Článek
Letos v květnu to bylo přesně 30 let, kdy jsem opustila zdravotnickou školu. Na klopě se mi ten den skvěl odznáček s lampou. Naposledy. Symbol obětavosti zakladatelky ošetřovatelství Florence Nightingaleové, která se svítilnou každou noc navštěvovala zubožené vojáky ležící ve vojenském lazaretu v dobách Krymské války, jsem si od té doby už nikdy nepřipnula. Obětavá a vzdělaná Nightingaleová se pro zdravotnictví narodila, což můj případ nebyl. Ač mne většina velmi předmětů ve škole bavila a nakonec jsem odmaturovala s vyznamenáním, měla jsem tehdy jako čerstvá osmnáctka touhu pokračovat ve studiích a věnovat se své milované latině a dalším románským jazykům. Práci ve zdravotnictví jsem si později vyzkoušela ještě dvakrát, a to během vysokoškolských prázdnin. Vždy jsem ale volila nižší pozici, kde nebyly odborné úkony a měla jsem tak jistotu, že to i po delší pauze zvládnu.
Nešika v bílém
V době covidu-19, respektive na jeho konci, jsem dostala nápad zkusit si tuto profesi znovu. Přestěhovali jsme se z velkoměsta do města mnohem menšího a já se jednoho dne rozhodla, že zkusím dlouhodobou brigádu v místní malé nemocnici. Právě hledali zdravotní sestry a kupodivu jim nevadila ani má dlouhatánská pauza. Vrchní sestra slibovala vstřícný kolektiv, zaškolení tak dlouhé, jak bude třeba a možnost volit si směny tak, jak chci já. Bylo zjevné, že personálu se kriticky nedostává a zaměstnavatelé sáhnou po každém, kdo je ochoten tuto pozici zastávat.
Mou motivací byla snaha pomoci a také jistá dávka zvědavosti a touhy zkusit si tuto profesi v situaci, kdy se děje cosi mimořádného. Významnou roli sehrál samozřejmě i fakt, že jsem si to díky pandemii, která naše pracovní životy často obrátila vzhůru nohama, mohla dovolit. S velkým odhodláním jsem se tedy dostavila do nemocnice, která se záhy stala mým novým pracovištěm.
Přímá nadřízená informaci o tom, že jsem tři dekády mimo obor od vrchní sestry nedostala. Překvapení a obavy se snažila skrývat. Kolegyně a kolegové, kteří se o mé pauze dověděli, věc brali pragmaticky. Předpokládali, že běžné úkony se zkrátka nezapomínají. Musím říci, že jejich přesvědčení mě motivovalo a dávalo mi naději, že to za měsíc či dva půjde samo.
Nastoupila jsem na poloviční úvazek, což znamenalo zhruba dvě dvanáctihodinové směny týdně. Velmi záhy jsem zjistila, že na mne čekají i úkony, které jsem si na „zdrávce“ nikdy nevyzkoušela, nebo si na ně alespoň nevzpomínám. Nejvíce se však změnil zdravotnický materiál a pomůcky, které se tu používaly. Kupříkladu infúze jsme coby „žákyňky“ připravovaly ještě do skleněných lahví, které ale už vzal čas. Vážnější byl ale fakt, že postupy jsem si často pamatovala už jen mlhavě. Předpoklad o tom, že úkony se nezapomínají ani po třiceti letech se ukázal jako falešný.
Zpočátku se zdálo, že kolegové budou vstřícní a já úvodní zaškolovací fázi zvládnu bez ztráty sebevědomí. Má neznalost a banální dotazy, kterými jsem se vždy raději o všem ujišťovala, je ale brzy začaly znervózňovat. Nedivím se. Ve službě byly jen dvě sestry, odpoledne jediná, která spolu se sanitáři měla na starosti často i více než tři desítky lidí. Postupně mezi mnou a některými kolegy rostlo napětí, které nejspíše umocnila má povaha. Jsem introvert a nerada se bavím v kolektivu více lidí, a tak není divu, že jsem se brzy doslechla, že jsem nedostatečně komunikativní.
Netrpělivost se ale začala projevovat i slovy, která mne znejišťovala. Od kolegy, který ještě neoslavil třicítku jsem slyšela, že má „nešikovnost“ nesouvisí s tím, že jsem tak dlouho mimo obor, ale je to „ve mně“. „Někdo přijde a jde mu to, jiný je zkrátka nešikovný,“ byl přesvědčený. Vzhledem k tomu, že na tomto oddělení, kde bylo práce nad hlavu, byl také nováčkem, často nestíhal dokončit všechny úkony včas a starší kolegyně mu to dávaly takzvaně „sežrat.“ Z toho důvodu mám pro jeho netrpělivost a ostré soudy jisté pochopení.
Vyhoření a nedostatek empatie
Na mne byly ty největší sesterské „harpyje“ milejší. Jako vrstevnice měly pro mou situaci částečné pochopení a snažily se mi pomoci. Přesto jsem cítila, že příliš vítána tam nejsem, protože zkrátka nezapadám a má introvertní povaha a jistý odstup znejišťuje, což jsem rychle vycítila. Skutečně jsme si s novými kolegy byli vzdáleni, a to nejen vinou mého temperamentu, otevřeně jsem jim své důvody ale nikdy neřekla. To mne nyní trochu mrzí.
