Článek
Obřady bez pohřbů se poprvé objevily v 80. letech a těžko si na ně zvykali i zaměstnanci krematorií, proto alespoň ztlumili světla a zesnulému pustili jednu písničku. Od 90. let trend pohřbů bez obřadu narůstá a v současnosti je to dokonce téměř každý druhý.
Pokud už rodina s obřadem souhlasí, jde většinou o unifikovaný ceremoniál. Pozůstalí vyberou ze seznamu skladeb písně, které zesnulý možná ani neměl rád, a ceremoniář přednese projev, v němž se akorát mění jména jednotlivých nebožtíků. Šup, za 15 minut je konec, jedna rodina ven, další dovnitř. Žádný prostor pro smutek a osobní sdílení vzpomínek.
Možná je za tím snaha ušetřit, možná spíš snaha zatlačit smrt do pozadí, nevěnovat jí pozornost. Téma smrti je v česku tabu, ale když se se smrtí nevyrovnáte, zůstane jen velká černá díra, u níž hrozí, že vás jednoho dne pohltí. Dlouhodobé potlačování smutku se totiž podepisuje na duševním a nakonec i tělesném zdraví.
Je důležité rozloučit se
Úmrtí je jedna z nejdůležitějších věcí v lidském životě a obřad, který ji doprovodí, pomáhá zvládnout stres, který provází každou změnu. „Pohřeb, poslední rituál v lidském životě, je důležitý zejména pro pozůstalé,“ upozorňuje Oleg Vojtíšek, který před lety založil službu Pohřební průvodci, která pořádá poslední rozloučení na míru. „Když vám někdo zemře, potřebujete pomoc. Je třeba zvládnout bolest, hněv a strach a s tím může pomoci dobrý obřad, který může mít na pozůstalé téměř kouzelnou moc,“ dodává.
Jistě, zbavit bolesti ze smrti blízkého nedokáže, ale pomůže ji přijmout, připomene hezké chvilky ze života zesnulého a umožní rodině i přátelům jít snadněji dál. Nemusíte kupovat drahou rakev a pořádat početné smuteční průvody. Rozloučit se důstojně a s láskou můžete klidně zdarma v kruhu rodiny. Důležité je dovolit si truchlit, oplakat někoho, kdo odešel, slzy léčí trauma. Jinak totiž hrozí, že smrt blízkého zůstane pro pozůstalé neuzavřený a oni nebudou moci jít dál.
Udělejte to po svém
Neosobní smuteční obřady v krematoriích jsou relativně mladé. Za přesunem lidí do nich stály snahy komunistů zbavit se církve a sekularizovat společnost. Smuteční obřady v kostelech byly dřív rozhodně vřelejší.
Nejhezčí smuteční obřad ale budete mít, když si ho uděláte po svém. Když do něj vložíte lásku, kterou jste cítili k zesnulému, a vše zařídíte tak, aby se to líbilo vám a vašim nejbližším. Začněte prostředím, které je povznášející nebo má svého genia loci. Může to být kdekoliv v přírodě, kde zpívají ptáci, létají motýli, fouká větřík, plyne řeka. Teď v zimě ale třeba v historické vile, v altánu, v salonku muzea či restaurace, ale klidně i v odsvěceném kostele či kapličce.
Obřad by se měl točit kolem zesnulého, smuteční řeč by měla být osobní, pozůstalí mohou vzpomínat na historky, pocity, drobné útržky života… Aby byl obřad léčivý, měl by zapojit pozůstalé. Není dobré, když lidé jen sedí a koukají na řečníka, pomůže jim, když třeba něco udělají sami.
Součástí obřadu může být pouštění lodiček, napsání vzkazů na papír, který se pak spálí, nebo na balonky, jež se vypustí do oblak. Je možné zasadit strom, který bude zesnulého připomínat a zároveň bude dávat chládek a vláhu, včelám nektar a ptákům domov.
Na dobrém obřadu má znít hudba, taková, která spojovala pozůstalé a zesnulého. Nemusí být jen smuteční. Hudba totiž může posloužit různě: rozpláče, uklidní, rozveselí a dodá elán do budoucna. A je i tím nejlepším pozadím pro povídání, pojídání a popíjení po oficiální části obřadu. Protože po obřadu by pozůstalí neměli jít rychle domů nebo do práce, ale měli by zůstat a vzpomínat. Protože obřad by měl být oslavou života zesnulého. Nemá se řešit, že zemřel (to už všichni vědí), ale jak žil, a čím nás obohatil.
