Jak mluvit s dětmi o smrti? Co děti na pohřbu?

Děti nepotřebují před tématem smrti chránit, potřebují jasné a otevřené odpovědi, přiměřené jejich chápání.

Setkání se smrtí můžeme dítěti hodně ulehčit. A navíc prohloubit náš vztah. Protože, až nám pak jednou zemře někdo z blízkých, budeme mít dost starostí sami se sebou, a dětem nedokážeme věnovat tolik pozornosti, kolik je potřeba.

V tomto článku nabízím praktické rady, které vycházejí ze zkušeností Pohřebních průvodců s truchlícími rodinami.

Čím dětem škodíme?

Někteří dětem o smrti příbuzného ani neřeknou. „Babička jednoho dne zmizela.“ Takovou zkušenost zažila kolegyně Alena. Nebo jim o úmrtí řeknou, ale pozdě; když už není zbytí. Dítě přitom ví, že se něco děje, ale neví co. Cítí se odstrčené, ale co je horší: ve své fantazii si vytváří obrazy často děsivější, než je skutečnost.

Zlehčujeme smrt romantickými klišé. Když dítěti řekneme, že milovaná babička „odešla do nebíčka“, můžeme tím způsobit, že dítě bude chtít do nebíčka za ní.

Odkládáme smrt: „Babička umřela, protože byla hodně stará“ - tím dítěti vlastně řekneme, že jeho se smrt netýká. Když pak umře někdo v jeho věku, spolužák, nebo dokonce sourozenec, následky bývají velké.

Ujistíme děti, že my je „nikdy neopustíme“: slib, který nemůžeme dodržet, a dítě postupně pochopí, že mu lžeme.

Nezapojíme děti do dění: vynecháme je z oslav Dušiček nebo příprav pohřbu i z veškerého rozhodování. Odstrčíme je.

Nevezmeme je do nemocnice k lůžku umírajícího ani na pohřeb, protože přece „pláč a smutek nedělají dětem dobře“ a „mohli bychom jim způsobit trauma“. Naopak. Trauma jim způsobíme tím, že je vynecháme.

A když teda děti na hřbitov či na pohřeb vezmeme, celou dobu je hlídáme, aby se „chovaly důstojně“. Na pohřeb jim koupíme černý oblek a dáváme pozor, aby tiše stály v pozoru. Bohužel tomu pomáhají i doporučení některých pohřebních služeb, které říkají, že pohřeb má být „především důstojný“… Děti si tak z pohřbu odnesou často další trauma.

My, Pohřební průvodci, doporučujeme mnohem lidštější přístup.

Jak mluvit s dětmi o smrti?

Zeptejte se jich, co o smrti slyšely a co si o ní myslí.

Pokud se domníváme, že jsme děti od smrti oddělili, není to tak: děti jsou smrti vystaveny vlastně pořád. Například studio Disney filmy se sirotky přímo miluje: třeba Popelka, Lví král nebo srneček Bambi. Nemovi zemřela maminka hned na začátku filmu - a maminka umírá i na začátku Doby ledové. Mnohým superhrdinům také zemřeli rodiče - nejznámější jsou příběhy Batmana, Spidermana a Supermana. Důležité postavy v kreslených filmech vůbec umírají častěji, než ve filmech pro dospělé, a mnohdy dost ošklivým způsobem. Třeba macechu Sněhurky zasáhl blesk, spadla z útesu a rozdrtil ji velký balvan, zatímco ji pronásledovalo sedm pomstychtivých trpaslíků.

Využijme koloběh života v přírodě.

Děti jasně vidí, jak na jaře raší tráva, vše postupně rozkvétá, s přibývajícím létem se z květů stávají plody, na podzim rostlinky zežloutnou a shodí listy a v zimě pod sněhem zcela zmizí. Je to nejdostupnější způsob, jak dětem ukázat, že živé věci vždy umírají.

Použijme příklady z našeho života.

