Článek
Proč je dobré číst knihy o smrti?
Když nám někdo umře, pomůže vám čtení o smrti na začátku - i na konci. Hned po smrti uvědomit si, že náš milovaný už tady doopravdy není. Později nám knihy pomohou v umění rozplést staré vztahy a zaplést nové. A ke konci v tom, že slunce přece jednou vyjde - protože ono vyjde vždy.
Knihy pomohou cítit se méně sami. Hned po smrti nás sice každý podporuje a vyjadřuje účast, ale ta snaha brzy vychladne. Klienti nám říkají, že pro ně bylo po setkání se smrtí podivně uklidňující číst příběhy, podobné tomu jejich. Uvědomili si, že nejsou první ani poslední, kterým se taková věc stala…
Knihy o smrti má smysl číst i „jen tak“. Vědomí smrti nám může pomoci lépe vnímat život, vážit si ho, potlačit své ego, nezabývat se malichernostmi a naopak dělat to, co má smysl. Brát ohled na jiné, na přírodu, na budoucnost, a stát se celkově lepšími.
A nakonec: Každému nám někdy někdo umře a je dobré být připraven.
Knihy o smrti, smutku a truchlení pro dospělé
My smrtelníci žijeme s vědomím vlastní smrtelnosti. Smrt je stále s námi, i když z ní někdy máme strach, někdy si ji vůbec neuvědomujeme nebo ji dokonce ignorujeme. Je zcela běžné, že smrt na lidi působí negativně.
Psychoteapeut a existenciální humanista Irvin Yalom napsal tuto svou poslední knihu v 77 letech, kdy se cítil smrti blíž a sám musel čelit strachu z ní. Se svolením svých pacientů uvádí příklady z jejich života a ukazuje obavy ze smrti v různých podobách. Jako by to měl dělat každý psychiatr (nebo psycholog), obrací se sám k sobě, a vysvětluje nám, jak je vědomí vlastní smrtelnosti příčinou mnoha našich nejhlubších nejistot a úzkostí. Zdůrazňuje, že smrt je součástí života a je třeba jí čelit, i když pohledět tváří v tvář vlastní smrtelnosti je stejně obtížné jako „dívat se do slunce“.
Tuto knihu nemůžeme než vřele doporučit - je to krásná, lyrická a místy velmi osobní meditace od skutečného humanisty.
Autorka reaguje na ztrátu milovaného otce v roce 2020 a čelí svému zármutku. Jde o rozšířenou verzi eseje, která byla dříve publikována v časopise New Yorker.
Lidé reagují na zármutek různě, někteří se s ním vyrovnávají, jiní mu podléhají. Autorka se zde vyrovnává se zármutkem nad ztrátou otce tím, že své syrové a nespoutané emoce vylévá do této krásné pocty svému otci. Je to nestydatě upřímná výpověď o šoku ze ztráty rodiče, o mezeře, která po něm zůstala, a pohled na to, jak se může projevovat zármutek.
Kniha Zápisky o smutku je skvěle napsána - je to krátká kniha, ale přesto silná, hluboce dojemná a vysoce osobní. Obtížná a zároveň očistná kniha pro ty z nás, kteří podobně ztratili rodiče nebo blízkého člena rodiny.
Zimování je nevyhnutelné, tvrdí Katherine Mayová v první kapitole knihy Zimování: „Každý tu a tam zimuje a některé zimy prožívá pořád dokola.“
Vysvětlit tento pojem je ošemetné. Sama Mayová popisuje přezimování jako období výpadku. Ať už kvůli ztrátě, nemoci nebo smrti blízkého člověka. Ale to, že tato období vždy přijdou a také pominou, je stejně jisté jako to, že po zimě přijde jaro. A přestože se čtenář hned v první kapitole dozví, že zimování je obvykle nedobrovolné, osamělé a silně bolestivé, má i svou odvrácenou stranu, protože „…jak zimujeme, záleží na nás.“
Veronika Hurdová přišla o manžela v době, kdy s ním čekala jejich třetí dítě a po roce „jiného“ života sepsala své zážitky a pocity. Otevírá před námi svůj osobní příběh, ve kterém se postupně naučila vnímat smrt i jinak než ztrátu. Autorka ukazuje, že smrt blízkého nám dokáže strhnout klapky z očí a nahlédnout do svého nitra. Smrt nás pak paradoxně naučí, jak žít.
Esej vznikla v roce 1952 po letech spisovatelova tvůrčího bloku a depresí, s nimiž Dagerman statečně bojoval. „Honím se za útěchou jako lovec za kořistí,“ napsal. Je to osobní zkoumání potřeby útěchy, hledání naděje, jehož závěr je bolestný: nic není tak svobodné a osvobozující jako sebevražda. Donutí vás to přemýšlet, dojme vás to, je to upřímné a má to svou pravdu, ale nesrazí vás to na kolena.
Nesmírně lidské. Povinná četba pro ty, kdo žijí s tlukoucím srdcem v dlaních.
