Článek
Výjimečný večer trávíme rodinnou večeří. Pro narozeninové posezení jsme zvolili příjemnou, japonskou restauraci v centru Prahy. Když pominu sushi, které jsem jedla nejen v restauraci, ale i z vlastní výroby, tradiční japonskou kuchyni ochutnáme s dcerkou poprvé.
V dopravním prostředku, cestou do restaurace, potkáváme mladý pár se dvěma chlupatými společníky. Přátelští, roztomilí a rozverní psíci se od pánů vzdalují, kam až je vodítko pustí. Strhli na sebe pozornost cestujících. Uvědomila jsem si, že jeden ze psů je tradičním japonským plemenem akita inu. Jak příhodné setkání právě při této cestě.
Mé myšlenky se nesou k zajímavostem o psech této rasy i skutečnému a dojemnému příběhu jedné psí legendy.
Akita Inu
Psí rasa akita inu spadá do skupiny asijských špiců a vyznačuje se vysokou inteligencí, učenlivostí i tvrdohlavostí. Může zaujímat agresivní postoje vůči jiným psům i cizím lidem, proto se hodí pro výcvik a do péče pouze zkušeného chovatele s důsledným, přátelským i individuálním přístupem.
Ohrožení plemene
Koncem 19. století existenci tohoto plemene ohrožovaly psí zápasy a křížení s jinými plemeny. Další hrozbu pak připravila druhá světová válka, kdy došlo k nekontrolovatelnému křížení s jinými rasami, zákazu chovu a jejich krmení, odchyt a zabíjení psů na kožešiny pro armádu a později dokonce i na maso. Krize se překlenuly a plemeno naštěstí nevymřelo. Centrem chovu bylo a dosud je město Ódate v prefektuře Akita na ostrově Honšú.
Významné postavení plemene
Plemeno akita inu bylo v Japonsku roku 1931 vyhlášeno národní přírodní památkou.
Až za hrob
Silná vazba na pána, oddanost, láska a loajalita patří mezi další dominantní vlastnosti plemene akita inu. Důkazem lásky až za hrob je pes jménem Hačikó, jehož skutečný příběh zasáhl nejprve celé Japonsko a posléze i celý svět.
Věrný pes Hačikó (čúken Hačikó)
Příběh se začal psát 10. listopadu 1923 na farmě poblíž města Ódate v Japonsku, kde se narodilo osm štěňat čistokrevného plemene akita inu.
Dvouměsíční štěně bylo vybaveno na cestu za svým novým pánem do Tokia a putovalo 20 hodin v zavazadlovém prostoru vlaku, v pytli od rýže. Novým pánem štěněte se stal profesor Tokijské univerzity na zemědělské fakultě, jménem Hidesaburó Ueno.
Pejsek našel domov mezi dalšími dvěma psy a od svého pána získal jméno podle číslice „osm“ neboli Hachi (Hači) a říkali mu též Hačikó. Mezi profesorem a psem vznikalo velmi silné pouto. Profesor, jako velký milovník psů, prý se svými mazlíčky sdílel jídlo nebo psy vodil do domu, což bylo v té době v Japonsku nemyslitelné.
Hačikó svého pána denně doprovázel k vlakovému nádraží Shibuya (Šibuja) v Tokiju, odkud pak profesor cestoval do své práce na univerzitu. K večeru Hachi svého pána na nádraží, vždy ve stejný čas, vyzvedával a doprovázel domů.
V květnu 1925 se Hačikó svého pána nedočkal. Profesor skonal na krvácení do mozku přímo na pracovišti. Hachi smutnil a několik dnů nejedl. Ujali se ho příbuzní profesorovi ženy, ale pes jim stále utíkal.
Následně péči převzal profesorův bývalý zahradník. Měl psa rád a znal jej od štěněte. Hačikó však stejně utíkal. Denně a v pravidelný čas mířil na nádražní stanici Shibuya a čekal na svého zemřelého Uena. Obchodníci i kolemjdoucí psa z nádraží odháněli a nechovali se k němu vlídně. Cestou z nádraží Hachi nahlížel do zahrady a oken profesorova bývalého domu.
