Článek
Musím přiznat, že tento článek, pojednávající o tom, jak dnešní děti neumí při příchodu mezi lidi ani „hnout hu*ou“, jak by řekla moje babička, mi přišel velmi sympatický. Mám ze své praxe podobné zkušenosti, ale na druhou stranu jsem doposud neměla potřebu se k tomuto problému vyjadřovat, protože zmíněný text mi přišel naprosto dostačující. Nicméně, abych tomu učinila za dost, tak to, že děti neumějí (nebo nechtějí) zdravit sice vidím všude kolem sebe, ale osobně to nevnímám jako žádnou velkou tragédii. Zrovna tento konkrétní výchovný „přešlap“ se totiž dá v rámci školní docházky velmi snadno zkorigovat. Stačí je na to párkrát upozornit, nenechat to vyšumět a většina z nich se v kolektivu zdravících spolužáků rychle chytí a nakonec zdraví ochotně a ráda (tedy alespoň tehdy, když nejsou poblíž jejich rodiče-zda jim pak doma řeknou, že to dělat nemají a ony se tak na to znovu vyfláknou, to už jaksi neovlivníme). Pochopitelně je to další smutný důkaz toho, jak moc jsou některé dnešní děti svými vlastními rodiči ignorovány, nebo nedůsledně a nedostatečně vychovávány (protože je to vážně jen otázka času a připomínání), ale jak už říká nadpis, je to víceméně jejich věc. Oni pak musí čelit následkům.
Co mě ovšem velmi nepříjemně zaskočilo až vyděsilo, byla reakce v podobě tohoto textu . Při jeho čtení mě opravdu lehce zamrazilo a to rozhodně nepatřím k těm, které je snadné znepokojit (jak by řekl klasik: „My ve školství jsme na horory zvyklí“). Abych ale uvedla věci na pravou míru, o samotný postoj autorky k dětskému zdravení ani tak nešlo. Ten mě nechal poměrně chladnou, neboť jsem na podobné arogantní super-matky (i super-otce, aby se zase dotyčná nehroutila, že nejde o genderově rovnoměrný přístup k rodičovství), vychovávající své děti stylem „jsi pupek světa a všichni se z tebe musí posadit na zadek, jinak nejsou hodny tvé pozornosti“, zvyklá a jejich existence mě ani neděsí ani nepohoršuje. Však ony samy jednou přijdou na to, že to nebyla ideální cesta (nejpozději ve chvíli, kdy je jejich vlastní sladké dítko bez zaváhání pošle do míst, kde slunce nesvítí a udělá nějaký parádní průšvih, kterým v tom lepším případě podělá život jen samo sobě).
Mnohem víc mi jde o pasáž pojednávající o tom, že zdravení rovná se provokace potenciálního predátora, který číhá na jakoukoliv příležitost, aby děti přepadl, unesl a strašlivě jim ublížil. A jelikož taková zvěrstva se v této zemi nejspíše dějí dnes a denně (nebo alespoň tak to z článku působí), je třeba jim předcházet a vychovávat naše nejmenší k tomu, aby byly neustále ve střehu a s očima na stopkách číhaly na příležitost, jak si při podobném ataku, který je čeká prakticky vždy, když opustí bezpečí rodného domu, zachránit holý život. Pardon, ale… To je jako myšleno vážně?! Fakt je někdo tak strašlivě paranoidní, že má pocit, že pokud jeho dítě někoho pozdraví, okamžitě tím ze sebe udělá lákavý cíl, který neví dne ani hodiny, kdy skončí někde ve škarpě (a ještě se o tento pocit bezostyšně dělí se světem a vydává ho za relevantní prvek moderní výchovy)? To snad ne!
To takovým lidem opravdu přijde v pořádku vychovávat děti v neustálém strachu z vlastního konání a co je horší, vtloukat jim do hlavy pocit, že můžou takový útok vyprovokovat něčím tak nevinným, jako je elementární lidská slušnost? Vždyť to je akorát tak první krok k tomu, vybudovat v nich onu typickou „mentalitu zasloužené obětí“, která je na úplně stejném levelu jako dnes již naštěstí silně kritizovaný přístup k sexuálnímu násilí stylem: „mělas krátkou sukni a výstřih, tak to jsi odsouzená ke znásilnění.“ Akorát, že tady je to parafrázováno jako „navázal jsi společenský kontakt s cizím člověkem, tak to jsi odsouzený k únosu“. A to přece vůbec není pravda! Alespoň tedy v naší relativně bezpečné zemi určitě ne. A hlavně je to hrozně nebezpečné, protože tenhle způsob uvažování se dětem propíše úplně do všech aspektů jejich života a může nezvratně a naprosto zásadně pokřivit jejich osobnost!
