Článek
Zde na Médiu se realizuji již osm měsíců. Pro úplný začátek jsem na blog umístila své tři krátké popisy reálných situací ve verších. Převážně se pak texty svěřuji se svými prožitky, někdy vyjádřím názor, jindy zpracuji zajímavost nebo nostalgickou vzpomínku a také sdílím zkušenosti z cest. Námětů ke zpracování vnímám nespočet, jen svádím boj s časem. Při vytížení všedními povinnostmi, zaměstnáním, péčí o rodinu a domácnost, pak na mou zálibu zbývají jen pozdní večery.
Co mě k psaní vede?
Vždy jsem k psaní tíhla. Už na základce jsem si oblíbila slohové práce, na střední škole jsem si vybudovala kladný vztah k literatuře, četbě a tíhla ke čtenářskému deníku. Kromě školních prací jsem si hrála se slovy, jen tak, pro sebe. Když jsem se cítila pod psa, vzala jsem do ruky tužku a ze splínu se vypsala. Když jsem měla dilema, vypsala jsem si pro a proti. Později jsem začala sepisovat své zážitky nejen z cest a dopracovala se také k básním. Rýmy občas vznikaly v souvislosti s nějakou situací, událostí, ze smutku či radosti. Nejčastěji pak tvořím úsměvné, rýmované vzpomínky a příhody pro blízké. Psala jsem vždy jen pro zábavu, radost a uvolnění z napětí. Mám ráda jazykolamy, zábavná krkolomná slova a mé hrátky se slovy se odráží třeba v soupisu mého všedního prožitku za použití stejného počátečního písmena ve všech obsažených slovech ZDE.
Nyní, když jsou mé texty zveřejněny na blogu, cítím mnohem větší zodpovědnost za jejich obsah, pravopis a formu. Nechci, aby byly vnímány jako nesmyslné, hloupé a k ničemu. Ale stejně tak vím, že každého můj text nemusí zaujmout, nemusí se líbit, nemusí korespondovat s pohledem druhého a také v něm mohou být nedostatky. K dokonalosti mám daleko, ale jak jinak než praxí se učit?
Od psaní mě ani negativní komentáře neodradí
Svého psaní se nevzdávám ani kvůli nedostatku času, ani třeba kvůli některým komentářům čtenářů, které si občas pod vlastními texty čtu. Některá témata vnímám příliš citlivě a připadá mi nepřístojné u nich umožňovat diskusi. Jindy dám komentářům zelenou a pak se třeba dozvím kolikrát jsem udělala hrubku, upsala se, jaký mám hrozný sloh, že jsem hloupá, neschopná nebo že píšu bláboly, které se nestaly.
Anonymita na internetu a pravda, nebo lež
Chápu, nějakému pisálkovi na internetu se nedá jen tak věřit a na druhé straně zas ani nemá smysl o důvěryhodnosti přesvědčovat. Každý věří, čemu sám chce a jak si sám vyhodnotí. Věříme, či nevěříme v Boha, osud, posmrtný život nebo na mimozemšťany. A pak hledáme pravdu, nebo lež za texty na internetu, v knihách, časopisech, novinách. K věci mohu jen sdělit, že nemám ani špetku talentu pro tvorbu sci-fi, nemám ani dostatečnou fantazii, abych dokázala ve své mysli vytvořit nový svět, postavy, situace, dějovou linku a vlastnosti lidí. Nedokážu psát pohádky, natož se srovnávat s Rowlingovou nebo Tolkienem.
Komentáře mohou ubližovat
Jsem překvapena, že mě již nepříjemné komentáře v diskusi netrápí jako na samém začátku. Nyní beru na zřetel ty věcné a pozitivní. Zlé jazyky nechám plivat jed, ale nenechám se jím otrávit.
Přesto se pozastavuji nad nutkáním takových lidí se veřejně vyjadřovat, nejspíše s cílem ponižovat a ubližovat? Proč mají potřebu komentovat tak nenávistně, neohrabaně a druhého ranit? Nevím, jestli by byl takový reagující schopen sdělit svá slova druhému do očí nebo jen pod rouškou svého profilu na internetu machruje a trousí hnůj, kde se mu zachce?
Opakující se komentáře
Všimla jsem si i jistého nešvaru. Opakující se kritiky. Někteří komentující buď vůbec nečtou komentáře ostatních a slepě pak svůj obsah vkládají. Anebo mají potřebu papouškovat již vyřčené. Snad nechtějí zůstat pozadu a říkají si: „Já tu chybu také viděl, jako těch osm přede mnou!“
Obliba kritizovat
Kritika může být i věcná a uctivá, ale někteří nejspíš nechtějí jednat slušně a hledají příležitosti, kde to své zlo vypustit a o koho se opřít. Kritika politiků nestačí, kritika veřejně známých osobností nestačí, a tak rozšiřují své pole působnosti také do kritiky pod příspěvky na sociálních sítích nebo pod články na blogu. S jakými myšlenkami asi takový negativista pracuje? Možná něco jako „rozcupovat pisálka na cimpr campr, nit na něm nezůstane suchá a pak už nenapíše ani řádku“? Říkám si, jestli takoví lidé stejným způsobem kritizují také své známé, kolegy v práci, kamarády, blízké, a hlavně sami sebe?
Vážená věcná kritika
Moc fandím slušnému upozornění na nedostatek, konstruktivní kritice a věcnému ohodnocení. Díky takovým se může autor textu zlepšovat, své chyby napravovat, zaměřovat se na nedostatky a odstraňovat je. Nesmírnou motivací se stává pochvala, ocenění tvorby, přijetí zpovědi nebo pochopení myšlenky sdělení. Takový jeden pozitivní komentář smaže stovky těch negativních.
Dělám chyby a omlouvám se
Omlouvám se, ano, ve svých textech chybuji, můj sloh se nemusí zamlouvat a má témata nemusí vyhovovat. Snažím se podělit o svou životní cestu, zkušenost, myšlenku, předat zajímavost, přesto to nestačí. Mám před sebou ještě dalekou cestu, abych se jen přiblížila bezchybnosti, dokonalosti, vypilovala své psaní, svůj pravopis a kontrolu sepsaného. Musím, a především chci na sobě pracovat, rozvíjet v sobě to, co mě baví, v čem jsem se našla. Věřím, že takové psaní není jen pro autora, ale i pro čtenáře. Sama se mnohdy na pozici čtenáře cítím obohacena o nové informace, tipy, vědomosti, otevřenost nebo sdílení silného příběhu. Přeji si, abych toto čtenářům také přinášela a netočili se nad mými texty v kruhu malicherností a povrchností.
Stydím se, když sama ve svém textu objevím hrubku a nechápu, jak jsem ji mohla udělat. Když pak mou hrubku objeví čtenáři, nejraději bych se studem propadla. Ale největší hanba mě bičuje při čtení bezduchých komentářů s cílem ničit, pošlapávat a hanit.
