Článek
Malý, sotva desetiletý chlapec, prý napadl učitelku. Pěstičkami. Paní ředitelku nenapadlo nic lepšího, než zavolat policii a záchranku. Ta nepřijela kvůli poraněné učitelce, protože ta žádné ošetření nepotřebovala, ale kvůli malému žáku 1. stupně základní školy. Těžko uvěřitelný příběh z prvního školního týdne tohoto roku svědčí o bezradnosti českých pedagogů.
Hlas lidu, hlas boží
Vox populi má jasno: dnešní děti jsou nevychované, agresivní a neznají hranice. Anebo: zlatý komunisti! Za nich byly zvláštní školy, které nám všichni záviděli. Tam tyhle děti patří! Vox populi na steroidech, tedy názory českých extremistů a jejich příznivců, jdou ještě mnohem dále. Šlo o dítě z Ukrajiny, tak je to jasné. Ukrajina je vlastně taková divočina, kde si každý dělá, co se mu zamane a teď to zkoušejí i u nás. Každý si v politováníhodném příběhu z pražské základky najde to, co rezonuje s jeho názory, případně jej použije jako projekční plátno pro své frustrace.
Co o situaci, ke které došlo víme? Z dostupných informací je zřejmé, že chlapec byl skutečně z Ukrajiny. Ve třídě byl teprve třetí den, tedy v adaptační fázi. Podle některých informací jej učitelka po neuposlechnutí příkazů chytila za ruku, podle jiných se jej ani nedotkla. Reakce byla pro ni nečekaná. Začal ji bouchat pěstičkami. K jejímu zranění nedošlo, přesto se vedení školy rozhodlo řešit situaci voláním policie a také záchranné služby, která dítě převzala do své péče. Informován byl také OSPOD a do školy byla zavolána matka dítěte. Navíc o situaci byla informována média, což situaci ještě vyostřilo, a dítěti i jeho rodině nejspíš poskytlo další traumatizující zážitek.
Semelová tam už neučí
Přiznám se, že o této škole jsem už několikrát slyšela. Pracuji v pražském školství, a tak je známo, že paní ředitelka se potýká (či v minulosti potýkala) s poměrně nemalou fluktuací a nedostatkem pedagogů. Měla problém obsadit zejména některé předměty, především matematiku a fyziku. Jako ve většině českých škol se i tady prý v minulosti vyskytovala šikana mezi žáky. Problém prý měli i s kázní u druhostupňových žáků, zda je větší než na jiných školách stejného typu nevím. Znám rodiče dětí, kteří žijí na Praze 12 a hledali školu. Tuto školu vyřadili jako první, protože od ostatních dostávali informace, které je před touto volbou spíše varovaly ( pozn. autora: toto je samozřejmě má subjektivní zkušenost zmíněných rodičů dětí, kterou nemohu nijak prokázat).
Z veřejně dostupných zdrojů se pak člověk dozví například to, že příležitost vyučovat zde měla v minulosti například bývalá komunistická poslankyně Olga Semelová, o kterou se kvůli některým jejím výrokům oslavujícím minulý režim a jeho represivní praxi, zajímala i policie. Příležitost vrátit se tam po své sněmovní misi však již nedostala. Dalším zdrojem může být hodnocení školy a jednotlivých pedagogů současnými i bývalými žáky. To se zdá být v mnoha ohledech průměrné. Dále mne zaujalo, že v seznamu pedagogů nefiguruje školní psycholog a zdá se, že škola v tuto chvíli hledá speciálního pedagoga a asistenta pedagoga. V době, kdy je psychický stav dětí alarmující a kvůli přetížení odborníků se jim nedostává péče, se mi to jeví jako poměrně vážný problém.
Mozek traumatizovaného dítěte
Tolik ke konkrétní škole, o které nemám dostatek informací, nicméně z některých indicií lze usuzovat, že má své problémy, což v českém školství bohužel není ojedinělý jev. Debata, kterou sleduji na internetu, často operuje s termíny jako nevychované, agresivní dítě, které nezná hranice. Mrzí mne, že někdy takto hovoří i pedagogové, kteří neváhají děti nálepkovat. Víme, že děti s poruchami potřebují jiný přístup než ostatní. Stejně tak ho potřebují děti s traumaty, což jsou děti vyrůstající v nefunkčních rodinách nebo ty, které zažily například rané trauma a dnes vyrůstají v náhradní rodinné péči nebo dětských domovech. A samozřejmě se to týká dětí ukrajinských, které mohly zažít přímé vojenské útoky, ztrátu někoho z rodiny, postrádají například otce, který bojuje na frontě a nyní se ocitly v zemi, kde se mluví jazykem, kterému zatím příliš nerozumí. Takových dětí je mezi ukrajinskými dětmi prý až polovina.
Paní učitelka musí počítat s tím, že trauma se může nějakým způsobem projevit. Pokud bude vstupovat do jeho osobního prostoru nebo na něj příliš tlačit, může dítě zareagovat neočekávaně. Třeba tím, že dítě bude jednat impulsivně nebo bude cítit tak velkou úzkost, že se začne fyzicky bránit. Pokud navíc zavoláte policii, dítě si z této situace odnese i šrámy na duši.
Odložit represi
Myslím, že situace, kdy se škola rozhodla volat policii, je projevem naprosté bezradnosti a možná i nekompetentnosti učitelky. V českých školách se to děje poměrně často. Medializace tohoto případu mne proto překvapila a vzbudila u mne podezření, zda ve skutečnosti nejde o jakousi demonstraci, která má mít nějaký dopad na veřejné mínění ve vztahu k integraci dětí se speciálními potřebami (mezi ty patří i děti s traumatem, zvláště s těmi válečnými).
Čeští pedagogové až příliš často neumí s takovými žáky pracovat. Jednotný přístup, který má navíc velmi daleko k respektující výchově, vede u těchto děti k hromadění frustrace, rostoucímu napětí nebo tomu, že i ony samy nad sebou zlomí hůl. Úzkosti, deprese a nárůst počtu sebevražd tak může souviset i s tím, že tyto děti nejsou přijímány a jsou považovány za špatné, a to i ve vlastních očích.
Čeští pedagogové ve své bezradnosti potřebují více podpory. Potřebují si doplnit vzdělání a vědět, jak se jednotlivé poruchy projevují a že symptomy těchto poruch nejsou naschvály, kterými je děti chtějí dráždit. Je třeba, aby pochopili, že neurodivergence neznamená důvod pro vyloučení z kolektivu, ale změnu vlastního uvažování a pochopení, že jistá jinakost neznamená nižší lidskou kvalitu. Pochopit, že mozek dítěte, které prošlo traumatem, reaguje jinak a i ono potřebuje jiný přístup. Dále by čeští pedagogové měli mít k ruce kvalitní asistenty, kteří získají dostatečné informace o tom, jak s dětmi pracovat. V neposlední řadě potřebují i oni své psychology a supervizory, kteří jim pomohou s jejich nelehkou prací a poradí v situacích, se kterými si neví rady.
Přála bych si, aby lidé ve školství pochopili, že důraz na represi, která má děti donutit jednat a reagovat vždy tak, jak si přejí, není vhodnou, ani efektivní strategií. Frustrace, která z tohoto přístupu pramení, je přesně tím, co vede k tak rozšířenému syndromu vyhoření mezi českými učiteli. Věřím, že Česká školní inspekce, která toto podle všeho vnímá, začne na změny v českém školském systému více tlačit.
