zavři už ty oči, koukej spát nebo uvidíš!“
Nedávno se mi podařilo vyřknout něco netradičního: „Nesahej si těma špinavýma vlasama do tý hlavy!“ Samozřejmě, že si dcera již stihla rukama upatlanýma od zmrzliny do čerstvě umytých vlasů sáhnout. Drama se však ani v nejmenším nekonalo a k tomu jsme se z plna hrdla zasmály.
Držím nám všem pěsti, ať je nadbytek úsměvných průpovídek nad veškerými zastrašujícími, ponižujícími a vyhrožujícími!
