Článek
Ve svém příběhu U nás doma tabu aneb mé dětské lásky a můj první sex jsem popsala veškeré své zkušenosti (spíše nezkušenosti) s kluky, než jsem poznala toho, který mi se životem tolik zamával. Těsně před mými sedmnáctými narozeninami vstoupil do mého života on, nenáviděný a neznámý matčin chvilkový muž, který si mě pozvolna získával až jsem pokorně ležela u jeho nohou.
Po několika měsících, kdy byla matčina psychická nemoc podchycena a její stav medikací stabilizován, propustili ji z psychiatrické léčebny domů. On její byt opustil a já šla s ním. V ten moment pro mě studium, práce na brigádách i kamarádi přestaly existovat. Přestala jsem vnímat vše kolem, středobodem mého vesmíru se stal ON. Nikdo a nic jej nepředčilo. Bylo mi jedno, že nemáme kam jít, nestarala jsem se, co budeme jíst, netušila jsem, jestli budeme mít peníze. Věděla jsem jen, že kam půjde on, tam půjdu i já. Tak, jak jsem v sobě měla silně zakořeněnu zodpovědnost (a mám dosud) za své činy, své bratry, ke svým povinnostem, za vše … v tomto období jsem nevnímala nic než jen ten silný cit, jenž zahltil celé mé nitro, všechny mé smysly a mé myšlení.
Zajistil nám „bydlení“ v garáži. Zaplatil zálohu za její pronájem a v mrazivém lednu jsme se do ní nastěhovali. Elektřina, zásuvky, přímotop, matrace, spacáky, lampička. To vše zajišťovalo po dobu jednoho měsíce celkem slušné přebývání pospolu.
Nutnost snížit náklady na minimum nás donutila se posunout o garáž dál. Druhá garáž již neměla tak přívětivou atmosféru, ale náklad za její pronájem se o značnou sumu snížil. Byť prostor postrádal zdroj elektrické energie a nabízel silný chlad a tmu, měli jsme střechu nad hlavou a místo, kde hlavu složit. Uvítala nás vysoká chladná garáž, do níž on zaparkoval svůj vůz a na střešní zahrádku vozu jsme upevnili matrace pro spaní.
Při každém převlékání mi chlad nepříjemně zalézal pod kůži, toť můj nejnepříjemnější každodenní moment. Hygienu jsme řešili na veřejných záchodcích, především u pražského nádraží Holešovice, kde jsme mohli za poplatek využít veřejné sprchy. Dodnes, když vzpomenu, cítím v nose ten zápach „mokrého psa“ z tohoto veřejného místa pro hygienu, vděk za možnost udržování se v čistotě však nepřekonatelně převládal.
Nelitovala jsem, nestěžovala si, byla jsem s ním, a to mě naplňovalo. Teplo, denní hygienu, jídlo, přátele, školu …. všechno jsem oželela, a přitom jsem cítila neskutečné štěstí. Žila jsem okamžikem a nemyslela jsem na to, co bude zítra, pozítří nebo za rok. Stačilo mi ho obejmout a zůstat v jeho náručí. Zahřálo mě jeho tělo, nasytila mě naše láska, napájelo mě dobrodružství, nahradil všechna má přátelství, stál jako pevný strom se silnými hlubokými kořeny poskytující jistotu a oporu. Byl mi vším!
Zimu jsme přečkali a jaro nás zavedlo z garáže pod stan. Pokaždé jsme spali na jiném místě. Párkrát nás kdosi v noci vzbudil a museli jsme se pakovat a sunout jinam. Noci nebyly příliš teplé, ale některá rána nás již po tvářích pohladilo hřejivé slunce. Večerní obloha plná hvězd, ranní zpěv ptáků, úzké spojení s přírodou, to vše s milovanou osobou po boku, nic jiného jsem k životu nepotřebovala. Milovala jsem ho, jeho romantická duše dobrodruha, volnomyšlenkáře, chlapa, který si umí v každé situaci poradit a vše zařídit, mě magicky přitahovala.
