Článek
Miluji procházky centrem Prahy, při nichž se nostalgicky ohlížím a nasávám kouzelnou a tajemnou atmosféru historií nasáklých míst, kde se odehrávala i část mého dětství. Než jsme se na začátku devadesátek odstěhovali na pražské sídliště, bydleli jsme v centru hlavního města ve starém činžovním domě, a proto mě tato místa pohlcují a vyplouvají i vzpomínky na chutě či vůně, kterých jsem před více než pětatřiceti lety okusila.
Bufet a jídelna U Rozvařilů
Jídelnu U Rozvařilů v ulici Na Poříčí 26 si pamatuji z procházek či máminých pochůzek. S mladším bráchou jsme prosklenými výlohami hleděli na tabule s nápisy jídel na cedulích, na kuchařky v bílých pláštích, strávníky postávající a pojídající u stolů a všudypřítomné plastové tácy. Vůně jídel prosakovala až na ulici a uvnitř vše šlapalo, jak švýcarské hodinky.
Mému poznání jídelny však předcházela bohatá historie. V 15. století si název U Rozvařilů nesl pražský pivovar. Před první světovou válkou se prostory budovy rozšířily v sál pro 400 diváků, kde se představovala lidová kabaretní tvorba. V roce 1936 se majitelé sousedící Legiobanky rozhodli budovu starého pivovaru odkoupit, nechali ji zbourat a na jejím místě vyrostl nový palác. Roh pasáže patřil nové prvorepublikové restauraci. Od 80. let 19. století se restaurace stala samoobslužným bufetem s vinárnou a drůbežím grilem. Podoba bufetu se pak rekonstrukcí změnila v roce 1993, ale samoobslužný systém stravování s tácy přetrval. Rok 2008 přinesl stěhování, protože se prostory musely uvolnit novému nájemci. Jídelna tak našla nové místo v nedalekém obchodním domě Bílá labuť. O sedm let později podal zadlužený majitel návrh na konkurz a firmu, obchodní značku i provozovnu odkoupil nový majitel. Pod novým majitelem podnik fungoval do října 2024, než jídelna U Rozvařilů nadobro skončila.
Přestože si jídelna nesla nostalgický název až dokonce, svou podstatou zanikla mnohem dříve. Ceny i kvalita pokulhávaly a dřívějších kvalit nedosahovaly, což dokazují i negativní recenze z posledních let.
Na skok k Bílé labuti
Pokud jsme se jako malí ocitli poblíž obchodního domu Bílá labuť, nemohli jsme přehlédnout neonový symbol labutě. Ve tmě bíle svítící silueta s červeným zobákem a žlutou korunkou nás s bráchou oslňovala na průčelí domu z ulice Na Poříčí, načež větší a pohyblivá neonová labuť se otáčela nad střechou obchodního domu a provázela nás třeba při projížďce tramvají z Holešovic do centra. Obě svítící labutě dělají radost dodnes, i přestože již neonové reklamy nefrčí. Staly se tak nejstaršími fungujícími neony v Česku.
Současná podoba obchodního domu Bílá labuť s neonovými labutěmi
Kouzelný dům hraček s dobrotami
Mé vzpomínky se prolínají s domem na křižovatce ulic Na Příkopě a Havířská. Původně sloužil jako Palác vzájemné pojišťovny a Penzijního ústavu československého peněžnictví, než se v roce 1950 jeho prostory přestavěly na obchodní dům s dětským zbožím pod názvem Dětský dům. V současnosti se v budově již dětské zboží neprodává, místa slouží převážně jako advokátní kanceláře a přízemní patro zve k nákupu oděvů nebo šperků.
V Dětském domě jsme s bráchou nadšeně brouzdali mezi regály s hračkami, pouštěli si fantazii na špacír, do paměti si zapisovali seznam přání a mámu jsme přemlouvali k návštěvě posledního patra obchoďáku. Tam jsme se těšívali snad ještě víc než na hračky. Výhledy z oken nejvyššího patra vždy předčil bílý porcelánový pohár s jahodovým koktejlem, anebo jahody s poctivou porcí šlehačky. Máma si zas pochutnala na hermelínovém chlebíčku nebo šlehačkovém Harlekýnu a oblíbené vídeňské kávě.
Mnozí také pamatují obchoďák provoněný čerstvě pečenými lázeňskými oplatkami nebo polárkový dort krájený na porce z papírové krabičky. V neposlední řadě dům zval také k zábavě v nahrávacím studiu nebo divadle Sluníčko.
Současná podoba Dětského domu
Legendární Koruna na Václaváku
Palác Koruna byl vystavěn po zbouraném domě U Spilků v letech 1912 – 1914 a v roce 1931 se dveře otevřely prvním návštěvníkům oblíbeného Automatu Koruna. Po druhé světové válce došlo ke znárodnění automatu a při výstavbě pražského metra v roce 1978 zas musely prostory ustoupit vstupům do metra.
