Článek
Za mého dětství nebyla tak krásná hřiště, mnoho herních prvků, skate parky, dopravní hřiště, venkovní posilovny, bosostezky, parky s vodními prvky, zábavné dětské herny nebo minizoo, ale rozhodně jsme se nenudili. Často jsme z ničeho vymysleli ohromnou zábavu, scházeli jsme se bez předchozí domluvy zcela automaticky a pravidelně po škole i o víkendech. Nikdo z nás netoužil trávit svůj volný čas zavřený doma. Televizi jsme nevyhledávali a jinou elektronikou jsme k dispozici ani neměli. Z televizních pořadů pro děti a mládež nás mohly nalákat maximálně tak Studio kamarád, Magion nebo Vega. Pro prcky pak ještě Kuřátka. Raději jsme pospíchali ven.
Jsem čtyřicátnice, zažila jsem tedy část doby před revolucí a následně velké změny volnomyšlenkářských a podnikatelských devadesátek. Od svých asi osmi let jsem téměř veškerý svůj volný čas trávila venku. Až do doby, než se narodil můj malý bráška, o něhož jsem velmi často pečovala a hlídala ho, tudíž pak prostor na kamarády a pobíhání po venku nezbýval. I tak mám vzpomínek na pobyt venku s kamarády dost, žili jsme v našich dětských světech spolu, naplno a alespoň v tomto čase bez dospěláků.
Podobu hřišť mého dětství vidím zcela zřetelně. Houpačka pro dva, dlouhá tyč uprostřed ukotvená a po stranách zakončená dřevěnými sedátky s držáky. Jeden sám se na ní nepohoupal. Bavily jsme se „drncáky“ nebo jsme druhého přidrželi vlastní vahou nahoře. Kovové prolézačky do oblouku, napojené obdélníkové prolézačky, ručkovadla nebo prolézací koule. Dá se říci, že vše na jedno brdo. Zažila jsem také prolézací a k tomu točící kouli se sedátky, z té jsem měla svátek. Skvělý malý barevný kolotoč, samozřejmě červená skluzavka a pískoviště. Co hřiště, to často stejné herní prvky, ale vyhrály jsme si skvěle.
Těsně po revoluci jsme se přestěhovali na sídliště, kde byl každý vnitroblok vybaven pro dětskou zábavu. Konkrétně v tom našem se nacházely tři části s různými netradičními dřevěnými prolézačkami. Na těchto dřevěných prolézkách jsme s dětmi vymyslely dokonalou hru a nazvaly ji „na dřevku“. V podstatě honěná s tím, že jsme se musely pohybovat pouze po dřevěných částech prolézaček postavených dokola a také po kříži namalovaném v písku na zemi uprostřed prolézaček. Z této hry jsem si domů pravidelně nosila suvenýry v podobě třísek. Bolestivé preparování kousků zabodnutých pod kůží ostrou jehlou jsem se slzami na krajíčku jen tak tak přetrpěla.
Další velkou atrakcí se pro mě a mé kamarádky stala „klepadla“. Denně zatěžována našimi gymnastickými až akrobatickými kousky. Tuto podívanou bych nepřála žádnému z rodičů. Předváděly jsme i skutečně nebezpečné pohyby. Zavěšené pouze za nohy, ruce svěšené podél těla dolů k hlavě, vlastní rozhoupání a ve správném tempu a výšce uvolnění nohou z tyče klepadla a salto vzduchem s dopadem na nohy.
Pro hru nám stačil i pouhý trávník. Válení sudů, kotrmelce, trénování stojek, hvězd, přemetů nebo salt a také odpočinkové hledání čtyřlístků.
Zábavné skákání gumy, potřebovalo nejlépe tři účastnice. Ale dokázali jsme si poradit i ve dvou a gumu o něco zachytit. U tleskacích her „Jak se, tak dívám“ nebo „Um vaj vary vary vasimbó“ jsme se často hodně nasmály. Školka s míčem nebo švihadlem byla parádním pohybem a zkouškou zručnosti. Přebírání provázku nabízelo pohodičku a sbírání céček se stalo vášní. Céčka mi vlastně nikdy nikdo nekoupil. Pro začátek se se mnou podělil o dvě céčka někoho z dětí, abych se mohla účastnit čáry. Pak už to jelo. Správným hodem nejblíže k vyznačené čáře jsem vyhrávala céčka ostatních účastníků čáry. Samozřejmě jsem prohrou o céčka i přicházela. Postupně se mi podařilo při čáře získat i vytoužené céčko svítící ve tmě, éčko, paragraf nebo třpytivý tvar. Později mě zdobil dlouhý řetěz třikrát omotaný kolem pasu.
Jinak čím větší skupina kamarádů venku, tím větší sranda. Hráli jsme na schovávanou, slepou bábu, krvavé koleno, zlatou bránu, na honěnou, s míčem vybíjenou nebo na třetího, zpívaly si písničky jako třeba „Baladu o princezně a o hradu“, vyprávěly si vtipy nebo strašidelné historky.
I kdybych si všechny naše hry a nápady z fleku vybavila, není v mých silách je kompletně vyjmenovat. Každopádně vím, že mi k zábavě nechybělo nic, jen když jsem venku nebyla úplně sama, což se mi nikdy nestalo.
Možná si přeci jen ještě jedno, co jsem postrádala, vybavím. Při dlouhém pobytu venku jsem mívala velkou žízeň a sucho v krku. Žádné láhve s nápoji jsme si ven s kamarády nenosily. Vzpomínám, kolikrát jsme si přáli, aby do našich úst zapršela limonáda nebo alespoň voda se šťávou. Ale nikoho z nás by ani z obrovské žízně nenapadlo odejít domů. Setrvávali jsme venku šťastně a pospolu, dokud nás rodiče z oken či balkónů paneláků sami domů nezavolali.
Zažijí toto i naše děti? Akci a zábavu plnou vlastních nápadů, kreativity, bez nutných pomůcek a prostředků? Dětský svět na čerstvém vzduchu nabytý hrami a hlavně pospolitostí? Již můj nyní dospělý syn bojoval v dětských letech o to, aby dostal své kámoše od počítačových her na hřiště, aby venku netrávil čas sám. A co má dcerka? Najde si s kamarády cestu, která se bude alespoň trošinku přibližovat našim úžasným zážitkům dětského společenství?
