Článek
Hovor s klientem mi nedobitá baterka telefonu vyřešit dovolila a kliku jsme měla i při vyzvednutí balíku. PIN kód k převzetí zásilky jsem ještě předala, ale pak už utrum, nepoužitelný mobil končí v útrobách kabelky.
Blízký supermarket mě vítá s otevřenou náručí a já vkládám do košíku mléko, jogurty, šunku, chléb… ale i velké čokoládové vejce s překvapením za akční cenu.
Maxi vejcem s překvapením jsem chtěla potěšit dcerku, navíc, nekup to, když je v akci.
Míjím obsazené samoobslužné pokladny a přicházím k usměvavé pokladní, kde jsem hned na řadě. Prodavačka za kasou se ohání a těch několik mých položek bleskurychle namarkuje. Za mnou už však vzniká fronta, ale šikovná pokladní ji jistě hned odbaví.
Milý hlas mi hlásí platbu 314 korun a já otevírám peněženku. Úsměv mi zamrzá. Smutně na mě z peněženky vyhlíží poslední dvě stovky a nic víc. Hlavou mi běží další vykřičník: „Hlupačka! Zapomněla jsem si ze spořícího účtu převést peníze“. A pomocník mobil? Ten si bezostyšně odpočívá vybitý.
Dostávám spásný nápad: „Mohu zaplatit část hotově a část kartou?“ Pokladní platbu nastaví a do rukou ji vkládám dvoustovku. Na terminálu se zobrazuje 114 Kč, tak vytahuji kartu. Těch pár korun, na účtu určitě mám. Displej terminálu však říká něco jiného „zamítnuto“ a mě se dělá zle.
Ve frontě mě propichují pohledy a já se do éteru omlouvám. Rudnu a omlouvám se i pokladní. Zdůvodňuji, že jsem si zapomněla převést peníze. Slušně žádám, jestli je možné storno položek, abych se vešla do té už zaplacené dvoustovky.
Navrhuji stornovat nepotřebnou čokoládovou položku bez níž se cena nákupu vejde do požadované částky. Pokladní se podivuje nad drahou srandou a já ostýchavě konstatuji, že maxi vejce mělo potěšit dceru.
Volá se hlavní pokladní, ale dlouho nikdo nepřichází. Pokladní je klidná a vyprávěním uklidňuje také mě. Občas se stávají všelijaké věci, jako že někdo platí věrnostní kartou jiné prodejny, zapomene PIN, na samoobslužných pokladnách odchází bez placení, platí jinou měnou, neplatnými bankovkami nebo prostě nemá dostatek prostředků na účtu.
Já mezitím těkám pohledem po naštvaných, ale i smířlivých tvářích nakupujících ve frontě za mnou. Tři lidé se postupně odcházejí obsloužit sami. Paní hned za mnou trpělivě postává s vyloženým nákupem na pásu a další hned za ní též. Mé čelo se rosí potem, rozepínám bundu, znovu se omlouvám za kolaps a skrytě doufám, že stihnu včas vyzvednou dceru z kroužku. Nemohu teď přeci z místa činu utéct a vymlouvat se na plačící dítě, naštvanou lektorku a vybitý mobil.
Přichází hlavní pokladní a mně se ulevuje, ale jen do té chvíle, než snahy o storno mého akčního čokovajíčka nepadají na úrodnou půdu. Vypadá to na závažnější problém, s nímž si ani hlavní pokladní neumí poradit. Přemýšlím, že navrhnu kompletní storno nákupu, že vrátím zboží naskládané v tašce, oni mně zas zaplacené dvě stovky a budu moci odejít. Ale nenastane ještě větší problém?
Z přemýšlení mě vytrhává třetí osoba u pokladny, asi nějaká manažerka. Párkrát se dotkne monitoru pokladny a stále pohodová pokladní mi již podává pět korun nazpět. Úleva! Drobné z dvou stovek za stornované maxi vejce nechávám pokladní jako revanš za trpělivost a ochotu. Děkuji a věnuji všem přítomným lítostivý pohled, že jsem jim ubrala kus z jejich vzácného času. Tak vzácného, který mi nedovolil dobít baterku mobilu, než jsem vyšla ven z domova, nebo že jsem si nestihla vzpomenout na nedostatek peněz pro platby.
Přestože se mi horké chvíle u pokladny zdály nekonečné, pro dcerku jsem doběhla jen s pár minutovým zpožděním a nic zlého se nestalo. Ale příště si raději vezmu knížku, hodím nohu přes nohu, zabořím se do židle v hale a vyčkám si konce kroužku bez stresu.
