Článek
Narodil se můj brácha. Po matčině příchodu z porodnice jsem měla nahlédnout do rozbalené zavinovačky. Právě bráchu přebalovala. Přistoupila jsem k němu a on mě pomočil. Myslela jsem si, že to mimino udělalo schválně, a nikdo mi to nerozmlouval. Žárlila jsem, vše se točilo kolem toho malého a mě si nikdo nevšímal. Vnímala jsem bráchu jako vetřelce. Mnoho si toho nevybavuji, ale tyto pocity ano, byly mi dva roky.
Silný moment
Hlavou mi probleskává silná vzpomínka z doby, kdy už brácha chodil, též zachycená na fotografii. Bratr ke mně přistoupil a objal mě. Nečekala jsem to. Proč to udělal? Má mě rád? Nebránila jsem se tomu a usmívala se nejen navenek, ale hlavně uvnitř. Cítila jsem v tom gestu upřímnost, spřízněnost a blízkost té bytosti, která mě do té doby jen zlobila. Ve mně se v tomto okamžiku něco trochu zlomilo. Začínala jsem ho vnímat jinak.
Náš vztah se měnil, sílil a bráchu jsem už neviděla jako plačící nebo spící uzlíček, kolem kterého se točí svět. Začínal se stávat mým parťákem nejen pro hraní. Pouze matčin přístup nás často rozděloval.
Přednostní právo výběru
Cokoliv, co bylo na výběr, bylo předloženo bratrovi. „Je mladší. Nech ho vybrat, ať se nevzteká.“
Matka přinesla dvě látkové hračky, psa a zajíce. Bez varování a automaticky dostal na výběr brácha. Zvolil zajíce. Cítila jsem velké příkoří, proč dostávám jen něco, co na mě zbylo? Zlobila jsem se na matku a hračku jsem odmítla s tím, že chci zajíce. „Jsi starší, tak buď rozumnější. A neřvi nebo dostaneš, abys měla proč.“
S bráchou jsme hráli pexeso nebo člověče nezlob se, matka mě pokaždé napomínala, ať bráchu nechám vyhrát, že nerad prohrává. Někdy jsem poslechla, ale jindy jsem chtěla hrát přirozeně a bez omezení. Samozřejmě se brácha po jakékoliv prohře vztekal. Jednou dokonce (a to mu bylo asi tak 10 let) zlostí roztrhal herní plán mé oblíbené hry. Pro výhru si byl schopný označit pexeso značkami nebo přelepit barevné samolepky na Rubikově kostce.
Chybějící článek našich životů
Brácha toužil po tátovi, dával to najevo vším, co dělal a říkal. Matka nám, po našem otci, přivedla pouze jednoho jediného muže, přibližně na rok v našem útlém dětství. Jiní muži nebyli. Tedy ano a mnoho. Známosti na jednu noc, ženáči nebo jiní pravidelní obšťastňovači však našemu dětskému světu nepřinesli nic, co by naše dětství pozitivně obohatilo. Pro mé bratry se nikdy takoví muži, co chodí jen v noci, k nimž matka dochází nebo se v našich životech objeví na pár minut a s matkou kamsi odejdou, mužskými vzory stát nemohli.
Akční hrdinové
S bráchou jsme sledovali akční filmy a fandili hrdinům, jako jsou Bruce Lee, Jean-Claude van Damme nebo Steven Seagal. Brácha se rád pral a rád zkoušel podle akčňáků různé chvaty, kopy a triky. Já se stala jeho nejdostupnějším cílem. Mě rvačky s bráchou nelákaly, ale bojová umění jsem obdivovala. Přála jsem si, stejně jako brácha, chodit na karate, kung fu či jiný podobný sport. Měli jsme smůlu, matka nás v tom, co nás bavilo, co bychom si přáli dělat a v čem bychom mohli vynikat, nepodporovala. Bráchovi by jistě takový sport prospěl. Vyřádil by se, duševně by se mohl srovnat a třeba by i objevil správného mužského, ke kterému by mohl vzhlížet a inspirovat se jím.
