Článek
Internetem se šíří video, ze kterého mrazí. Dvanáctiletá dívka se v kruhu mnoha dalších dětí a mladistvých stala terčem drsné šikany. Kopance do hlavy, tahání za vlasy, ponižování, výsměch, plivance… Dívka se touto obětí nestala poprvé, ale tentokrát někdo z přítomných vložil důkazní materiál na sociální sítě. Fakt, že šikanovaná dívka nečelila agresi pouze jedné osoby, že ty ostatní násilí a ponižování aktivně či nečinně přihlíželi vypovídá o tom, že normy agresora byly kolektivně přijaty, respektovány a považovány nejspíš za správné, oprávněné a běžné.
Bohužel toto není ojedinělý případ, podle zprávy České školní inspekce byla řešena šikana v 57 % základních a 63 % středních školách. Statistika uvádí data z období 2020 až 2023. Navíc tato statistika zahrnuje pouze údaje šetřených a zaznamenaných případů ve školách, tudíž reálná čísla budou ještě děsivější.
Šikana je velmi závažným tématem, o to pak závažnějším v případě, kdy se s ní setkáváte tváří v tvář. Týká se nás všech, může bujet i mezi dospělými na pracovištích, mezi sportovci, při zájmových aktivitách, v rodinách nebo mezi sousedy, avšak nejčastěji se vyskytuje v dětských kolektivech a přesouvá se také do kyberprostoru.
Nedokážu pojmout celé toto široké téma, které vydá ne na jeden, ale mnoho textů, proto se zaměřím na dětský školní kolektiv, kde se šikana objevuje nejčastěji.
Rozdíl mezi šikanou a pošťuchováním
Šikanou se označuje záměrné a opakované ubližování, ohrožování, manipulace nebo zastrašování za využití psychické, silové, mocenské nebo početní převahy. Agresorem může být jednotlivec nebo skupina a cílem je prostřednictvím psychického nebo fyzického nátlaku v oběti vyvolat strach, nejistotu, ponížení, hanbu. Šikanou se vyznačují situace, při níž se „baví“ pouze jedna strana. Agresor trápí a ubližuje cíleně, negativní přístup opakuje a stupňuje.
Šikana není jednorázový konflikt ani jednorázová hádka. Za pošťuchování a škádlení se považují momenty, kdy se obě strany cítí rovnocenně a jedna ze stran není fyzicky nebo psychicky zraňována na úkor druhé. Když dochází k nerovnováze a jedna strana se cítí nepříjemně, je na místě ukončení škádlení, omluva a vyjádření lítosti.
Pátý stupeň šikany
Závažnost agresivního chování i ukotvení šikany v kolektivu jsou odstupňované do pěti fází. Tím nejhorším stupněm je, když skupina, v níž se šikana odehrává, přijme fakt, že ubližovat je normální, oběť se nebrání, agresivní je většina kolektivu a přihlížející menšina nic neřeší.
Profil oběti šikany
Obětí se může stát prakticky kdokoliv. Mnohdy však šikaně podlehne ten, kdo se jí nedokáže bránit. Každý jsme jiný a agresor na jakoukoliv „jinakost“ rád poukáže nebo si ji vytvoří. Nemusíme být tlustí, příliš introvertní nebo mít akné, stačí být nováčkem v kolektivu nebo si oblékat triko, které někdo označí za divné. Agresor si vždy svůj důvod najde. Někdy se oběť může cítit, že si svou roli zaslouží, agresorovi se poddává, ztotožňuje se s ním nebo ho dokonce za jeho moc a sílu obdivuje.
Oběť šikany se setkání s agresorem snaží vyhýbat, avšak ve škole, venku nebo na kroužku bývají setkání nevyhnutelná. V kyberprostoru se pak oběť před agresorem ještě hůře skrývá.
Jak se může oběť šikany bránit?
Nebát se o problému mluvit! Svěřit se! Hledat pomoc a podporu u někoho komu věříme, u rodičů, pedagogů, lektorů, kamarádů, sourozenců nebo na linkách pomoci. A pokud se svěříme dítěti, je nezbytné, aby se informace dostali k dospělému, který reálně věc vyřeší.
Nikdy není pozdě se svěřit, poradit, nechat si pomoci a šikanu zastavit!
