Článek
V malém hliníkovém rendlíku na plotně babička rozmíchává krupičku v mléce, hotovou kaši zasypává kakaem, moučkovým cukrem a polévá rozpuštěným máslem. Krupicovou kaši pak ujídám od kraje dokola, hraji si s cestičkami másla a těším se na dno talíře s obrázkem kachny v klobouku a třemi káčaty. Dnes je mi přes 40, přesto si na tyto detaily vzpomenu a na jazyku stále cítím tu nezaměnitelnou chuť bezstarostných, pohodových a hravých chvil s babičkou a dědou.
Mé oblíbené
Babiččin vývar s játrovými knedlíčky se stal mou nejoblíbenější polévkou a zbožňovala jsem také babiččiny nadýchané tvarohové buchty.
Můj děda se stal mistrem grilu. Jeho teritoriem byla kuchyň, kde obřadně namíchal vlastní marinádu, na jídelní stůl s igelitovým ubrusem rozprostřel gril značky Eta, na bodák upevnil kuřátko, natřel ho marinádou, zasedl ke stolu a pod žárem grilu pomalu otáčel vidlici s kuřetem, až vzniklo to nejvypečenější a nejlahodnější kuře, co jsem kdy jedla.
Nejen pěkné, ale i zlé se s jídlem pojilo
Z máminy kuchyně si ráda vybavím chutné vývary, francouzské brambory, štrůdl nebo makové koláče s drobenkou. Matčinu přípravu jídla mám spojenou se vzácnými okamžiky, kdy jsem cítila teplo domova a péči, po nichž jsem tak prahla, stejně jako po mateřské lásce a zájmu. Vše se vždy rozplynulo s další samotou, prázdnou spíží, vyjedenou lednicí, nicotou…
Nenáviděným jídlem mého dětství se stala příliš zahuštěná světle hnědá omáčka s chutí mouky a rozvařená rýže. Dosud se všemu, co mi toto jídlo jen připomíná, vyhýbám. Mnohem citlivěji však vnímám hodiny proplakané nad talířem, křik, pohlavky a klečení v koutě. Zlobu za nedojedené jídlo si naše máma nesla ze svého dětství a dál ji naprosto nepochopitelně při každé příležitosti snášela na hlavu mou a mého mladšího bráchy.
Neoblíbená jídla a školní jídelna
Jistě nejsem jediná poznamenaná nějakou noční můrou spjatou s jídly z dětství. Mnozí neradi vzpomínají na škraloup na teplém mléce, mlékovou polévku, UHO omáčku, tlusté nebo tuhé maso, rýžový nákyp nebo škubánky. Nedobrá jídla či zážitky jsou často skloňovány se školní jídelnou.
Kamarád mi třeba vyprávěl o nepříjemně zapáchajících tácech otíraných smradlavým hadříkem, které ho ze školní jídelny vyhnaly už v první třídě. Z domácí stravy mu zas hned vyvstane obrázek nedělního oběda s neoblíbeným prorostlým bůčkem na talíři.
Ve mně školní jídelna zanechala pozitivní stopy, přestože jsem některá jídla úplně nemusela, tak nás do nich nikdo nenutil a výrazně převažovaly chutné a oblíbené obědy. Vdolky, buchtičky se šodó, hovězí na česneku, štěpánskou s rýží nebo šunkofleky jsem si i přidávala.
Špagety, které by Italy nepotěšily
Šlágrem nejen naší domácnosti se staly špagety s kostičkami měkkého salámu (gothaj, jemný salám, točeňák) v rajčatovém protlaku a zasypané strouhaným eidamem. Jako malá jsem nad nimi nepohrdla a vlastně patřily k mým oblíbeným, než jsem později ve školní jídelně ochutnala špagety milánské a boloňské.
Masové plátky REMA, nazývané také REMO
Tento polotovar vznikl nasekáním masa na speciálním stroji na drobné kousky s následným zformováním do lisovaných plátků obdélníkového tvaru. Název plátků REMA vycházel z pojmu rekonstituované maso. Výhodou tohoto zpracování hovězího nebo vepřového masa mělo být odstranění šlach a chrupavek, rovnoměrné rozmístění tučných a libových částí v jedné porci a jednotná hmotnost ideální pro použití v závodních nebo školních jídelnách. Zároveň však nevýhodou byl jistý obsah nasekaných méně žádaných částí masa.