Bratr rváč
To, že se se mnou brácha pral, byla taková klasika. Jako malá jsem bolestí brečela a mámu volala na pomoc nebo si následně postěžovala. Ta se rozčilovala, že řvu, a k tomu mi jednu za to přidala.
Na jedné z mých kamarádek si bratr zkoušel pěst do oka a druhá šla domů s krvácejícím nosem. Od té doby se holky od našeho bytu a mého bráchy raději klidily. Zajímavý paradox nastolila situace na hřišti, kdy si nějaký kluk na mého bráchu dovoloval a schylovalo se ke rvačce. Já do toho ochranitelsky vstoupila a bráchy se kluk ani nedotkl. Ubránila jsem ho a s přehledem kluka přeprala. Asi dobrá bráchova škola v kombinaci s mým ochranitelským sesterským přístupem. Nebo také ještě o několik více let dříve, kdy mě můj bratr volal na pomoc v letní školce, že mu nějaká drsná předškolačka způsobila bolest „ohníčkem“. Plakal a já neváhala „zlé“ holce za bráchu ohníček oplatit. Na to můj brácha rád a vděčně vzpomíná dosud.
Úklid a hygiena šly mimo bráchu
Poslušně jsem uklízela v našem pokoji a brácha tvrdohlavě odmítal přidat ruku k dílu. Matka ho neupomínala a o věc se nestarala. Tím, kdo ho poučoval o nutnosti čistoty a pořádku jsem byla já. V pozdějším věku jsem se silně proti této neférovosti ohrazovala, beztak mé výhrady nepadaly na úrodnou půdu. A protože jsem měla pořádek ráda, uklízela jsem nadále sama.
Bratr si odmítal mýt ruce, po příchodu domů, před jídlem, po toaletě. Matka skutečnost i mé výtky ignorovala a spíše se zlobila na mě, že ji tím obtěžuju.
Boj a bojkot
Boj proti matčině nelásce, manipulaci, hrubé síle i ignoraci brácha vedl způsoby: na truc nejdu do školy, neposlouchám, ukradnu, jdu proti proudu, vztekám se, také ignoruju a boj přenáším i na okolí.
Matka bratra přestávala zvládat. Začali se o nás zajímat škola i sociálka. Bratr si vyjednal péči u příbuzné, kam jsme jej nakonec já i nejmladší sourozenec následovali. Ani u příbuzné však brácha nechtěl přijímat pravidla a stavěl se proti všemu. Jakmile cítil odpovědnost a povinnost, začal couvat. Za nedlouho se musel od příbuzné vrátit k matce. Ta však věc vyřešila tím, že bratra předala jako nezvladatelného do diagnostického ústavu. Toto náročné téma vydá na samostatné povídání. Třeba se k jeho sepsání časem dostanu.
Mé vnímání vztahu
Na bráchu jsem nezanevřela. Kdykoliv se cokoliv dělo, drželi jsme pohromadě, podporovali se, měli se rádi. Pluli jsme na stejné lodi. Bráchův vztek jsem považovala za jeho součást. Nezlobila jsem se na něho. Necítila jsem žárlivost jako když byl miminkem, cítila jsem jen silnou nespravedlnost, dvojí metr, a to z matčiny strany. Uvědomuji si, že každému z nás ublížila a každému jinak.
Příliš zodpovědnosti versus příliš nezodpovědnosti
Má pokroucená role staršího sourozence se na mě podepsala. Napětí, povinnost a zodpovědnost se mi od dětství lepí na paty a zůstává to tak nadále.
Bratra velmi poškodila matčina ignorace, snižování jeho schopností a dovedností, neposlouchání jeho volání o pomoc, nevnímání jeho touhy po mužském vzoru, nehledání chlapeckého vyžití na vhodném zájmovém kroužku…
Bratr svou zodpovědnost postrádal až do svých 36 let. Teprve poslední roky pracuje, našel své zájmy, udělal si kurz, přestal se zadlužovat, páchat nekalosti a žít takový obyčejný život.
Moc ti, bráško, fandím!