Důležité je utnout trápení co nejdříve, aby šikana nenarůstala, nerozšiřovala se, negradovala a aby ji účastníci a přihlížející nezačali vnímat jako normální a samozřejmou.
Bohužel šikana může mít nedozírné následky a může končit tragicky, proto ji nenechme zajít daleko, ať již jsme obětí, svědkem nebo jiným účastníkem.
Okamžitou pomoc lze nalézt na Lince bezpečí, na bezplatném telefonním čísle 116 111 nebo také na webech Minimalizace šikany, Společenství proti šikaně, Internet poradna. Při kyberšikaně pak na stránkách Národní centrum bezpečnějšího internetu a portálu E-Bezpečí.
Svědek šikany
Svědek šikany může mít strach se agresorovi postavit, aby se sám nestal obětí, proto pokud nemáme sílu (nejen svaly) se sami agresorovi postavit, můžeme pomoci zalarmováním někoho dospělého, kdo může zasáhnout, případně spojíme síly s dalšími dětmi z kolektivu a kolektivně dáme najevo tvrdý nesouhlas s agresí, čímž agresora značně oslabujeme.
Pokud však s agresorem souhlasíme, že je jeho oběť „divná“, „jiná“ apod., dáváme tím najevo, že je agresorovo počínání odůvodněné, správné a smýváme tak i ve svých očích vlastní vinu přihlížejícího.
Profil dítěte agresora
Může se jednat o dítě, které pochází ze špatných rodinných poměrů, kde je fyzické násilí na denním pořádku, kde jsou potlačovány dětské emoce, dítěti se nedostává rodičovská láska, péče, pozornost a rodič je špatným dětským vzorem. V takové rodině mohou hrát roli i alkohol, drogy nebo jiné závislosti. Takové dítě pak mnohdy bývá agresivní nejen k vrstevníkům, ale i učitelům a mívá kázeňské problémy.
Agresorem se mnohdy stává dítě, které se v kolektivu staví do role vůdce a své místo si v kolektivu vymezuje silou na úkor jiných. Vytváří si alianci, z níž některé děti zcela izoluje a posílá je na okraj skupiny, zesměšňuje je, pomlouvá, ubližuje, šikanuje.
Dítětem agresorem se může stát i oblíbenec ve skupině, který je vtipný, dobrodružný, sebevědomý a dělá si „jen srandu“ ze své oběti, aby pobavil většinu kolektivu.
Jak má postupovat rodič, pokud je jeho dítě šikanováno?
Pokud se jedná o šikanu ve škole, je nutné co nejrychleji situaci řešit s třídním učitelem žáka a vedením školy. Škola pak může pro řešení zvolit vlastní postupy nebo si nechat pomoci zvenčí třeba prostřednictvím pedagogicko-psychologické poradny nebo střediska výchovné péče. Podstatná je práce s celým kolektivem, kde se šikana objevila.
Pokud se škola k řešení problému nestaví dostatečně, mohou se rodiče obrátit na Českou školní inspekci nebo zřizovatele školy, tedy obec, město nebo městskou část.
Šikanu mimo školu lze řešit s Oddělením sociálně právní ochrany dětí (OSPOD) nebo policií.
Reálné případy šikany z mého blízkého okolí
Předhozen dravcům
Chlapec na prvním stupni základní školy přestoupil do kolektivu vysněné sportovní třídy. Citlivého, klidného a přátelského kluka většina spolužáků mezi sebe pozitivně přijala a brzy si vybudoval přátelství. Ze strany třídní učitelky se však velmi často setkával s veřejným ponižováním a vyčleňováním z kolektivu. Později se ukázalo, že učitelka bezostyšně žáky rozděluje na své oblíbené a neoblíbené, načež obě strany dost jasně pociťovaly, kam patří.
Když na škole v přírodě učitelka chlapci neumožnila bydlení s kamarády a úmyslně ho od kamarádů oddělila a ubytovala do chatky se dvěma největšími výrostky ze třídy, rázem se ze dvou darebáků stali agresoři. Motivovaní převahou šli šikaně naproti. Chlapec shazovaný, ponižovaný a šikanovaný učitelkou se stal i terčem těchto dvou spolužáků. Zlým situacím zamezil odchod na jinou školu.
Vulgarita, z níž vyrostla agrese
„Mami, co to znamená č****?“, „Kdes takový výraz slyšel?“, „Spolužák mi řekl, že jsem č****.“ Takto začínal rozhovor s malým chlapcem v první třídě základní školy.