Svět je plný možností, jak citlivě seznámit děti se smrtí. Nemusíme hned chodit na rybí trh - tam je myslím víc informací, než potřebujeme. Nejblíže lidské smrti je asi, když nám zemře domácí zvířátko - na něm můžeme dítěti ukázat vše včetně pohřbu a truchlení. Ale pro začátek stačí využít zprávy o nějaké tragédii nebo smrt celebrity v televizi. Netvařme se, že se to nestalo, neodvádějme řeč jinam, ale naopak, využijme této příležitosti, promluvme si a připravme dítě na situaci, kdy mu někdo zemře. Vnímání a přijetí této skutečnosti pak pro něj bude lehčí.

Hledejme a čtěme jim pohádky.

Pohádky, kde někdo zemřel, ať už je to krásná princezna, moudrá babička nebo udatný rytíř, medvídek nebo jiný zvířecí hrdina. A mluvme s nimi o tom.

Mluvme jasně, technicky, bez metafor.

Některé mladší děti potřebují nejdříve pochopit, co je vlastně život, protože vidí mnoho matoucích příkladů. Mechanické hračky se hýbou, i když nežijí. Panenky mluví. Strom se nehýbe, i když živý je. Sluníčko není živé, ale přitom „nakukuje do okna“.

Mluvme proto o těle: co to znamená, že někdo žije? Je na dotek teplý, proudí mu krev, hýbe se, dýchá. Zkusme si nahmatat srdce. Cítíme, jak bije. A tím udržuje tělo v chodu. A co se stane, když někdo umře? Srdíčko přestane bít, krev přestane proudit, tělo se přestane hýbat, člověk již nepromluví, bude jen ležet a postupně vychladne. Co dalšího už nebude dělat?

Pokud možno, vyhněme se metaforám: děti do určitého věku nemají dost abstraktního myšlení, aby je pochopily, a vyloží si je doslovně.

Co vysvětlení na bázi náboženství?

Může být velikou útěchou, pokud jsme aktivní věřící a dítě se v základních otázkách vaší víry orientuje. Ale musíme dávat velký pozor, abychom dítě nezmátli - mysleme na to, že dítě bere mnohé věci doslovně. Když řekneme, že si babičku „Bůh vzal k sobě“, tak se klidně stane, že dítě obviní Boha ze sobeckosti a dá mu vše za vinu. Nebo obviní sebe z toho, že nebylo pro babičku dost dobré. Mluvme proto o duši: o nesmrtelné podstatě každého člověka. Je duše část těla a když umřeme, je někde poblíž? Proč se otevírají okna v domově smutku? Proč babičky zakrývají zrcadla?

A co se staršími dětmi, které baví dějepis?

Mluvme s dětmi o tradičních společnostech, v nichž je přechod člověka na onen svět ošetřen řadou pohřebních rituálů. Není to patnáct minut v krematoriu, trvají často rok či déle, přičemž některé začínají ještě před samotnou smrtí.

Detaily pohřebních rituálů se po celém světě liší. Ale jejich základní principy jsou až překvapivě podobné. V pohřebních praktikách napříč různými tradičními společnostmi najdeme podobnou základní symbolickou strukturu. Zamysleme se s dětmi nad tím, nakolik to může být inspirativní pro nás. Naše dnešní společnost jistě nemusí napodobovat pohřební praktiky společností nám vzdálených. Můžeme ale hledat cesty, jak něco z jejich podstaty realizovat jiným, nám přiměřeným způsobem.

Jak říci dítěti, že někdo zemřel?

Děti mají ze smrti mnohem menší strach než dospělí. Vidíme to v naší praxi pořád: dospělí občas mají problém i jen vyslovit slovo smrt nebo pohřeb. Někdy se nám bojí i zavolat a raději napíšou e-mail nebo SMS, s tím, že „já o tom nemohu mluvit, tak raději píšu“. Děti se ale chovají opačně: často jsou dokonce rády, že s nimi někdo o tomto tabu mluví.

Buďme upřímní. Nelžeme, neměňme fakta. Pokud je realita traumatizující, můžeme informace dávkovat.

Nesuďme děti za jejich reakce. Žádná reakce není běžná, dobrá nebo špatná. Stává se, že se dítě tváří, jako by ho to ani nezajímalo, nebo naopak, že reaguje velmi dramaticky. Počítejme s tím.