Příběh o přátelství a o cestě z izolace do přirozeného lidského vztahu, o smíření, o přijetí života i smrti.
V této novele Thomas Bernhard namísto toho, aby před čtenáře okamžitě postavil svůj charakteristický monolit marnosti a beznaděje, buduje možnost naděje a vykoupení, než ji rozbije na střepy na chladných, nelítostných balvanech temné lesnaté rakouské krajiny. Je to kompaktní a bezchybná realizace Bernhardova pohledu na svět, který je pro pravidelné čtenáře autora balzámem na jejich zastíněná nitra.
C. S. Lewis, slavný autor Letopisů Narnie, se v knize vyrovnává se smrtí své manželky. Jde o deník, který si Lewis vedl, když se snažil pochopit a uchopit obrovskou bolest ze ztráty milované bytosti a vyrovnat se s ránou, kterou tato událost zasadila jeho víře v Boha.
Krásná kniha o ztrátě… co musíme hledat ve svém srdci, když zemře někdo, koho milujeme.
Knihy o smrti pro děti
Tyto knihy doporučujeme přečíst s dětmi. A kdykoliv - nejen, když jim někdo umře. A možná pomohou i dospělým: někdy není od věci probudit dítě v sobě…
Hlavním hrdinou příběhu je bezejmenná školní anatomická kostra, která jde do výslužby. Nečekejte ale horor o kostlivcích.
Tato unavená a opotřebovaná kostra skončí u babičky a dědečka na venkově, v lesním domě, kde oba žili celý život. Kostra přijme jméno Johan a zažívá ještě takhle v kostlivém důchodu spoustu dobrodružství. Je to jednoduchá, milá, vtipná kniha, a i ta smrt je v ní nakonec klidná a přirozená.
Poetická a citlivá obrázková knížka o vztahu mezi člověkem a mazlíčkem a o bolesti, kterou pociťujeme, když odejdou. Holčičce zemře její milovaný pes Špunťa a každá vzpomínka na něj jí způsobuje až fyzickou bolest. Časem však zjistí, že tyto vzpomínky, které ji teď přináší smutek, mají moc přinést jí znovu radost.
Tato kniha skvěle a přístupně zkoumá smutek. Dětem pomůže lépe pochopit, proč je smutek nutný a že jím všichni procházíme.
Liška a Vlk spolu strávili nádherný den. Přes den si hráli u jezera, plavali, povídali si a smáli se. Později večer spolu oba přátelé seděli a užívali si krásy světa a třpytu hvězd. Ale druhý den už Vlk nebyl k nalezení…
Krásně ilustrovaná kniha citlivě a empaticky zpracovává téma ztráty a vyrovnávání se se zármutkem. Přestože se zabývá velkým a těžkým tématem, nevyvolá ve vás smutek, ale naději a útěchu. Přináší poselství, že je život opravdu krásný a stojí za to ho žít i po ztrátě milované osoby.
Stínidla je příběhem o touze, stesku a smutku. Zpočátku ho vidí jen dítě, tajemnou stínovou postavu s deštníkem, která ho tiše pronásleduje. Stínový strážce roste, až jednoho dne dostane svého vlastního strážce i táta. Otec a dítě teď mají společné tajemství, které nikdo jiný nezná. Sdílejí smutek.
Kniha přímo nemluví o smrti, my jenom cítíme, tušíme, že tato stínidla přivolala smrt maminky. Není ale podstatné, jak máma odešla. Důležitější je, jak se vyrovnat s narůstajícím smutkem ze ztráty milované osoby a jak postupně dojít ke klidu a smíření.
Jakási encyklopedie smrti, ve které se autorka snaží destigmatizovat smrt tím, že ji přibližuje z kulturního a světského hlediska, vkládá do ní trochu humoru a snaží se smrt vysvětlit uvolněnějším způsobem.
Doporučuji pro starší děti (7 nebo 8+) jako odrazový můstek k povídání o různých aspektech smrti a o tom, jak se smrt a kultura prolínají: například o pohřebních rituálech, reinkarnaci, upírech a také o obvyklých emocionálních důsledcích ztráty milované osoby.
Chce to trochu odvahu, aby si vaše děti knihu užily, ale určitě to stojí za to.
Pokud hledáte knihu, která by děti seznámila s méně děsivou a temnou smrtí, je tato kniha ta pravá. Smrt je zde vykreslena jako laskavá osůbka, která je smutná z toho, že se jí všichni bojí. Až se jednoho dne smrt setká s člověkem, který se vůbec nebojí, s těžce nemocnou holčičkou, která je šťastná, že smrt konečně přichází.
Kraťoučká knížka s krásnými ilustracemi a poselstvím, že smrt je přirozená součást života a není potřeba se jí bát.
Autor: Miriam Vojtíšková (s úvodem od Pohřebních průvodců), foto: Sara Kurfeß (Unsplash)
