Článek
Psalo se září 1990, brácha se stal prvňáčkem a já nastoupila do třetí třídy naší nedaleké základní školy.
Začátek nového školního roku utekl jako voda a přinesl pro mě důležité změny. Mohla jsem chodit do školy sama a začaly jsme se s kamarádkami scházet i venku, mimo školu a bez rodičů. Zásadnější změna se teprve chystala.
Změna je život, ale …
Matka nám sdělila, že se budeme stěhovat na vybrané sídliště do bytu, který bude hledat. Cítila jsem bezmoc a zoufalství, nechtěla jsem přijít o své kamarády, školu ani domov a brácha to vnímal stejně. Matka za svým rozhodnutím stála a uváděla, že chce větší a lepší byt. Ten pravý důvod před námi tajila.
Neutěšené vzpomínky
Žili jsme v bytě starého domu v centru Prahy. Centrum jsem milovala a dodnes k němu tíhnu. Vzpomínky na dětství v místech historického tajemného jádra města zahlcují mou mysl nostalgií. V tichých uličkách zněly na dlažebních kostkách často jen zvuky našich kroků. Na Václaváku, Karlově mostě, u Prašné brány nebo Staroměstského orloje jsme se netísnili s davy turistů. Chodívali jsme nakupovat do Máje, Kotvy nebo na Havelské tržiště, na procházky jsme mířili k Vltavě nebo na Petřín, hřiště nás čekalo na Kampě nebo Žofíně a cestou na Pražský hrad jsme se s bráchou bavili názvy domů v Nerudově ulici.
Atmosféra staré Prahy se od té dnešní lišila. Tehdy na mě dýchal poklidný svět zahalený tajemstvím a kouzlem. Dnešní pohled už narušuje zrychlené tempo, množství turistů i lidí bez domova a kýčovitých obchodů. Naštěstí svou osobitost, jedinečnost a magickou energii jádro velkoměsta neztratilo.
Schyluje se ke stěhování
Našemu domovu, světlému bytu s vysokými klenutými stropy nic nechybělo, alespoň v mých dětských očích. Nedokázala jsem pochopit, proč jej máme opustit. Stěhování se mělo realizovat po výměně bytu, a ta proběhla velmi rychle. Vybraní zájemci o výměnu jednali bleskově, matce se jejich byt líbil, a tím bylo vše stvrzeno.
Čas loučení
Těžké loučení usnadnila jen naděje, že se s kamarády nevidím naposledy, jak mi matka stále opakovala. Budoucí realita však byla jiná, shledání s dětmi z centra se již nikdy nekonalo.
Sídliště nevypadalo zle, imponovalo nám množství hřišť i blízký park. Na nové adrese jsme se s bráchou zabydleli ve společném pokoji a máma zas ve své ložnici. Rozdělení pokojů zůstalo tedy stejné jako ve starém bytě, zato vše ostatní se zásadně měnilo.
Poprvé v nové třídě
Vstoupila jsem mezi nové spolužáky, učitelka mě představila a ukázala na jediné volné místo v poslední lavici vedle Karla. Ten se tvářil drsně a nepřístupně. Později mi dělal schválnosti, strkal do mě, vyrušoval a opisoval.
Nejraději bych odtud utekla! S radostí bych zasedla do své staré lavice, ve staré škole, k mé kámošce Vlaďce. Ráda bych se vrátila do kolektivu, kde mě děti znaly, měly rády a já je, kde jsem se cítila dobře, sebejistě a nebála se být sama sebou.
Mezi novými dětmi jsem byla cizinka a cítila jsem se být maličkou, jako bych snad ani nebyla. Důvodů bylo hned několik…
Agrese jako vzor
Naše učitelka spolužáky tloukla ukazovátkem přes ruce, křičela a házela po nich svazkem klíčů i mokrou houbou na tabuli. Během školního roku naši třídu a školu opustila, zda dobrovolně či ne, netuším. Její tresty jsem na vlastní kůži nepoznala, přesto se mě dotýkaly. Strach se rozptyloval po celé třídě a zarýval se pod kůži. Smutné to začátky v nové škole.
Agrese pokračuje
Původní učitelku nahradila nová, milá, klidná, rozvážná a bez tvrdých metod.
Bohužel ani s odchodem původní učitelky agrese ze třídy nezmizela. Nositeli této pomyslné štafety zůstali někteří spolužáci.
Už krátce po nástupu do školy jsem pochopila, jak se ve třídě věci mají. Nebylo možné se v kolektivu prosadit a jednoduše zapadnout, výrazné chlapecké povahy a projevy přebíjely všechno a všechny. Parta (zpočátku) čtyř kluků zaujímala neohrožené, výsostné postavení, založené na soutěživosti o nejsilnější verbální či neverbální komunikaci, machrování, drzost a ponižování druhých.
