Článek
Byl chladný, sychravý, podzimní den a přede mnou stál vyčerpaný a bosý chlapec. Hleděla na mě důvěrně známá tvář a mé srdce se svíralo. Vyděšená jsem na bráchu vyhrkla: „Co se ti stalo? Jsi v pořádku? Kde máš boty?“ Moc dobře jsem věděla, že by měl být úplně jinde, ale na tom teď nezáleželo.
O rok dříve
Když mi ještě nebylo ani patnáct a mým bratrům o dva roky a dvanáct let méně, tehdy jsme se od matky stěhovali jeden po druhém. Příbuzní nám poskytli dočasný azyl, nový domov a zázemí, čímž nám podali pomocnou ruku. O důvodech stěhování od matky jsem již vyprávěla dříve.
Bydlení u příbuzných a bratr se vzpouzí
Třináctiletý brácha pomoc příbuzných přijal jen na velmi krátko. Stavěl se na zadní, brojil proti povinnostem, zodpovědnosti a necítil vděk. Příbuzní si s jeho tvrdou hlavou nevěděli rady, proto bráchu nasměrovali zpět k matce. Ta se v tu dobu po návratu z prvního (ale ne posledního) pobytu v psychiatrické léčebně postupně začlenila zpět do běžného života.
Proč se brácha stále stavěl do opozice, proč vedl stálý boj proti všemu a všem? Proč necítil své životní povinnosti, nezbytnost vzdělávání a vlastního rozvoje, pokoru a také radost z normálního života u příbuzných? Dnes chápu, že semínka nezodpovědnosti byla matkou dávno zaseta, puberta je nechala vzklíčit a povyrůst do nemalých rozměrů.
Brácha odešel zpět k matce
O malého brášku převzali péči prarodiče, druhý brácha se vracel k matce a já zůstala u příbuzných.
U matky se bratr „ohřál“ jen krátce, neměl se jako v bavlnce a určitě to ani neočekával, ale rozhodně si také nepředstavoval, že by přišel o svou svobodu. Pro nezvladatelnost, záškoláctví a v kontextu matčiny psychiatrické diagnózy brácha putoval do diagnostického ústavu.
Pobyt v diagnostickém ústavu
Bratr utekl poprvé, pokoušel se utéct podruhé a zmizel z ústavu i potřetí… Nechtěl dodržovat pravidla, chodit do přilehlé základní školy a vše jen bojkotoval. Lapen mezi stěny ústavu cítil nutkání znovu vzlétnout do světa tam venku.
Přemístili ho z pražského diagnosťáku do výchovného zařízení v Severních Čechách. Přísnější režim a poloha ústavu měly zabránit nebo přinejmenším ztížit další útěky.
Setkáváme se, je mi úzko, ale poslouchám
Právě teď tu stojí, třese se zimou, únavou, žízní, hladem i vyčerpáním, ale má nutkání mi vše hned odvyprávět.
Líčí svůj příjezd a umístění do nového zařízení, kde nikoho nezná a nikdo jej. Tentýž den se vychovatelé s chlapci vydávají do lesa, což je nenadálá příležitost se osvobodit. Pár úkroků, aby získal náskok a začíná sprintovat.
Lesem zní výkřiky: „Chyťte ho, chyťte ho!“ a vychovatelé i tlupa chlapců se rozebíhají. Adrenalin, odhodlání a bojovnost přináší bratrovi převahu, v neznámém lese se pohybuje nezadržitelnou rychlostí a za sebou slyší jen vzdalující dusot.
Stíhání ustává, zdá se, že to vzdali. Jeho sprint se změnil v běh a poté chůzi. Vydýchává se, ale nezastavuje.
Strastiplná cesta pokračuje
Jde. Pochoduje po krajnici silnice. Když ho objíždí vůz a zastavuje před ním, na okamžik strne, ale nedá to na sobě znát. Z vozu vystupují dva muži a přistupují k němu. Ptají se na jméno, účel cesty a sledují každé jeho mrknutí, gesto i pohyb. On působí klidně, odpovídá pohotově, a tito nejspíš vychovatelé naštěstí jeho tvář neznají. Dnes nově přijatého chlapce si řádně neprohlédli a ten, kdo ho přijímal tu není. Nechávají ho, ustupují zpět do vozu. Poslední pokus jednoho z mužů: „A seš to ty!“. Rázná odpověď popírá nařčení: „A nejsem!“. Brácha si kráčí lehkým krokem, až když vůz zmizí z dohledu, nabírá závodní tempo a míří zpět do členitého přírodního terénu, netouží po dalším podobném shledání. Tma jej lapí do bahnité kaluže, a ta jej strhne na kolena. Těžké a mokré boty s nánosy bahna nechává na místě a splašeně ve svém maratonu pokračuje.
Divoký běh střídá vysílení, klesne k zemi a popadá dech. Kolem něj jen samé ticho a prázdno.
Nabírá síly, nechce a nemůže být lapen. Tentokrát by již nikoho nepřesvědčil, že jde bez bot jen za kamarádem do vedlejší vesnice.
Černým pasažérem
Na nádraží má štěstí a bez velkého čekání nastupuje do vlaku. Zdá se, že uniká před zrakem průvodčího v uzamčeném prostoru toalety. Zdání klame a k poklidné jízdě má tato daleko. Průvodčí se dobývá do dveří. S výmluvami se dveře toalety otevírají, přesto se průvodčí nenechá obměkčit a nekompromisně ho z vlaku vykazuje.
Před nehostinnou podzimní nocí se ukrývá do starého přístřešku na nádraží a vyčkává nového spoje. Následující klidná jízda ho posouvá do cílového hlavního města.
Ještě před naším setkáním se přesouvá metrem za přítomnosti zvídavých pohledů cestujících na zaneřáděného, zabláceného hocha se zarudlými špinavými chodidly.
Jeho fyzické dno odráží vnitřní síla a žár. Právě získaný pocit vítězství po náročném útěku, z něhož nepřestane čerpat ještě značnou chvíli.
Volnost nebo polapen?
Tehdy si můj bráška uvědomoval jen část reality. Opuštění ústavu neznamenalo jen svobodu a volnost, po níž toužil. Hlad, chlad, nejistotu a strádání, které tušil. Ale také cestu bez pravidel a směru, život mezi vlky čekající na mladou kořist, balancování na hraně zákona, přežívání na okraji společnosti a stále na útěku.