U nás doma proběhlo jen pár nevalných pokusů o přípravu těchto plátků, a protože ani mámě jejich chuť příliš neimponovala, zbyla jen neblahá vzpomínka a v matčině knihovně uložená kuchařka Receptury pokrmů z polotovarů REMA.
Smažení plátků v trojobalu mělo snad nahradit řízek, ale nestalo se tak. Raději jsme si počkali na slavnostní příležitost nebo si dali smažený sýr.
Identický tlukot paličky doléhající na dřevěné prkýnko inicioval přípravu řízků, který však marně naháněl sliny do úst, pokud se zvuk ozýval od sousedů. Malá ukázka z komedie Zítra to roztočíme drahoušku! nás může vtáhnout do dob, kdy maso na talíři nebylo každodenní záležitostí a samozřejmostí.
Dnes už skoro zapomenutá tehdejší klasika
Mezi běžná hospodská jídla se v 80. a 90. letech minulého století řadila kuřecí prsa s broskví a sýrem, Katův šleh, sekaná svíčková nebo roštěná na roštu. Jako předkrm jsme standardně v jídelních lístcích nacházeli tresčí játra, matesy, gothaj s cibulí, pražskou šunku nebo tlačenku. V jídelnách se zas objevovala játrová, křenová nebo okurková omáčka. Těstovinových příloh na výběr nebylo, a proto se na našich talířích vyjímala vždy jen kolínka (třeba v rajské omáčce).
Mezi obvyklé, rychlé a nepříliš nákladné obědy nebo večeře patřily buřtguláš, lančmít, knedlíky s vajíčky, topinky, chleba ve vajíčku, zelené fazolky na smetaně, květákový mozeček, brambory na loupačku a brambory, špenát, vejce. Mezi běžné polévky patřily krupicová, drožďová, chlebová nebo kmínová. A také z tohoto výběru se některá jídla objevovala v restauracích.
Pytlíky jako úspora času
Svého času si máma oblíbila rychlou přípravu pytlíkových polévek. Nejčastěji připravovala hrachovou, gulášovou a slepičí.
Reklamní slogan „Vitana vaří za vás“ lákal hospodyňky na rychlé jídlo bez dlouhých příprav, a tak se kupovaly knedlíky v prášku, instantní krupicová kaše Vlasta, práškové palačinky, bujóny v kostce či tekuté polévkové koření. Největší boom těchto moderních produktů, které nahrazovaly klasické čerstvé potraviny, nastal v roce 1950, kdy vznikla ochranná známka Vitana a nastartovala výrobu prvních produktů pod touto značkou. Historie pytlíkových jídel se však začala psát o něco dříve. V roce 1919 zahájila firma Graf výrobu sladových výtažků. V roce 1924 pak na československém trhu zabodovala legendární Grafova polévková kostka. Firma prosperovala, rostla, výrobu přestěhovala do bývalého cukrovaru v Byšicích a v předválečném období se stala největším výrobcem. Po válce došlo ke znárodnění podniku, mnoha reorganizacím, až vznikl národní podnik Vitana.
Je libo dezert?
Obvyklou víkendovou svačinou mého dětství se stal vanilkový pudink s piškoty. Připravovala mi ho především babička. Když se chtěl pudink povznést, doplnil se o kompotované ovoce, trochu ovocného sirupu a navrch se našlehala šlehačka.
Citrónovou babetu jsem měla moc ráda, zapíjela jsem ji mlékem nebo čajem a máma si ji zas zdobila šlehačkou. Prodávala se v hliníkové misce, v níž byla z výroby upečena a poté ještě zabalena do celofánu.
Piškotový dezert Miky plněný meruňkovou marmeládou, balený podobně jako babeta v aluminiovém košíčku a celofánovém obalu, jsem poprvé ochutnala od spolužačky. S touto připomínkou jsem na něj dostala takovou chuť, až jsem si na internetu vyhledala, že se stále prodává. Ale současně se ještě nabízí zajímavá výzva, zkusit si Miky dezert upéct sama.
Zdroje: