Článek
První setkání
Vstupuji do dveří, v nichž stojí starší dáma. Vřelý pohled, vlídná slova a pevný stisk ruky. Zve mě k malému stolku s konvicí a připravenými sklenkami. Atmosféra místnosti již nepůsobí neutěšeně a úzkostně jako vylidněné prostory čekáren a chodeb staré polikliniky. Prostorem se line vůně ovocného čaje. Usedám do křesla a sleduji ženu ve věku mé mámy. Sahá pro tužku, bere si blok a usedá do vedlejšího křesla. Mluví vlídně, klidně, uvážlivě a zřetelně. Pamatuje si mé tři věty, kterými jsem se jí v e-mailu představila.
Oťukáváme se, ale mám pocit, že se mohu otevřít, rozvyprávět a důvěřovat. Zajímá se, doptává, dělá si poznámky, reaguje na mě a mé podněty, a dokonce se spolu smějeme, přestože si vtipy rozhodně nevyprávíme.
Nechávám do sebe nahlédnout
Napětí nakumulované před příchodem ze mě rychle opadává a uvědomuji si pevné sevření svých rukou v klíně. Ruce povoluji a sunu je na područky křesla. Nahlas vzpomínám na dětství bez péče, bez lásky, v manipulaci, lžích a násilí. Vidění se mi mlží a beru do rukou připravený papírový kapesníček.
Vyprávím o současnosti a svých nejistotách v přístupu ke své dceři, které chci být milující mámou, kamarádkou, důvěrnicí, průvodkyní a parťačkou, přesto mnohdy tápu, nevěřím si a pochybuji, že svou mateřskou roli zvládám, jak bych si přála.
Syn se již osamostatnil, „vylétl z hnízda a jsem na něj nesmírně hrdá, jakým je člověkem a jaký je náš vzájemný vztah. Přesto vidím mnoho toho, co jsem při jeho výchově mohla udělat jinak a lépe.
Stále se učím, jak být správnou mámou a asi se budu učit celý život. Přestože jsou mé děti tím nejcennějším, co v životě mám a láska k nim jde ze mě zcela přirozeně a bezvýhradně, chybí mi zdravý základ rodičovství, na němž bych mohla stavět. Snažím se a buduji ho od základů, ale buduji ho správně?
První návštěvu u mé nové psycholožky jsem zvládla. Otřepala jsem se ze strašidelných prostor staré polikliniky a nechala na sebe příjemně zapůsobit místo setkání, a především novou osobu zvolna vstupující do mého života… snad.
Druhá cesta k psycholožce
Cestou do staré polikliniky se zamýšlím, jestli na mě její prostředí dolehne stejně negativně jako minule. Do plic nasávám podzimní vzduch, paprsky slunce mě nabíjejí energií a sleduji poletující listí. Podzim ukazuje své barvy a lidé kolem v tento čas asi spěchají zpět do práce z obědové pauzy. Míjím architektonické skvosty, letité budovy bytových domů a blížím se k cíli.
Prostor polikliniky mě opět vítá silným pachem dezinfekce. Tentokrát není budova vylidněná a potkávám se s pacienty u výtahu, na chodbách i tiše sedící na ostře zelených lavicích čekáren. Já mířím až na konec třetí chodby, kde také usedám. Od minula cítím, že žena, která se stává mou psycholožkou, přijímá nejen mou ruku na pozdrav, ale i mě samotnou, takovou, jaká jsem.
Terapie překvapuje
S povídáním se prohlubuje důvěra a vedeme dialog, při němž nejen odkládám svou vnitřní tíhu, ale také poznávám svou první opravdovou psycholožku. Jsme naladěny na podobné vlně a vlastně jsme si „sedly“.
Zaskočila mě jedna informace. Prý působím, jako bych již intenzivní psychoterapii absolvovala. Jsem z toho překvapená, potěšená, ale vlastně tuším, čím to asi je.
Mými dosavadními terapeuty byli a jsou moji nejbližší, v něž mám důvěru, jimž otevírám své nitro, a kteří mi ochotně naslouchají. Moc si toho vážím, že nežiji v osamění a mám kolem sebe ty, které mám ráda.
A pokud jsem osamělá, mou samotu zaplňuje psaní, které se též stalo mou terapií a dokonce vášní. Do písmen, slov a vět promítám svou duši a nacházím sebe.
Zatím poslední třetí návštěva psycholožky
Vůně čaje plní místnost i sklenky na stole. Plamínek svíčky plápolá a světlo lampy osvětluje naše tváře v denním pološeru. Přede mnou sedí pohodová zkušená žena a dává mi prostor odvyprávět životní příběh, který stále nekončí. Vyjadřuje mi důvěru i svou otevřeností a nechává mě poznat, kým je a co má ráda. Vážím si toho, vážím si této nové terapie v ponuré poliklinice a místnosti naplněné hřejivým světlem.