K čemu jedna sprosťárna povede by nikdo netušil. Zvolna přicházely další vulgární výrazy, slovní nenávistná agrese, ponižování, vyhrožování fyzickým násilím, posmívání a k tomu rostl i počet agresorů. Chlapec se pokoušel si poradit sám, slovně se bránit, slovní útoky odrážet nebo je ignorovat. Nic nepomáhalo a jen se vše stupňovalo. Chlapcem nahlášené jednotlivé situace pedagogům agresi bohužel také nezastavily. Jednou však slovní útok vygradoval ve fyzický a chlapcovi rodiče věc nahlásili vedení školy.
Škola se naštěstí k problému postavila čelem, zaujala aktivní přístup a nic se pod kobereček nezametalo. Situaci prověřovali a povolali výchovného poradce. Ukázalo se, že má problém širší rozměry, protože oběť šikany nebyla jen jedna. Škola a její zástupci se veřejně postavili na stranu obětí, a tím zvolna vyplouvaly další skutečnosti. U dvou dětí se rozklíčovaly dlouhodobé stresy spojené s návštěvou školy, které se projevovaly častou nepřítomností spojenou s bolestmi břicha, hlavy a nevolnostmi. Další dítko se svým rodičům s ubližováním od druhých občas svěřilo, jen rodiče neměli ucelené informace a ze střípků si nesložily, že se již jedná o šikanu.
Tento případ nakonec dopadl, jak nejlépe mohl. Šikana byla zastavena. Kolektiv se zotavil díky intenzivní a dlouhodobé práci zástupců školy a výchovného poradce s celým dětským kolektivem, jednotlivci a rodiči agresorů.
Dítě ze školky bez hranic
Kamarádka je skvělou a oblíbenou učitelkou v mateřské škole. Má k dětem milý, respektující přístup s vytyčenými hranicemi. Děti ji milují. Až na jednoho tříletého chlapce, který vlastně nemá rád nikoho. Sebestředný chlapec je postrach celé školky, jde až za hranu, úmyslně ubližuje ostatním dětem a vyhrožuje učitelkám. Jedná, jako by mu patřil svět a mohl si dovolit cokoliv na kohokoliv. Neomlouvá se, neprosí, neděkuje, nerespektuje své okolí a ubližuje. Při problému, kdy úmyslně škrábl děvče do tváře, jej jako obvykle rodiče na pár dnů nechali doma. Jindy se stalo obětí dítko s otisky zubů na paži a agresorovi rodiče v reakci na událost jen svěsili ramena a chlapce si zas na chvíli „uklidili“ domů.
Já a šikana
Může to vypadat, že se šikana objevuje jen v posledních letech, ale není tomu tak. Příběhy psané životem mohou vyprávět muži, kteří zažili vojnu. A s ní také okusili, co je deka, drhnutí latrín zubním kartáčkem, štěkání na žárovku nebo obalený hadr místo řízku.
Nejeden dospělý může vyprávět o šikaně v dětství nebo na pracovišti. A já mohu zmínit zkušenost se šikanou z počátku devadesátých let.
Tehdy jsme se přestěhovali na sídliště, chodila jsem do třetí třídy, a v průběhu školního roku jsem se tak ocitla v nové škole, třídě a kolektivu. Agrese nejprve přicházela ze strany učitelky, ale později se ve velkém rozjela v našem kolektivu. Sama jsem se nestala její přímou obětí, ale ani role tichého a bezmocného přihlížejícího mi nedělala dobře, škola šikanu ignorovala, přesto lituji, že jsem neudělala něco víc. Podrobnosti jsem již sepsala v mém dřívějším textu.
Závěrem
Bojujme proti šikaně a reagujme, když vidíme agresi, nenechme oběť šikany bez pomoci a pokud jsme sami obětí, svěřme se a nebojme se říct si o pomoc. Mluvme o šikaně v rodině i ve školách a řešme její prevenci.
Jako rodiče své děti učme asertivnímu jednání (a učme i sebe), naslouchejme, komunikujme, jednejme, buďme tu pro své děti a buďme správným vzorem. Jako učitelé učme prevenci, mějme oči otevřené, nepoukazujme na jinakost dětí, stmelujme kolektiv a nikdy ho nerozdělujme podle oblíbenosti.