Nechme dětem čas. Děti zpracovávají informaci po částech, chvíli se jí věnují, pak odskočí někam jinam, ale to pro nás nesmí být pokyn konverzaci definitivně uzavřít: dítě se k tématu zase vrátí.

Děti do přibližně 8 let neumí „vytěsňovat“, popírat smrt. Tak je to neučme. Neutíkejme od tématu, nevytahujme berličky, nevyhýbejme se otázkám.

Neslibujme, co nemůžeme splnit. Větami jako „Já tě nikdy neopustím“ nebo dokonce „To víš, že ty nezemřeš“ zaděláváme dítěti na dlouhodobé trauma.

Ujišťujme děti o tom, že svět je pro ně stále bezpečným místem, že jsme s nimi a že je milujeme. Děti totiž řeší více pocit ztráty, než samotnou smrt.

Nepoužívejme na ilustraci smrti filmy. Dnešní děti, které vyrůstají s youtube od dvou let, dokáží překvapivě dobře rozlišit realitu a fikci.

Jak mluvit s dětmi, které truchlí po smrti blízkého?

Naslouchejme jim.

Skutečně a soustředěně. Nehrajme si s mobilem. Naslouchejme aktivně: zopakujme, co dítě říká a ujistěme ho, že mu rozumíme (nebo, pokud nerozumíme, tak se zeptejme). Použijme klidně věty jako „řekni mi o tom víc“ nebo „a co bylo dál?“. Klaďme otevřené otázky. Nechme si skočit do řeči. Zkusme nedokončit větu a nechat ji dokončit dítě. A mysleme na to, že i ticho má v rozhovoru své místo: dítě touží jej vyplnit.

Zkusme mluvit mimochodem, bok po boku.

Pohled z očí do očí občas stresuje, navíc nás drží v nadřazené poloze dítě - rodič. Dobrým způsobem pro tyto rozhovory je, když nejsme proti sobě, ale díváme se oba stejným směrem, jsme vedle sebe, v jedné rovině, rovnocenní. Co třeba dlouhá jízda v autě? Procházka? Nebo čas před usnutím, kdy se díváme na strop? Rozhovor můžeme začít mimochodem: A co vlastně babička? Myslíš na ni?

Mluvme s dětmi o zemřelém.

Děti chtějí sdílet, a chtějí, abychom i my sdíleli s nimi. Vykládejme si historky, prohlížejme fotky, pojďme se projít na místa, kde jsme něco společně zažili, zazpívejme si písničky (nebo si je poslechněme), uvařme jídlo, které nám všem zesnulý vařil. A prohrabujme se věcmi po zemřelém stejně, jako se prohrabujeme vzpomínkami. Mohou to být knížky, desky nebo třeba fajfky. Z praxe víme, že to velmi pomáhá i dospělým.

Zapojme děti do rozhodování.

Dětem se smrtí jejich blízkého trochu zbořil svět, narušila pouta a vazby. Proto víc než kdy jindy potřebují cítit, že jsou součástí rodiny, že nejsou opomíjeny. A protože smrt je naučila, že nemají kontrolu nad životem, potřebují teď trochu té kontroly získat zpět.

Zeptejme se jich: Co uděláme s tolika knížkami? A co chalupa, chceme si ji nechat? Jak babičku oblečeme na pohřeb a jaké jí dáme květiny? A chceme ji ještě před pohřbem vidět?

Vezměme děti na pohřeb.

Všichni odborníci se shodují, že děti na pohřeb patří. A my, Pohřební průvodci, děláme pohřby takové, aby se na nich děti cítily vítané a aby jim pomohly. Ano, pro jistotu se dětí zeptejme, zda na pohřeb chtějí nebo ne, ale má to být informovaný souhlas: dejme pozor, aby je nikdo nemanipuloval a neříkal jim, že pohřeb je strašná věc. Je pravdou, že pohřby v krematoriu mnohým připadají studené a depresivní. Proto, když počítáme na pohřbu s dětmi, raději udělejme hezký pohřeb, mimo krematorium, plný lásky a vzpomínek na zesnulého.

Jak zapojit děti do přípravy pohřbu?

Děti potřebují ztrátu zpracovat postupně. A nejvhodněji konkrétní činností. Nejlepší výsledky vidíme, když se děti zapojí do všech příprav.

Začít můžeme výběrem místa: když se dětí zeptáme, kde by chtěli pohřeb, věřte mi, že neřeknou „v krematoriu“. Nabídněme jim bezpečné a hezké prostředí, které není ubíjející, ale povznášející. Může to být místo na louce, u vody, v lese, ale klidně i u vás na chalupě, kde babička přece do poslední chvíle opečovávala kytičky… a v zimě nejen komunitní centrum, salonek či vila, ale klidně i botanická zahrada (máme s ní s dětmi výborné zkušenosti). Ale nic proti kostelu a hřbitovu: naopak, obojí může být krásné a má velkou sílu, jen je potřeba obřad na těchto místech uchopit tak, aby byl i pro děti: my za pohřební průvodce například docela často na hřbitově vypouštíme balonky se vzkazy pro zesnulého.

Pokračujeme sestavením celého obřadu: Kdo bude mluvit? Co o zesnulém řekne? Jak mu poděkujeme? Dáme mu nějaké „dárky“ na cestu? Uděláme něco spolu, třeba zazpíváme? Připravíme po obřadu občerstvení?

My za pohřební průvodce píšeme často s rodinou velkou řeč o zesnulém, do které rodina vetkne své hlavní vzpomínky na zesnulého. A co si z jeho života odnesla. Děti umí do této řeči dodat velmi osobní a hluboké střípky vzpomínek. Děti mohou ale také složit vlastní básničku, nebo písničku.

Zapojme děti do výběru fotek na obřad, hudby, květin.

Když už jsme u květin, vydají na samostatný článek. Určitě nemá smysl objednávat věnce „z katalogu“. To nejmenší je vymyslet osobní, personalizované věnce. My velmi rádi vzpomínáme například na nádherné věnce pro klientku zahradnici, plné plodů, od třešní až snad po hrušky, ale také třeba na věnce pro profesionální vojáky, plné heraldickách symbolů armády (a díky tomu plné barev). Děti ale mohou sestavit květiny například z Lega: dá jim to zároveň dobrou zkušenost, že se musí něčeho vzdát - to je vlastně základ spirituality. Můžeme sestavit květinové origami. Společně s dětmi. A během jeho přípravy s dětmi vzpomínat na zesnulého. Pro děti je to zároveň dobrá lekce udržitelnosti: je to příležitost vysvětlit jim, že řezané květiny, průmyslově pěstované, jsou velkou zátěží pro planetu.

Můžeme společně vybírat fotky, které pak na pohřbu vystavíme, nebo promítneme. Za každou fotkou je příběh, příklad, poučení, podobenství, nebo alespoň historka. Sdílejme je.

Naší specialitou, jako pohřebních průvodců, je práce s dětmi na hlubší úrovni, snaha pomoci jim zvládnut komplikovanější truchlení - tam, kde rodina cítí, že obyčejné „sbohem“ prostě nestačí. Třeba smrt sourozence. V takovém případě si můžeme opět pomoci malováním, modelováním, prostě tvořením, jen zde by to mělo raději probíhat pod odborným vedením. V poslední době jsme takto spolu s dětmi vytvářeli z Lega urnu, do které jsme přesypali popel sourozence, a v této formě nás provázel celým obřadem.

Ale vy ostatní můžete třeba „jen“ společně upéci třeba buchty, které vám babička tak ráda připravovala a vám tolik moc chutnaly.

Všechny tyto věci nám pomohou se smířit. Smířit se se smrtí obecně, se smrtí našeho milovaného člověka, ale i sami mezi sebou - a sami se sebou.

Co mohou děti dělat na pohřbu?

Pokud jsme pohřeb připravovali spolu s dětmi, často se nám podaří, že se děti na pohřeb dokonce těší. Nekárejme je za to! Je dobře, že pohřeb berou jako „obřad jako každý jiný“ - třeba jakou loučení s předškoláky ve školce, na které se také těší.