Tak vše běželo až do doby, než si čekajícího Hačika všiml bývalý profesorův student. Napsal o něm několik článků a noviny Asahi Shimbun smutný příběh publikovaly, čímž zvedly veřejnou vlnu dojetí a solidarity. Původně odháněný pes získal pozornost, lidé mu na nádraží nosili jídlo a zaměstnanci nádraží mu umožnili přenocovat ve stanici. Po celém Japonsku se zvýšila poptávka o psí plemeno akita inu. Nádraží Shibuya získalo bronzovou sochu čekajícího Hachiho a dosud je nazýváno „místem setkání“.
Místo setkání s bronzovou sochou psa Hačikó na nádraží Shibuya v Tokiju
Téměř deset let od smrti Uena, dne 8. března 1935, zemřel i jeho oddaný Hachi, který do posledního dechu denně vyčkával příchodu svého pána na místě setkání. Hačikovo jedenáctileté srdce dotlouklo. Pozdější pitva prozradila, že měl srdce napadené červy, trpěl rakovinou s metastázami na plicích a obsah žaludku ukázal čtyři špejle.
Na počest věrného psa lidé uspořádali pohřební obřad s množstvím účastníků, květin, dopisů i kondolencí. Drželi státní smutek. Hačikův hrob postavili vedle místa odpočinku Uena a jeho ostatky umístili do Národního muzea přírody a vědy v Tokiu.
Na památku silné loajality, oddanosti a věrnosti vznikla před budovou Tokijské univerzity socha psa Hačikó s profesorem Uenem.
Vycpaný Hačikó v Národním muzeu přírody a vědy v Tokiju
Filmové zpracování
Skutečný příběh inspiroval také filmové tvůrce. Nejprve roku 1987 japonského režiséra Seidžiró Kójama k natočení snímku Hačikó monogatari (Věrný pes Čiko) a v roce 2009 vznikl americký remake původního zpracování s názvem Hachiko: A Dog's Story (Hačikó – příběh psa) v hlavní roli s Richardem Gerem.
Nostalgie: Goro - bílý pes
Japonské psí plemeno a japonský film mi přichystal vzpomínku na 80. televizní léta a známý seriál Goro – bílý pes. Tento příběh nevychází ze skutečných událostí, ale knižní předlohy. Bílého psa v dojemném seriálovém příběhu ztvárnilo plemeno kišú inu. Seriál nenabízí pouze poutavý a dojemný příběh, ale také informace o Japonsku, obrázky japonských ostrovů, hor, krajiny a měst protkané o zajímavosti ze života psů.
Od pejsků a smutného příběhu se vracím zpět do současnosti. Právě jsme dorazili do japonské restaurace.
Večeře v japonské restauraci
Příjemný personál nás vede ke stolu a podává jídelní lístky. Není třeba luštit japonské znaky, přesto mám obsah lístku problém přečíst. Zapomněla jsem si brýle na čtení. Asi bych stejně netušila, jakou dobrotu vybrat, proto se obracím na zkušeného syna a prosím o doporučení něčeho chutného.
Famózní zážitek
Na pití jsem si dala čaj yuzu z asijských citrusů, jako předkrm gjóza taštičky připravované v páře plněné vepřovým masem doplněné o speciálně ochucenou sójovou omáčku, kterého jsem se nemohla nabažit. Jako ochutnávka tempura sushi zcela jiné, výborné, smažené sushi nezvyklých chutí, než jaké jsem dosud jedla. Tori teriyaki, hlavní jídlo podávané s perfektní rýží, tradiční polévkou miso a zeleninovým salátkem.
Taštičky Gjóza připravované v páře
I když by si to zasloužily i další pokrmy objednané k našemu stolu, nejmenuji je všechny, chce je spíše ochutnat, než-li o nich jen psát. Obsluhu a servis jídel také nutno pochválit. Jen to mé problematické pojídání hůlkami. Snahu jsem měla, než jsem hůlky vyválela pod stolem a ostudně sáhla po vidličce. Avšak ani drobný zádrhel nezmařil luxusní chutě, zážitek a atmosféru po boku těch nejbližších.
Snad jen pro příště začnu s domácím tréninkem. Pustím si seriál Goro – bílý pes, nasaju japonskou atmosféru a u toho povečeřím hůlkami.
