Článek
Smuteční řeč jde přitom ale pojmout mnohem osobněji a osobitěji. Stačí o zesnulém vědět víc a snažit se přiblížit jeho život, jeho specifickou povahu, spíš než zdůrazňovat, jak je smutné, že zemřel.
Čemu se tedy při tvorbě pohřební řeči vyhnout?
1. Oslovení „smuteční hosté“ nebo „vážená zarmoucená rodino“
Nikoho toto oslovení sice v základu nepobouří, může ale poněkud „zatahat za uši“ co do svojí formálnosti. Na pohřbu můžeme uvítat rodinu a blízké, přátele a kamarády, dámy a pány, všechny dotyčného bližní… Variant je mnoho a často přitom právě oslovení může být na celé řeči to nejtěžší. Nebojte se ale smuteční hosty vynechat.
2. Příjmení a tituly
Rozloučení má být osobní, a pokud nejde vyloženě o oficiální akt, nemusíte o svém dědečkovi, kterému nikdo nikdy neřekl jinak než Jaroušek, mluvit jako o panu inženýrovi Jaroslavovi Novákovi. Příjmení dokonce nemusíte použít vůbec (pravděpodobně každý četl parte a ví, s kým se loučí) - a že šlo o inženýra, můžete zmínit v rámci vzpomínek uprostřed řeči. A nebojte se zmínit ani přezdívku.
3. Popisování pocitů pozůstalých
„Vaše bolest je nezměrná“
„… pro kterého teď nyní všichni truchlíte…“
„…hluboký žal a a zármutek, který všichni prožíváte…“
Nikdy nevíme, nakolik kdo truchlí a jak moc měl kdo zesnulého rád. Může se stát, že se jedná o pohřeb člověka, který se ke svým blízkým choval násilně, ukřivdil jim a podobně. Tyto fáze lze zcela vynechat, nebo alespoň zmírnit pomocnými slovy jako „pravděpodobně je vaše bolest nezměrná“, „asi všichni truchlíte“ apod., aby se do těchto vět pomyslně vešli i ti, kteří ztrátu tolik neprožívají.
4. Citáty
Smrt přešla kolem.
Život jde dál.
Rozprostřel závoj protkaný bolem,
v něm ukryt je žal.
Dotlouklo srdce Tvé znavené,
uhasl oka svit,
budiž Ti, drahý tatínku,
za všechno vřelý dík.
Pokud nešlo o citát nebo motto, které zesnulý za života sám používal, vyhněte se tomu. Jde o neosobní, univerzální a často nicneříkající výrok, který se neváže k podstatě vašeho blízkého. Pokud nějaké podobné lyrické ozvláštnění vaší řeči chcete, daleko lépe funguje prostá modlitba (v případě věřících) nebo báseň, kterou měl dotyčný rád.
5. „Tragické“ projevy smutku
„Smutek, zoufalství, beznaděj a velké množství slz, to je to, co v tuto smutnou chvíli vidím před sebou, a také to, co cítím ve svém zlomeném srdci. Bolest, která je v této síni a hlavně v našich srdcích přítomná vychází z těžké životní ztráty každého z nás. Dnešním dnem nás opustil milovaný manžel, otec, dědeček, strýc, přítel i kolega…“
Můžete vaše emoce popsat i osobněji. Třeba přiznat, že nemáte sílu na nic víc než plakat, že vám dotyčný moc chybí, že vám přijde život bez něj najednou nějaký prázdný, že jste ho milovali, že neumíte slovy vyjádřit, co přesně cítíte atd. Můžete použít vaše slova, váš běžný slovník. I třeba ve formě: „sakra, Jardo, chybíš mi, kamaráde“.
6. Svůj, jeho, své…
„Po celý svůj život miloval své děti.“
„Svůj život naplňoval jeho největšími koníčky, mezi které patřily jeho psi, děti a chalupa.“
„Celým svým srdcem miloval svoji rodinu a svůj domov.“
Ve smutečních řečech se často nadužívají přivlastňovací zájmena, která ve větách vlastně nemusí figurovat vůbec, případně v daleko menší míře. „Celý život miloval své děti.“ „Život naplňoval největšími koníčky - dětmi, psy a chalupou.“ „Rodinu a domov miloval celým srdcem / z celého srdce.“
7. Příliš formální zakončení
„Navždy bude žít v našich srdcích.“
„Nikdy nezapomeneme.“
„Čest jeho památce“.
Závěr řeči je příliš cenné místo pro vyjádření vašich emocí a toho nejsilnějšího, co chcete sdělit, než abyste jej zaplnili prostou zažitou formulí. Právě s poslední větou budou účastníci pohřbu poslouchat následující písně, budou si ji zaručeně i nejvíc pamatovat - víc, než jak byli přivítáni. Proneste proto v závěru oblíbenou hlášku nebo motto zesnulého - i kdyby mělo obsahovat nespisovné nebo vulgární výrazy (…”A jak jsi říkal, stáří je na hovno, ale přál bys ho každýmu.”). Zde se autenticita cení nejvíc. Nebo vašeho blízkého pozdravte do nebe a poproste ho, ať vám drží místo. Slibte mu, že odteď už budete nosit tu čepici. Poděkujte, že díky němu víte, že do správného čaje patří rum. Nebo prostě shrňte jednou větou, kým pro vás dotyčný byl.
My, Pohřební průvodci, se snažíme najít v řeči smíření, podobenství, poučení, nebo i vykoupení: trávíme s rodinou hodinu, nebo i několik hodin vymýšlením řeči a pak několik hodin jejím psaním. Když ale budete psát řeč sami, stačí napsat třeba jen jednu stránku, ale - upřímně.
Autor článku: Zuzana Hrnčířová, zakládající člen Pohřebních průvodců, autor fotografie: Ta Hi