To, co mne v mé nové práci naopak velmi těšilo a naplňovalo, byl kontakt s pacienty. Šlo většinou o velmi staré lidi na konci života. Často trpěli vážnými onemocněními a mnoho z nich se do špatného stavu dostalo po prodělaném těžkém covidu-19. Jen zlomek z nich se vrátil domů, často tam zemřeli, nebo se přesunuli do dalšího zařízení podobného druhu. Kromě seniorů tam bylo jen několik málo mladších pacientů, kteří vážně onemocněli. Typickým pacientem byl i lidé, kteří často zůstali ve stáří sami a odkázáni na pomoc cizích profesionálů. Senioři, kteří toužili po kontaktu s blízkými a návratu domů, ale toho se dočkali jen málokdy. Pacienti, kteří nechtěli být na obtíž, ale cítili, že se do takové situace nedobrovolně dostali. Lidé, u kterých se po několika dnech či týdnech v nemocnici začala zhoršovat demence, protože jim chyběla obyčejný lidský kontakt, smysluplná konverzace a možnost mít svůj vlastní osobní prostor. Jiné rozptýlení než televizi neměli, protože se obvykle nesetkávali s jinými pacienty, se kterými by mohli pohovořit. Pokud totiž nedokázali udržet rovnováhu, bylo jim výslovně zakázáno opouštět pokoj. Místo toalety se využívaly přenosné „gramofony“ nebo jim bylo navrženo, aby se vyprázdnili přímo do pleny. Personálu se zoufale nedostával čas, proto mnohdy ani neodpovídal na otázky nebo na ně dával neúplné odpovědi.
Nemocní ale byli v čistém, pleny se pravidelně měnily a stejně tak ložní povlečení. Všichni dostali včas své léky i stravu. Lidská stránka ovšem velmi zaostávala. „Vyhoření“ personálu jsem si všimla už po dvou týdnech: Jedna ze sestřiček ve chvíli, kdy ji jistý pacient rozezlil tím, že kvůli průjmu znečistil svou postel, před ostatními prohlásila, že jde o neúspěšného sebevraha a bylo by lépe, kdyby propříště použil efektivnější způsob ukončení svého života. Pacientovi vietnamského původu sestry bez skrupulí tykaly. S neprofesionalitou a nedostatkem empatie jsem se u sester setkala i ve chvíli, kdy šlo o umírající pacientku z Ukrajiny. S dcerou se jí podařilo utéci před válkou, starou paní ale zřejmě vlivem stresu zradilo zdraví. Po přesunu do nemocnice se její stav každým dnem zhoršoval. Její dcera tomu nerozuměla, proto žádala více informací a také se lékařky ptala, zda by bylo možné maminku vyšetřit některou ze zobrazovacích metod. Od té si ale namísto vysvětlení vyslechla jen holou větu v češtině: „Svíčka dohořívá.“ Zoufale se ji snažila pochopit pomocí překladače v telefonu, ale tato metafora jí zřejmě v jejím jazyce nedával smysl, a tak zůstala bezradná. Od ostatního personálu mezitím slyšela jen výsměch a slova o tom, že Ukrajinci do Čech neutíkají před válkou ale proto, aby se u nás zadarmo léčili a byli jim zde poskytnuta drahá vyšetření. Za několik dní tato stará dáma skutečně zemřela a její dcera si po setkání s vyhořelým a dezinformacím podléhajícím personálem nemocnice odnesla další trauma.
Je mi jasné, že fake news podléhá značná část společnosti a vyčítat to mohu nejvýše zanedbané mediální gramotnosti, neempatický přístup ale považuji za selhání celého systému, který nedokáže vyškolit zaměstnance tak, aby se nepoškozoval ty nejzranitelnější.
Můj rychlý konec
Odnesla jsem si ale i pozitivní setkání a vzpomínky na lidi, se kterými jsem se v této profesi setkala. Sanitářka, která v tom s ostatními „nejela“ a snažila se je svou energií rozveselit. Sestra, která dohlížela na to, aby se v její službě dostalo všem pacientům slušné péče a pokud možno i vlídného slova. Sanitářka, která se nemohla dívat na lidské utrpení, které násobil přetížený a málo empatický personál, a tak situaci alespoň komentovala, čímž upozornila, že to, co se děje, není v pořádku. Po měsíci svou pozici opustila.
Dostat se do konfliktu s převahou nevlídného personálu se mi nechtělo. Je to mé selhání a nedostatek statečnosti, které si vyčítám. I já jsem po úvodních třech měsících toto zaměstnaní nakonec opustila, a to už definitivně. Zkušenost, kterou jsem udělala, mnou ale otřásla.
Vím, že sestry a další zdravotníci udělali v době covidu-19 obrovský kus práce. Je mi jasné, že v této profesi pracuje mnoho lidí, kteří mají srdce na pravém místě. Má zkušenost z nemocnice, která je spíše léčebnou chronicky a dlouhodobě nemocných, je ale zcela jiná. Na oddělení, které nepatří mezi atraktivní, a které si lidé dobrovolně vybírají jen málokdy, jsem byla svědkem profesních i lidských selhání. Viním za ně systém, který lidi, na kterých stojí péče o ty nejvíce zranitelné, nechá vyhořet. Který nedohlíží na to, zda jsou dostatečně lidsky zralí na to, aby mohli takovou pozici zastávat. A za to, že dlouho jejich práci podceňoval finančně, čímž snížil prestiž profese, která patří mezi nejpotřebnější. Lidé, kteří v ní dnes pracují, mají relativně slušné platy, ale hořkost a pocit, že oni to oddřou za ty nahoře v nich zůstává. A viním za ně i sebe a svůj nedostatek odvahy jít do konfliktu s někým, kdo se k druhým chová nepřijatelně.