Postupem času kluci přitvrzovali a rozšiřovali partu. Kdo nešel s nimi, byl proti nim a podle toho partička také jednala. Vyhlédli si dva introvertní chlapce, Petra a Jardu, na kterých cvičili svá pochroumaná ega. Přestože se trápení Petra a Jardy dostalo až k řediteli a bylo pojmenováno slovem šikana, nemělo konce. Pro Jardu nápor agresorů skončil jeho odchodem ze školy a Petr zůstával dál. Zdatně bojoval a možná ho snad posílilo zastání a pomoc některých spolužáků, byť jsme sami nepříjemnostem agresorů čelili.
Nejednou jsem se dostala do rvačky s některým z výrazného osazenstva naší třídy. Přestože jsem při své výšce 170 cm vážila sotva 45 kg, měla jsem jednu velkou výhodu. Nechtěnými rvačkami s bráchou jsem se naučila nebát ránu vrátit, tvrdě se bránit a použít své mrštnosti.
Zlo sílilo
Parta drsňáků se stále rozrůstala. Propadl k nám nový spolužák Honza. Flusačku z versatilky s oslintaným vyflusávaným papírkem doplňovalo máčení vlasů v umyvadle, ničení pomůcek, holkám zvedání sukní a sahání na hruď, slovní i fyzické útoky, ponižování, posmívání, ničení školního vybavení, neukázněnost při hodinách. Snížené stupně z chování na vysvědčení vyvolené neminuly, ale účinkům se minuly.
Pár spolužáků z naší třídy mizelo. Motivací se stalo gymnázium, stěhování i změna školy. A ani silná klučičí parta nezůstala komplet. Všechny důvody odchodů jsem neznala, ale v jednom případě šlo o přechod na zvláštní školu a ve dvou o propadnutí do nižšího ročníku.
V sedmé třídě k nám propadl Miloš. Parta byla zase posílena a již se nenavážela jen do spolužáků, ale také do učitelky. Naše fyzikářka se při vyučování rozplakala a odešla ze třídy. Plakala bych s ní, jakou jsem cítila lítost. Nejvíc mě trápilo, že nemám sílu to zastavit, že jsem jen jeden malý, nicotný, bezvýznamný článek naší špatné třídy.
Tyto prožitky a zkušenosti mě připravovaly o jistotu a sebevědomí. Nemožnost se v kolektivu prosadit zničila mé původní já, které mě provázelo do doby, než jsme se přestěhovali na sídliště. Bohužel ani rodinné poměry u nás doma nebyly v pořádku, a také ty se na mě a bráchovi zásadně podepisovaly.
Osmá třída
Naši třídu znala celá škola jako nejhorší všech dob. V osmičce se náš kolektiv pomalu, ale jistě rozpadal a naštěstí nejvíc parta agresorů. Odešla i naše třídní učitelka. Novým třídním se stal nejobávanější pedagog naší základky. Ten, jehož hlavním působištěm byla učebna dílen, kde se i ti největší grázlové třásli strachy. Ani kamarádka s rukou v sádře neměla na dílnách omluvu z výroby dřevěné krabičky, z níž snad celé naše holčičí osazenstvo dostalo nejlepší známku za tři. Učitelův výhružný, autoritativní tón stáhl zadek i těm otrlejším.
Devátá třída
Do deváté třídy nás nastoupilo pouhých 16 žáků z prapůvodních 32 (tolik nás bylo ve 3. třídě). Parta lumpů už neexistovala, alespoň ne v naší třídě. Nejostřejší učitel, náš třídní, ukázal svou novou tvář. Stál za námi, uměl si sjednat pořádek, byl spravedlivý, a dokonce i zábavný.
Vítr léta rozfoukal
Je tomu přes dvacet let a vzpomínky by málem vítr odvál. Většina kluků z oné party, se i v dospělém věku protlouká a nenachází své slušné místo na světě. Jednoho ze spolužáků zničily drogy a už dávno po zemi nechodí. Další dva mají teplou stravu i střechu nad hlavou, ale spolubydlícími jim jsou vězni. O některých nemáme žádné zprávy. Jeden se přestěhoval s rodinou do zahraničí, žije klidným a snad slušným životem.
Záhada stěhování rozluštěna
Co bylo pravým důvod našeho stěhování? Ženatý muž s rodinou, s nímž se mohla matka díky přestěhování do jeho sousedství často a jednoduše scházet. Když mu manželka po několika dlouhých letech přišla na nevěru, odstěhovali se nejen ze sídliště, ale i z města.
Poznamenaná
Mnohokrát jsem se zamýšlela, jakým člověkem bych byla, kdybychom se nepřestěhovali. Uvědomuji si zásadní vliv těchto změn na mou osobnost a sebevědomí. Ještě intenzivnější dopady však měly rodinné poměry.
Přesto na svou základní školu vzpomínám v dobrém. Velká většina pedagogů tvořila pozitivní lidské vzory, našla jsem důležitá životní přátelství, získala vědomosti, dovednosti a životní zkušenosti.
