Článek
Sebevědomí se plazí u země, někdy se pokouší zvednout, ale rázem ho srážím dolů. Možná někdy sedí, a dokonce i zpříma, než mu na hřbet naložím krosnu plnou tíhy méněcennosti a nespokojenosti se sebou sama.
Pochybuji o sobě a nevěřím si, že jsem dost dobrá, schopná, pěkná, šikovná… Naštěstí můj svět není jen samá šeď a černota, mám kolem sebe lidi, kteří mi nedovolí o sobě smýšlet zle, vidí mě vlastníma očima, které mě nerentgenují tak kritickým pohledem, a hlavně mě mají rádi.
Mé já však tápe a stále hledá cestu k tomu, aby se také mělo aspoň trošičku rádo, pochválit se nebo si sebe za něco vážit. A ono se tak někdy stane jako třeba před rokem, když mi kamarád věnoval starou kytaru. Zachránil ji od popelnice, byla bez strun, poškozená a špinavá. Dal ji péči, upevnil struny a nabídl, jestli se jí ujmu. Rozměry se hodila pro mou osmiletou dceru, a tak jsem se jí s vděkem ujala, přestože jsem netušila, co nám přinese.
Odjakživa hudbu miluji, ale sama jsem se jí nikdy dostatečně nevěnovala, abych něco dokázala. Jen vděčně vzpomínám na dvouletou zkušenost ze školního sboru na základní škole nebo na jedno úspěšné překonání trémy při hodině hudební výchovy. Tehdy jsem zapěla sólo písně „Ach synku, synku“, na které spolužáci reagovaly nečekaným bouřlivým potleskem a učitelka podtrženou jedničkou.
Co potom, umět hrát na hudební nástroj? To byl sen. Nejvíc mě lákaly strunné a klávesové nástroje. Roky jsem opečovávala své minipianko ve velikosti dlaně s osmi tlačítky místo kláves. Černá tlačítka vydávala cinkavé tóny a nechala vyznít „Rozvíjej se poupátko“ nebo vánoční „Rolničky, rolničky“. Až po dlouhých letech jsem pod vánočním stromkem objevila vytoužené dětské piano na baterie (značky Pile), s nímž jsem se zasněně nořila do tajů hudby a svých myšlenek. Neuměla jsem hrát všemi deseti, ani před publikem, neměla jsem žádného učitele, nenaučila jsem se noty, ale cítila jsem se šťastná.
Z jednoho dětského letního tábora jsem si přivezla kromě pěkných vzpomínek také vztah ke kytaře, naučených pět akordů a motivaci se na tento nástroj naučit hrát. Chyběla jen ta kytara, kterou mi v dětských letech Ježíšek ani nikdo jiný nenadělil, a tak mých pět akordů brzy upadlo v zapomnění.
Až v okamžiku, kdy mi kamarád předal tu starou oprýskanou kytaru, se má dospělá duše dotkla dávného přání, které v mém nitru rozehrálo citlivou strunu někde hluboko malé holky, která uměla pět akordů a odhodlaně toužila po něčem víc.
Kytara střídavě vklouzává z mých do dceřiných rukou a spojuje nás ve společném zájmu. Dcera navštěvuje kroužek a já jsem samouk. Naše kytara už poznala také pódium, když s ní dcerka úspěšně vystoupila na malém koncertě v kulturním domě. Náš strunný nástroj dávkuje radost a dává pocit hrdosti. Povzbudila jsem své sebevědomí a dcerka se s láskou vydala vstříc hudbě. Kytary od popelnice si natolik vážíme, že ji ani jedna z nás nechce nahradit novou, zvučnější, kvalitnější a já nějakou větší. Dokonce nám nevadí se o ní střídat.
Opravovaná, oprýskaná, poškrábaná a málem skončila na skládce. Teď je naší milovanou kytarou!
Dosud mě má dávná přání míjela, neodvažovala bych se na jejich realizaci ani pomyslet. Své touhy a sny jsme už dávno odložila na neurčito nebo spíš jako nesplnitelné. Copak bych si mohla pro sebe dovolit nákup hudebních nástrojů, učitele hudby, začít cvičit bojová umění nebo procestovat daleké kouty světa? Raději pomohu a umožním realizovat sny svým dětem, na nich mi záleží.
A tak jsem to měla nastavené donedávna, než mi kamarádův krásný dar poskytl příležitost, díky níž jsem otevřela oči dokořán a uviděla cestu, která učí v sebe věřit, protože plnit si vlastní sny a rozvíjet se, nepomáhá jen vlastnímu sebevědomí.