V mých i bratrových vzpomínkách kolem roku 1985 se zřetelně objevuje velká nádoba poblíž vstupních dveří, v níž se mechanicky promíchává jahodový koktejl. Z hustě růžové tekutiny jsem nespouštěla oči a sbíhaly se mi sliny.
V Automatu (samoobslužné jídelně) Koruna si lidé nejvíce pochutnávali kromě námi oblíbeného koktejlu na výborných párcích nazývaných komunardy, poctivých vepřenkách na pečivu s hořčicí a cibulí, bramborácích, dršťkové polévce nebo chlebíčkách všeho druhu. Nabídka však měla daleko širší záběr a na své si přišel každý, kdo Korunu navštívil.
Zlaté časy jídelen po revoluci skočily, převálcovaly je americké fast foody, a tak od roku 1992 palác Koruna legendární místo plné legendárních dobrot již nehostí.
Současná podoba paláce Koruna
Orloj, ale i socialistický fast food
Na Staroměstském náměstí jsem se těšila nejen na orloj s kostlivcem a pohybujícími apoštoly, ale i na párek v rohlíku. Okénko domu U černého anděla (nebo také U zlatého anděla) nabízelo křupavý rohlík a uvnitř šťavnatý párek s plnotučnou hořčicí.
Staroměstská radnice s orlojem na Staroměstském náměstí
Inspiraci párku v rohlíku si přivezl řezník Václav Masopust ze své dovolené ve španělském Madridu. Novinku pak začal v roce 1972 nabízet ve svém řeznictví v Českých Budějovicích pod názvem „pikador“. Párek v rohlíku se jako rychlé a levné jídlo dostal brzy na výsluní a krátce poté se začal prodávat i na pražském Staroměstském náměstí v okénku domu se zajímavou historií.
Historická budova dnes slouží jako hotel U Prince a ve sklepních prostorech funguje podnik Black Angel's Bar, jehož menu vzniklo z dochovaných poznámek a náčrtů barové legendy Aloise Krchy. Vstupem do podzemních prostor se ocitneme v americkém podniku z 30. let 19. století v době prohibice.
Historie budovy se datuje do 12. století, kdy se rozměrné tržiště stávalo náměstím (Staroměstským) a vznikalo město Praha. V 15. a 16. století v domě fungovala lékárna, v polovině 19. století knihkupectví a ve 20. století v budově započala tradice pohostinství.
Současná podoba hotelu U Prince, dříve byl pojmenován jako dům U černého anděla nebo dům U zlatého anděla
Mé oblíbené lahůdkářství Zlatý kříž
O skončení stoleté tradice legendárního lahůdkářství jsem se již dříve podrobně rozepsala, ale nostalgie a smutek mě dosud přepadá pokaždé, když pražskou Jungmannovou ulicí procházím. Nedávno jsem tudy šla a za igelitovými plachtami na výlohách jsem zahlédla světlo. Protrženou škvírkou jsem zvědavě nahlédla a zjistila, že se uvnitř něco nového buduje.
Naivně bych si přála tomuto místu zpět vdechnout atmosféru slavného lahůdkářství a znovu se nostalgicky ládovat oblíbeným chlebíčkem s půlkou vejce a šunkou. Realita však ukáže, co nového se za skly výloh bývalého Zlatého kříže objeví a zda toto místo bude psát novou významnou historii či nikoliv.
Uhelný trh lákal na šunku
Z minulosti se line vůně čerstvé šunky od kosti. Jen co vyjdeme z uzenářství, už máma rozbaluje papír a každému nám klade tenký plátek jemně vyuzené šunky na křupavou housku. Tuto lahodnou a nezaměnitelnou chuť jsme pocítili zřídkakdy, o to významnějšími se tyto okamžiky staly.
Místem voňavé šunky z mého dětství se stalo uzenářství na rohu Uhelného trhu a Perlové ulice. Nenápadné, a přitom vyhlášené uzenářství se již od roku 1842 nachází na stejném místě a dosud si zde lze uzeniny zakoupit. Současný majitel s dcerou, pokračovatelé rodu Cibulků, již sice uzeniny sami nevyrábí, ale prý je pečlivě vybírají od různých dodavatelů podle kvality a chuti.
Od svých dětských let jsem toto uzenářství nenavštívila. Až při nedávné procházce jsem ho znovu objevila a poté si vyhledala, že jde o původní uzenářství s majitelem kráčejícím po stopách svých předků. Jak poctivě svůj obchůdek vede, ráda ochutnám a doufám, že si připomenu, jak jsem malá s beruškami ve vlasech, v bílých punčocháčích a červené skládané sukni stála na rohu Uhelného trhu.
Další použité zdroje:
