Článek
Těsně před mými sedmnáctinami jsem se stěhovala zpět k matce. U příbuzné a její rodiny jsem bydlela z nás tří sourozenců nejdéle. Jeden z mých bratrů se k matce od příbuzné vrátil už po půl roce, ta na něj však nestačila a odvezla ho do diagnostického ústavu. Malého brášku si zas po pár měsících k sobě vzali prarodiče.
Azylu u příbuzné jsem si neskutečně cenila. Pomohl mi přežít mé telecí roky bez ponižování, fyzického násilí, manipulace, lží, napětí, nelásky a trápení. Navíc s dostatkem jídla, volnosti, přátelskou atmosférou a přijetím. Pro příbuzné byla péče o další členy náročná, přesto to pro nás udělali.
Cesta zpět k matce
Doufala jsem, že se k ní již nikdy nevrátím. Tentokrát jsem byla aspoň malinko připravena a chtěla jsem se před ní chránit. Stanovila jsem si svou strategii. Budu s ní co nejméně, budu žít svůj život bez ní, budu se věnovat škole, práci na brigádě a kamarádům. A ji, aby mi již neubližovala, k sobě už nikdy nepustím.
Nastala chvíle setkání s matkou. Právě teď se tu nad klávesnicí snažím vybavit a vcítit do těch tehdejších okamžiků. A nic. Ať se snažím sebevíc, z paměti jsem tento nepodstatný okamžik vymazala.
Matčin byt zůstal netknutý tak, jak jsme ho s bratry opustili. Jen pokojík, který dříve patřil mému o dva roky mladšímu bráchovi a mně, měl jinak rozmístěný nábytek. V něm jsem mohla použít svou bývalou postel, psací stůl a skříňku.
Čas jsem trávila ve škole, na brigádě, venku s kamarády nebo zavřená v pokoji. Žila jsem v jejím bytě jakoby bez ní. Naštěstí si mě nevšímala, nevnímala mě a já ji také ne.
Matčin nový chlap
Domů si přivedla muže. Jejich hlučné večery a noci jsem přežívala ve svém pokoji s walkmanem pod polštářem a sluchátky na uších. Nejraději bych odtud utekla, ale kam? A co by bylo s mou školou? Čím bych pak v životě byla, kdybych nedostudovala?
Znali se z práce pouhých 20 dnů. Začal u nás bydlet a plánovali svatbu. Ono se to vážně děje? Svět se zbláznil! Nechápala jsem sousedku, která se radovala, že napeče svatební dort a stane se svědkyní. Možná tušila, že ji matka chodila za manželem, a měla to být pomsta?
Ženich
Ženich, plnoletý teprve tři roky, se hrnul do manželství, jako by si bral zazobanou paničku nad hrobem. Ale matka nebyla ani zazobaná a ani před hrobem. Rozum však ve svých 36 letech nejspíš někde ztratila, neboť o jejím nastávajícím kolegové v práci šuškali, že je zlodějíčkem a podvodníkem. Byť se tyto informace k matčiným uším dostaly, nehrály pro ni žádnou roli. Něco mi na tom všem nesedělo. Toho chlapa jsem od první chvíle nesnášela a nevěřila jsem mu ani nos mezi očima. A byť jsem si od matky držela odstup a nechtěla jsem s ní navazovat jakýkoliv vztah, rozhodně jsem také nechtěla, aby si nějak ublížila nebo aby ji někdo ublížil. Doufala jsem, že na svatbu nedojde. Ale …
Svatba a posezení o 6 ti lidech proběhlo. Pozorovala jsem vše jen z dálky a nechtěla jsem toho být účastníkem. Tušila jsem něco zlého, ale co to bylo, jsem neměla ani ponětí.
Zvláštní chování
Po několika málo týdnech od svatby jsem si začala uvědomovat, matčino zvláštní chování. Přesto, že jsem v bytě trávila času minimálně, pozvolna jsem zaznamenávala matčiny výkyvy nálad. Neskutečná euforie střídala splín, minimum jídla a spánku, smyšlené scénáře, bludy, stihomam, pocit nebezpečí. Abych ty zvláštnosti rozklíčovala, svěřila jsem se příbuzné. Ta měla jasno. Měla totiž s podobnými matčinými stavy již zkušenost. Poprvé se matce psychické problémy projevily, když jsme s bratry žili u příbuzných. A nyní se její nemoc vrátila. Musela být hospitalizována. V psychiatrické léčebně ji okamžitě přijali a nasadili medikaci, kterou sama před pár měsíci, bez vědomí kohokoliv a především jejího psychiatra, ukončila.
