Článek
Když jsme přibližně před třemi lety začali uvažovat o tom, že se přesuneme z Prahy do středních Čech, měli jsme jasnou představu. Alespoň ve dvou věcech: spíše město než vesnice a vlak, který nás doveze do Prahy. Jenže inzerátů, které by splňovaly tato kritéria bylo už tehdy velmi málo. Obvykle se takové příležitosti nacházely příliš daleko od Prahy. Podívat jsme se byli třeba až ve Vlašimi, kde vlak sice je, ale museli bychom přestupovat a cesta do Prahy by nám tak každý den zabrala hodinu a čtvrt. I tak jsme byli až třináctými zájemci o hezký dům poblíž nádraží. Vyhrál ten, který sice přišel až po nás, ale nabídl o milion více a okamžitou platbu v hotovosti. Další místa obvykle zahrnovala velkorysé pozemky, na kterých se nacházel dům k rekonstrukci za celkově příznivou cenu. Ovšem, nejezdil tam vlak. Často bychom museli do Prahy cestovat buď autem nebo se kodrcat přes hodinu autobusem třeba na pražské Háje. Takto beznadějně vypadaly inzeráty na všech relevantních portálech asi tři měsíce.
Hodný kmotr Mrázek
V tu dobu mě kamarádka upozornila na inzerát, na kterém byl byt v Českém Brodě. Byl poměrně velkorysý a k dispozici byla sice společná, ale příjemná zahrada. Cena byla zhruba o polovinu nižší, než bychom za podobnou nemovitost zaplatili v Praze. Jediné, co jsem o městě věděla, byla informace, že jde o rodné město někdejšího šéfa českého podsvětí Františka Mrázka. A při dalším pátrání jsme zjistila, že tamní lidé na něj vzpomínají dodnes v dobrém. „Byl to moc hodný člověk. Přispěl tady na vybavení nemocnice a podporoval fotbalový klub,“ poslechla jsem si tehdy v jedné z reportáži a Českobroďáci mne začali trochu děsit.
Také jsem si vzpomněla na Marcelu, hlavní hrdinku jednoho z dílů dokumentu Manželské etudy od režisérky Heleny Třeštíkové. Ta se tam musela odstěhovat nedobrovolně a byla z tohoto místa velmi nešťastná, což ale souviselo i s tragickou smrtí její dcery. Lidé se ve sbírce složili na to, aby toto „město hrůzy“ mohla opustit.
Také další zjištění souviselo se všeobecně známou celebritou. Na sítích i v médiích se psalo o tom, že ve městě „řádí“ Marek Endál, což je hvězda hvězda slavné Svěrákovy Obecné školy, kde hrál rošťáka Rosenheima, který přivedl třídní učitelku do blázince. Na malém středočeském městě má podobnou pověst. Je tam znám jako dealer a uživatel tvrdých drog. Těm se ostatně podle dostupných informací mělo ve městě dařit dobře i tak.
Docela jiný pohled
Kromě vyšší kriminality se další informace týkaly nedostatku obchodů, neopravených chodníků, absenci kulturního vyžití a nedostatku míst ve školkách. Do města jsme se přesto vypravili a skutečně nás na první pohled ničím nezaujalo. Ve dvě odpoledne bylo náměstí téměř prázdné, z obchodů měly otevřeny jen dvě večerky. Žilo to ale u místního kostela, který se skvěl novou bílou omítkou, ale hned vedle seděla hlučná parta místních bezdomovců a popíjela levné krabicové víno. Nezapůsobilo na nás ani nádraží, kde jsme narazili na skupinu místních narkomanů. Zda mezi nimi byl i „Rosenheim“ netuším. Přiznám se, že možnost bydlet v Českém Brodě jsme už dále nezvažovali. Zdálo se nám, že negativních věcí, které si město nese, je trochu příliš.
Shodou okolností jsme si ale pořídili bydlení v nedalekém městysi. Český Brod tak máme nadosah a často tam cestujeme. Musím říct, že občas našeho čtyři roky starého rozhodnutí lituji. Město nyní vnímám docela jinak, a to jako velmi příjemné místo k životu. Spojení do centra Prahy trvá 35 minut a vlaky jezdí nejméně jednou za půl hodiny. K tomu ráno a později odpoledne jezdí spěšné vlaky, které tam jsou za 24 minut, což jsou časy a intervaly, o kterých si můžeme nechat zdát. Město má i další výhody, které souvisí s tím, že kdysi bylo městem okresním, a tak zde vyřídíte téměř všechno. Má i své nedostatky. Chybí praktičtí lékaři, ale k pediatrovi dojíždíme právě tam. Školky a školy jsou pořád poddimenzované, ale místní zase mají přednost před obyvateli spádových vesnic. Navíc má tři dětské skupiny a jednu lesní školku. Funguje tam kino a kulturní dům, kde hostují známá pražská divadla. Děti ve městě mohou chodit do základní umělecké školy nebo navštěvovat různé sportovní kroužky od atletiky přes basketbal po karate. Má dva skautské oddíly. Ve městě je několik kaváren, restaurací a skvělé bistro, které nabízí i vegetariánskou stravu, a dokonce dva bezobalové obchody. Nejlákavější jsou ale pravidelná posvícení, které město pořádá poslední tři roky a koná se vždy v září. Na náměstí přijedou divadla, hudebníci i food trucky se svou nabídkou a tři dny to tam skutečně žije. Se začátkem vánočního času se koná poetický Adventní průvod světel, který je obrovským zážitkem nejen pro děti. Ve Štolmíři, který je součástí Českého Brodu se každý měsíc koná společné pečení chleba ve veřejné peci, které doprovází jarmark, bleší trh nebo Restaurant Day. Někteří lidé tam pořádají sousedské slavnosti a podporují tak komunitní život.
Na to, že by právě Český Brod byl zřejmě městem podle mého gusta, jsem přišla pozdě a dodnes nechápu, že jsme dali na tak povrchní dojem při naší návštěvě. Vůbec mne nepřekvapilo, když jsem si o víkendu přečetla článek, kde Český Brod autoři zařadili mezi TOP 10 měst, ve kterých se vyplatí koupit byt na investici. Jenže jeho cena je dnes už jinde než před čtyřmi lety a my si nyní takové bydlení dovolit nemůžeme. Promarněná příležitost, byť ne investiční, mne mrzí i po letech. Byla totiž důsledkem našeho omezeného a povrchního pohledu.