Sem patří poznámka ohledně oblečení na pohřeb. Potkáváme se často s rodinami, které se dětem snaží nic nevnucovat, obléci jim něco, v čem se cítí přirozeně a dobře, „rozhodně ne nic černého“. To je zcela v pořádku. Není ale chybou ani obléci děti jednotně do černého (nebo naopak třeba do bílého či barevného). Oblečení může být součástí obřadu, posílit celý jeho efekt a pomoci sounáležitosti. Děti budou cítit, že je to výjimečná chvíle. A je.

Před obřadem často necháváme děti vyzdobit prostor, například rozestavit fotografie zesnulého. Zabaví je to a seznámí se, pokud se neznají. Stejně tak nám mohou pomoci s občerstvením nebo květinami.

Pokud na pohřbu máme rakev se zesnulým, čeká ještě jedno důležité rozhodnutí: otevírat rakev, či nikoliv? Odborníci radí rozhodně otevírat: potřebujeme si přece uvědomit, že náš zesnulý už tady není a nebude, že toto je konec jeho (pozemské) cesty. My ale už tak jednoznační nejsme. Totiž: děti ten pohled většinou v pohodě zvládnou a jsou na zemřelého docela zvědavé. Problémem jsou dospělí. Ve své praxi pohřebních průvodců se běžně potkáváme se čtyřicetiletými lidmi, kteří nikdy neviděli mrtvolu (ba dokonce ani mrtvolu zvířátka). Pro ně může být otevřená rakev opravdu traumatizující. Proto doporučujeme rakev otevřít jen před obřadem, nikoho nenutit, ať se dívá, dětem nabídnout, ať nakouknou, a pak ji - navždy - zavřít.

Pokud se loučíme s urnou, což je v Čechách většina případů, tak doporučujeme opět nechat dětem urnu potěžkat, popřípadě, pokud není zalepená, podívat se na popel. Zesnulý by v každém případě měl být na pohřbu „přítomen“ - ačkoli tam jsou už jen jeho ostatky.

A teď už můžeme přejít k samotnému obřadu, ke všemu, co jsme si spolu s dětmi připravili.

Především, děti mohou dělat vše, co dospělí (snad kromě pití alkoholu). Pokud třeba sdílejí vzpomínky dospělí, mohou i děti. Pokud zpívají, děti mohou zpívat s nimi. Pokud píšou vzkazy zesnulému, mohou je děti napsat taky - nebo nakreslit.

A platí to i naopak: dospělí se rádi přidají k původně dětským aktivitám: rádi třeba napíšou vzkaz na balonek a pak sledují, jak letí vstříc slunci.

Úplně nejlepší je společná aktivita, kde každý přiloží doslova „ruku k dílu“: třeba sázení stromu za zesnulého. Dospělý rýčem či krumpáčem, děti lopatkou a konvičkou.

A teď už prostý výčet aktivit dětí na pohřbu: Děti mohou vzpomínat, zpívat, recitovat, tancovat, psát, malovat, hrát na nástroj, pouštět písničky, nebo… jen zapálit svíčku a tiše na ni hledět. Mohou napsat nebo namalovat poděkování do kondolenční knihy.

Nedělejme ale vše najednou: vyberme jednu dvě aktivity, a dělejme je soustředěně. Nesnažme se děti za každou cenu „zabavit“ a smrt vlastně zase nějak obejít. Naopak, máme získat schopnost se zastavit a truchlit - myslet jen na zesnulého.

Osobitou kapitolou je „nebeská pošta“: Protože vždy je něco, co jsme říci nestihli, nemohli, nechtěli… tak teď to můžeme doříci a napsat. Můžeme například psát vzkazy na papíry a pak je spálit v ohni. Nebo na balonky a ty vypustit. Napsat je na lodičky a pak je pustit po vodě. Sledovat naše vzkazy, jak postupně odlétají, či odplouvají, dokáže být velmi léčivé.

Po obřadu necháme děti volně pobíhat, „vyblbnout“. Klidně ať se naládují sladkostmi a vyplýtvají celou bombu s heliem. Ať mají pocit, že to prostě byl… fajn den.

Autor, Oleg Vojtíšek, je zakladatelem Pohřebních průvodců a kvalifikovaným poradcem pro pozůstalé.