Článek
S překvapením jsem si přečetla text autorky, kterou trápí, že děti už na ulici nebo v obchodě nezdraví tak, jako kdysi bývalo nepsaným pravidlem. Její děti pochopitelně zdraví, na což je dotyčná patřičně hrdá. Ale je to skutečně dobře?
Ponechme stranou, že se už titulkem obrací jen na maminky „Ale maminko, vy jste nenaučila svého synka zdravit? Styďte se!“ a dokonce je hned v úvodu zahanbuje, pokud nedosáhly stejných výchovných úspěchů jako ona sama. S tatínky se u nás ve výchově zřejmě nepočítá. Jsou tu od toho, aby maminkám nanejvýš „pomáhali“. Děti jsou v naší konzervativní společnosti stále záležitostí žen. Dobře, říkali nám to celá desetiletí, tak jsme si na tento model zvykli natolik, že si často ani nevšimneme, jak se nám tento způsob myšlení vryl pod kůži.
V následující části autorčina textu pak pochopíme, že ona jen tak někomu na nějaké výmluvy neskočí. Že by se dítě mohlo stydět? To je nesmysl, to je jisté! Akorát, že vůbec. Sama jsem takovým (Husákovým) dítětem, které se extrémně stydělo. Zahanbování, kterého se na mne dopouštěli blízcí i cizí dospělí, mi tehdy rozhodně nepomohlo tento hendikep, který jsem si sama nevybrala, překonat. Ony totiž věty jako „Ty jsi hrozné dítě, podívej na sousedovic Danečka jak pěkně zdraví a ty jsi taková ošklivá a zlá holčička,“ nepomáhají v budování identity a zdravého sebepřijetí nepomáhají nikomu, tím spíše ne dětem, které jsou extrémně stydlivé a každé vykročení z jejich komfortní zóny jim dá pořádně zabrat a ještě při tom prožívá značnou míru úzkosti. Kromě toho, že jsem navzdory necitlivým výtkám jen málokdy ze sebe vydala hlásku, cítila jsem se v podobným situacích ještě v rané dospělosti velmi nekomfortně. Styděla jsem se za sebe, protože jsem si myslela, že je mé chování špatně, ať udělám cokoliv. Přitom stačilo, aby mě dospěláci tehdy nechali přirozeně dozrát a netlačili mne do něčeho, co jsem ještě nedokázala zvládnout. Třeba můj příběh pomůže autorce pochopit, že i stydlivé děti existují a podobné rychlé soudy bývají mimo.
Ještě nebezpečnější mi připadá představa, že by mé dítě mělo zdravit každého, koho potká. Přesto že žijeme na malém městě, rozhodně nic takového po svém dítěti nechci. Neznám všechny kolemjdoucí a není důvod jim přát „dobrý den“ jen proto, abychom učinili lidové představě slušnosti a zdvořilosti zadost. Důvodem je ale hlavně fakt, že už pozdrav je verbální komunikací, což je v případě malého dítěte a neznámého dospělého vždycky riziko. Co když dotyčný v zahájené konverzaci bude pokračovat, a to s nekalými úmysly? Jak to dopadne ve chvíli, kdy před školou bude stát auto s řidičem, kterého dcera pozdraví a on s ní na to konto zahájí dialog, ze které vyplyne, že její maminka leží po autonehodě v nemocnici a on dostal za úkol ji za ní dovézt? Nebo nějaká milá paní začne po takovém pozdravu s dcerou hovořit o tom, že má doma pejska, kterého by potřebovala pohlídat, a tak ji pozve k sobě domů, aby ji se svým mazlíčkem osobně seznámila? Co když dotyčný bude tvrdit, že v našem městě zabloudil a požádá tu hodnou, vychovanou holčičku, aby mu ukázala cestu třeba na nádraží? Případně jí nějaký muž za to, že tak krásně pozdravila, nabídne bonbónky?
Podobné situace se bohužel dějí a já se na ně snažím své dítě připravit. Neznámé lidi proto nezdravíme a ví, že s cizími dospělými mluvit nemá. Pokud by s ní někdo takto hovořil, ví, že má začít křičet na plné kolo a přivolat někoho dalšího. Ostražitost mi v mé výchově připadá důležitější než snaha působit na okolí slušně a vychovaně. Lidi, které známe, pochopitelně zdravíme. Nikdy ji ale do ničeho nenutím. Opakuje po mne a po lidech, které potkáváme. Proto zhruba do tří a půl let všechny děti zdravila pozdravem „Dobrý den,“ zatímco na každého dospělého vybafla „Ahoj.“ Prostě stejně jako to dělala její máma.