Při našem jarním putování jsem téměř nepotřebovala jíst. Stačilo mi na celý den jablko. Ostatnímu jídlu jsem se vyhýbala, ledacos mi nevonělo a dělalo se mi nevolno. Rohlíky jsem už nemohla ani vidět a závan hospodské kuchyně mým žaludkem přímo zacloumal.
Podruhé jsem šla ke gynekologovi. Má první návštěva popsaná tímto příběhem mě donutila lékaře vyměnit za lékařku. Gynekoložka si vyslechla důvod mé návštěvy a hned se pustila do prohlídky. Vážným hlasem s mateřskou starostlivostí mi sdělila, že jsem na konci prvního trimestru. Zmítal mnou zmatek, nejistota a tíha tohoto vědomí. S lékařkou jsme se domluvily, že se poradím s partnerem a přijdu k ní hned následující den.
Čekáme miminko. Z počátku situaci zlehčoval a vtipkoval. Následně jsme se oba shodli, že děťátko chceme. Vzniklo z velké lásky. Mě se moc ulevilo a věřila jsem, že novou roli oba zvládneme.
Ze stanu jsme se stěhovali do pronajaté chatičky v malé chatové osadě. Luxusní bydlení v teple, s elektřinou, společnou kuchyňkou a sociálním zařízením. Možnost vařit si vlastní jídlo, mýt si tělo každý den, mít toaletu na dosah, ukrýt se pod střechu při dešti, spát v posteli. Slunce již svítilo celé dny a takové žití mi připomínalo dovolenou.
Sotva po pár týdnech se u naší chatky zjevili strážníci. Legitimovali nás a museli jsme si s nimi nastoupit do auta. Převezli nás na stanici kriminální policie. Jeho zavřeli za mříž na konci dlouhé chodby stanice a mě začali vyslýchat v malé kanceláři. Cloumaly se mnou silné emoce, přes slzy jsem neviděla. Co se stalo? Sdělili mi, že jsem byla pohřešována, matka prý podala oznámení. On byl zas vyšetřován z podezření na mravní ohrožování mládeže. Náš zamilovaný sen končil. Tvrdý náraz. Realita nás stáhla na dno.
Po výsleších mě převezli na noc do diagnostického ústavu. Zavřeli mě do pokoje s malým vysoko vystavěným oknem zaplněným mříží. Samotka s jednou postelí a malým stolkem, jako místo pro věznění neukázněných dětí. Beztak jsem potřebovala být sama se svými myšlenkami a obrovským strachem o něj. Navíc jsem měla za úkol rozhodnout, jestli zůstanu v ústavu nebo půjdu bydlet k matce. Vybavovala jsem si svého bráchu, který takováto místa důvěrně znal. Matka mu poskytla takové poznání.
Uvězněna především ve své mysli jsem zažila noc v diagnosťáku. Myslela jsem na všechny ty holky, které tu žijí, jaké mají asi osudy, co ve svých krátkých životech už poznaly, co je sem zavedlo, jestli je jejich podíl na tomto „bydlení“ větší než podíl jejich rodičů, jestli některá z nich také nese pod srdcem nový život, jak bude jejich žití pokračovat, jestli také poznaly tak silný cit jako já a jestli na ně jejich láska čeká někde venku, přičemž ony se tu trápí a trpí.
Nemohla jsem ho ani na okamžik setřást. Byl v mé hlavě, v mém srdci i duši. A jedině proto jsem se nemohla rozhodnout jinak než, že tu nezůstanu. Abychom nebyli rozděleni, abych ho mohla kdykoliv vidět, být s ním a obejmout ho. A pak také, co to maličké uvnitř mého těla? Musela jsem rozhodovat i za ně a to zodpovědně. Namísto tohoto vězení jsem zvolila bydlení u matky. To však ve mně vyvolávalo mnohem větší nejistoty než být jemu po boku a žít v garáži nebo pod stanem. Avšak to jsem ještě neměla ani ponětí, jaké bude mé drsné prozření!
