Článek
Do našeho městečka po roce zavítaly pouťové atrakce. Kolotoče, autodráhy a obchody s nejrůznějšími pouťovými cetkami letos opět zabírají celé náměstí. S trochou nadsázky lze říci, že autodromem můžete sjet přímo do kanceláře starosty, neboť končí až u radničního vchodu. A jako každý rok je i letos přítomnost světských a jejich lákadel důvodem drobných sousedských rozbrojů.
Pěkně drahá zábava
Loni jsme pouť s naší dcerou navštívili. Na dny, kdy obvykle přijíždí, připadají její narozeniny, a tak jsme jí chtěli tento druh zábavy mimořádně dopřát. Pro nás byla přítomnost v blízkosti děsivě vypadajících atrakcí (které svou vizáží, doprovodnou hudbou i stylem zábavy ustrnuly v 90. letech minulého století) spíše utrpením, ale naše pětiletá dcera byla nadšena. Za pouhou hodinu a půl jsme tam tak nechali 1500 korun, a to jsme měli pocit, že dcera si toho vlastně moc neužila. Obsluha jednotlivých stanovišť byla více než dotěrná a šla na nás přes dítě. „Pojď si ulovit rybičku, dostaneš krááásnou hračku!“ volali na ni od bazénku s vodou a rybářským náčiním. „Pojď si zaskákat na trampolínu!“ nebo „Máme krásné hračky, pojď si vybrat!“ poutali na sebe pozornost další stánkaři a dcera za nimi ochotně běhala. My jsme tak měli peněženku neustále připravenou a papírky z ní létaly jeden za druhým. Když ji ale chtěli svézt na děsivě vypadající atrakci, která se zdála být designovaná spíše pro puberťáky, odmítli jsme. Dceřin pláč nás tak provázel až domů.
Letos jsme se snažili pouti vyhýbat, ale neunikli jsme. Den před otevřením pouti jsme šli k lékaři, a tak jsme s dcerkou museli tímto místem projít. Atrakce teprve přiváželi, ale přesto přítomní světští na dcerku volali, zda si nechce některou z nich vyzkoušet, že ji tentokrát otevřou jen pro ni. Nepřekvapivě chtěla. Vraceli jsme se o několik set lehčí. Vytrvalý déšť a dceřino nachlazení nám naštěstí zabránily v tom, abychom se tam v následujících dnech vrátili. Letošní ztráty tak nakonec nebudou tak bolestné.
Většina lidí z města a z okolních vesnic, se kterými přicházím do styku, má na tento devadesátkový relikt podobný názor. Ti, kdo mají děti, se místu v době konání pouti snaží vyhnout, a to nejen z finančních důvodů, ale i proto, že takový druh zábavy si pro své děti zkrátka nepřejí. Setkávám se ale i s méně početnou skupinou nostalgiků, kteří tam se svými dětmi chtějí chodit tak, jako oni kdysi. Jedna paní, která obvykle vyhledává v obchodech slevy a v létě si pro své děti nemůže dovolit příměstské tábory, protože jsou podle jejích slov moc drahé, říká, že si pouť s manželem a dvěma dětmi nikdy neodpustí. „Byli jsme tam dva dny odpoledne a děti vyzkoušely skoro všechno, co mohly,“ vyprávěla mi. Na dotaz, na kolik je to přišlo, protože my tam loni nechali celých 1500 korun (!) uvedla, že tentokrát to bylo 7500 korun. Musím říct, že jsem po této informaci jen naprázdno polkla, protože takové výdaje na tento druh zábavy se neumím představit.
Takhle to bylo vždycky
Je zřejmé, že lidé a jejich chutě jsou různí a různé. A to je také důvod, proč k nám pouť zřejmě bude jezdit i nadále. Před několika lety se město tradiční posvícení, které u nás připadá na září, pokusilo „zkulturnit“. A dle mého se to povedlo. V době výročí posvěcení našeho kostela se tu konají nejen akce v kostele, ale zároveň probíhá food festival v ulicích, přijíždí hudebníci, herci, loutkaři i vyřezávané atrakce a vlastnoručně vyrobené kolotoče ve starobylém stylu. Náměstí oživí „živý jukebox“ i vláček, který vozí lidi po městečku a vypráví jim o místních historických památkách. Na závěr pak vždy přijede vybraný hudebník, loni to byl například Kašpárek v rohlíku, ze kterého byly děti u vytržení. Akce, na kterou se sjíždějí lidé ze širokého okolí a na které je velká část lákadel zdarma nebo za velmi nízkou cenu. Jenže „nostalgikům“ se to nelíbí. Důvodem je fakt, že pouťové atrakce v tu dobu mají vstup do města odepřen. Pouť se tak musí konat už v květnu, což mnozí nesou úkorně. „Vždycky jezdila v září, tak proč tu není místo těch stánků, které tu nikdo nechce,“ nechal se slyšet jeden místní pán v nejlepších letech, který mi o tom začal před pár dny rozprávět na ulici. Vzpomínky na dětství a mládí jsou zjevně silnější než racionální posouzení, protože ani argumentace výší útraty v tomto případě nezabrala. Trval na tom, že „to nové posvícení“ je pro místní mnohem dražší než „tradiční pouť“.
A tak lidé v našem městečku zůstávají rozděleni. Část se vyhýbá drahým devadesátkovým atrakcím, které přijíždějí v květnu, zatímco druhá z trucu odmítá navštívit posvícení, protože to přece není tradice a přinesli to sem „ti noví“. Že posvícením slavíme vlastně posvěcení kostela a jde o církevní svátek, je přitom nasnadě. Klidnější, kultivovanější zábava podle mne v těch dnech sluší městu daleko více, zvláště, když se na našeho světce během zářijových slavností nezapomíná. Tím nemyslím „povinnou“ účast na bohoslužbách, ale připomínku historie a tradicí středověkého města, ve kterém žijeme. Jenže většina z nostalgiků zkrátka vyrůstala v době socialismu, kdy se režim snažil veškeré zmínky o církvi eliminovat. Jinou tradici, než tu, kterou jim vštěpili komunisté, neznají. A tak namísto slavností v kostele a pěší pouti ke kostelu, nám utkvělo slovo „pouť“ jen ve spojení s kolotočáři a vlezlým diskem v podání Michala Davida a jeho souputníků.