Sama s ním
Zůstala jsem sama v bytě s mužem, kterého jsem nenáviděla. Myšlenky se mi v hlavě motaly. Proč nejde ten chlap pryč tam, odkud přišel? Vloudil se do matčina života, ale s jakým záměrem? Zamilovala se do něho už nemocná? Proč mě z toho vězení někdo nevysvobodí? Ale kdo? Příbuzná řeší svou rodinu a mě už azyl poskytnout nemůže. Prarodiče zas řeší dědečkovu závažnou nemoc, a navíc si k sobě vzali nejmladšího sourozence. Můj druhý brácha je stále v diagnosťáku. Celý svět se hroutil, nemohla jsem být dědovi, ani svým bratrům na blízku, matka v léčebně a já tu zůstala na místě, jenž mi cynický osud předurčil.
Dál jsem si jela svou. Škola, brigáda, venku s kamarády, zavřená v pokoji nad učebnicemi nebo s hudbou ve sluchátkách, ať si ten chlap žije také sám za sebe a nevšímá si mě, nechá mě být.
Dluhy
Hledala jsem složenky pro představu o následných platbách za byt. Nezaplacené složenky za několik měsíců, již z doby, než jsem se k matce vrátila, mě rozdrtily. Dluh se vyšplhal k částkám, pro které matčiny rodiče obětovali své letité úspory. Najednou jsem se stala svědkem toho, co nemocná duše dokáže i materiálně napáchat. A toto byla teprve má první zkušenost s touto matčinou nemocí.
Chléb se pomalu láme
On, aby se mi zalíbil, nakračoval pomalými, opatrnými a lehkými krůčky. Má zarputilost polehounku ochabovala a začala jsem ho přijímat, jako součást této domácnosti. Poutavě vyprávěl a byl vtipný. Zaujal mě, ale stále jsem se snažila mít oči dokořán. Začal mi lichotit, přinesl květinu, napsal mi zamilovaný vzkaz, zval mě na procházku. Když jsem ulehala ke spánku bděl nade mnou a druhý den se rozplýval, jak jsem krásná a roztomilá. Nedovolil se mě dotknout, ale začínal se dotýkat mého nitra, někde hluboko uvnitř skrytého. Bojovala jsem sama se sebou a pomalu jsem svůj boj začínala prohrávat.
Ztrácím střízlivý pohled
Začínala jsem „slepnout“ a jela jsem s ním do lomu na romantický východ slunce. Ještě poslední zbytky rozumu mi naznačovaly ho odmítnout. Avšak za odmítnutí jsem byla potrestána. Nechal mi dopis na rozloučenou, že beze mě nemá jeho život smysl. Vyděsila jsem se, uvědomila jsem si, že o něho nechci přijít a už vůbec bych si nepřála, aby si snad ublížil. Z jeho dopisu na rozloučenou jsem si vzala to, že o mě stojí, že mě miluje, nechce beze mě být. A já cítila to samé. Veškerá dosavadní bariéra byla zbourána, byla jsem lapena do pasti, zamotána do pavoučí sítě, jako naivní muška.
S ním jsem se cítila chtěná, krásná, výjimečná, milovaná. Poprvé mě někdo v mém životě miloval, poprvé jsem poznala romantickou lásku, o níž jsem snila. Poprvé v životě jsem zažívala dobrodružství, o kterých se mi nesnilo. Byl vtipný, zábavný, vnímavý, citlivý, roztomilý, silný … Zamilovala jsem se až po uši a v tomto citovém rozpoložení jsem už ani sama sobě nevěřila, že bych milovala nesprávného člověka.
Zpětně jsem pochopila matčinu slepotu a v kombinaci s její nemocí se vůbec nedivím, že tomu muži podlehla.
Příběh nekončí
Příběh tím nekončí, jen jeho pokračování potřebuje čas. Musím se otřepat, abych mohla ve svém vyprávění pokračovat. Znovu se silně nořím do všech pocitů a prožitků, jako by se odehrávaly včera. Psaní je mou terapií, zamyšlením a návratem do minulosti. Za okamžik vše prodýchám a vnořím se zpět do mých sedmnácti let a zpět k mé první osudové lásce.