A navíc jim stejně k ničemu nebude, protože i kdyby se shodou obrovských náhod někdy přeci jen ocitly v hledáčku nějakého toho netvora, kdo by jim měl v plánu vážně uškodit, byl by jim tenhle přístup spíše na škodu. Nebo se fakt najdou lidé, kteří mají pocit, že jako zaražené, do země zírající, němé ovečky, co ani nepozdraví, budou jejich děti pro dotyčného méně lákavým cílem a třeba je přehlédne? Vždyť to je přeci přesně naopak! Takové od pohledu ustrašené, málo sebevědomé a nekomunikativní dítě je naopak prototypem povolné oběti, která nebude klást odpor a spíš se dostane do nebezpečí. Nemluvě o tom, že pokud děti od mala nepovedeme k tomu, aby byly zvyklé cizí lidi alespoň pozdravit, jen těžko pak od nich můžeme čekat, že budou v případě ohrožení schopné utíkat, křičet, nebo někoho požádat o pomoc (byť by nám to při edukativním rozhovoru odkývaly stokrát a moc dobře věděly, že to mají udělat-zaseknou se a nic).
Tenhle styl myšlení mě fakt zaskočil a to přitom bez mučení přiznávám, že patřím k těm „kvočnám“, které děti často chrání až příliš a které rozhodně souhlasí s tím, že je třeba je důrazně varovat, že ne všichni lidé jsou dobří a existují i takoví, kteří by jim mohli a chtěli ublížit. To vůbec nerozporuju (kdyby to tak náhodou někdo špatně pochopil!). Dokonce je podle mě nutné je seznámit i s potenciálně nebezpečnými událostmi zmiňovanými v článku, jako je nabízení sladkostí, hraček, zvířat, nebo přesvědčování o pověření od jejich rodičů, ALE… všechno to musí probíhat v klidu, nenásilnou formou, bez zbytečného strašení (natož snahy předkládat takové události jako běžné a hrozící prakticky denně). A hlavně naprosto separátně od elementární socializace, kterou si děti musí v určité fázi svého vývoje projít, jinak se jim stane třeba zrovna to, co sama autorka popisuje jako svou dětskou „stydlivost“ (ačkoliv jde o naprosto extrémní a nezdravý psychický stav, který její rodina jen zhoršovala a jehož následky bohužel můžeme vidět i v tomto jejím patologickém přístupu k vlastnímu dítěti a jeho bezpečí).
Taková socializace má mnoho fází a konfrontace s cizími lidmi v běžných každodenních situacích, jako je třeba potkání na ulici, v obchodě, nebo někde v parku patří k jejím základním pilířům, bez kterých se žádný zdravý vývoj neobejde. Dětem ho ale rozhodně neusnadníme, když je budeme přesvědčovat, že každý, kdo se na ně na ulici byť jen podívá (natož je pozdraví, nebo jim dokonce, nedej bože, odpoví na jejich vlastní neuvážený pozdrav) je vzápětí určitě začne lákat do svých krutých osidel. Takové hororové scénáře si nechme do svých rodičovských nočních můr a neobtěžujme s nimi děti, protože v našich reáliích jsou zhruba tak pravděpodobné, jako že jim na zahradě spadne na hlavu meteorit! No vážně, pročtěte si statistiky a zjistíte, že podobných náhodných útoků na děti je u nás za poslední roky zaznamenáno naprosté minimum. Mnohem častěji jsou děti ohroženy lidmi, které považují za své blízké buď přímo ony, nebo jejich rodiny (v nejhorším případě jsou to přímo členové zmiňovaných rodin či nevlastní rodiče/prarodiče/sourozenci). Na to bychom se měli zaměřit, když je nutně chceme děsit a vychovávat k obezřetnosti.
Abych to ale celé nějak ukončila, tak pro jistotu ještě jednou opakuji, že rozhodně netvrdím, že není v pořádku děti učit o nejrůznějších nebezpečích, které je mohou potkat. I my ve škole to děláme a opakujeme s nimi veškeré možné scénáře od potenciálního únosu až po napadení v jejich vlastních domovech. Vždy však jde o přísně kontrolovanou formu „výuky“, která má zpravidla formu hry, nebo je motivovaná nějakým příběhem, či fiktivní historkou. Nikdy děti zbytečně neděsíme, ani je s nebezpečím nekonfrontujeme přímo ve stylu „tohle se ti určitě stane, když…“, protože pak je pro ně těžké si z výuky odnést i něco víc, než jen strach a paniku (případně ve vyšším věku neadekvátní pocit senzačnosti a vlastní nezranitelnosti, protože "mě by se to určitě nestalo, já bych mu to natřel baseballovou pálkou").
A proto bych ráda apelovala na všechny rodiče, aby si ze zmiňovaného článku, který tohle vše popírá, rozhodně nebrali příklad, protože takhle se děti k zodpovědnosti a péči o své bezpečí skutečně nevychovávají. Svět možná je kruté místo, ale není zase až tak kruté, aby se musely bát svého stínu a všude kolem sebe vidět agresory a potenciální útočníky. A už vůbec není vhodné plést si elementární slušnost s provokací a prezentovat děti jako hloupé ovce, které nedokáží rozlišit souseda, nebo prodavače, kterého je slušné pozdravit, od nebezpečného pedofila, od kterého je třeba s křikem utíkat.
