Článek
Český přístup k pohřebním zvyklostem je v Evropě i ve světě velkou zvláštností. Nejenže své mrtvé Češi zpopelňují častěji než většina neasijských národů, ale zcela bezkonkurenčně vedeme i v počtu pohřbů bez obřadu. Množí se přitom i případy, kdy si pozůstalí urnu s popelem blízkého ani nevyzvednou. To nemá obdobu nikde v západním světě, ale ani u našich postkomunistických sousedů.
Nejčastěji se zpopelňuje v Japonsku, kde poměr takových pohřbů činí 99,98 %. V Evropě nás předstihne Švýcarsko s 85,59 % a Dánsko s 82,9 % kremací, to je ale jen těsně před Českem, kde je poměr 82,8 %.
Čas truchlení
Příčinou je především odklon od náboženství, tedy sekularizace společnosti. Ta začala ještě před vznikem Československa, což je spojeno s odchodem mnoha lidí z katolické církve. První krematorium vzniklo už roku 1917. Na zapomínání na smrt se ale podepsaly i dvě světové války a epidemie španělské chřipky. Smrti tehdy bylo prostě už moc. Stvrdilo to komunistické čtyřicetiletí, kdy smrt do představ zářných zítřků příliš nezapadala. Místo křtu tak komunisté nabídli vítání občánků, místo biřmování slavnostní předání občanských průkazů a církevní pohřby nahradili civilními obřady.
Výsledkem je nejen neschopnost Čechů poradit si smrtí nejbližších, ale i s vlastní smrtelností. Lidé, kteří se pohřbu raději vyhnou a nechají tělo třeba svého rodiče zpopelnit bez obřadu, se vystavují riziku, že smutnou událost dobře nezpracují. Podle psychologů si tak zadělávají na budoucí psychický problém. Se smrtí se totiž nevyrovnáváme podle předem nalajnovaných pravidel. Nefunguje to tak, že na začátku cítíme velký smutek nad ztrátou svých nejbližších a na konci je zapomnění. Je to proces, který provází celá řada výkyvů. Zdá se nám, že v určitých okamžicích jdeme nahoru a pak zase spadneme dolů. „Tento cyklus musí několikrát proběhnout, a když to neuděláme řízeně, budou tyto stavy propukat samovolně,“ vysvětluje psycholog Jeroným Klimeš.
Důležitost rituálů
„Rituál rozloučení je jedním ze základů, jak zemřelého nenechat jen tak zmizet z celého našeho života. Protože minulost a vzpomínky taky nezmizí, ale potřebuji pro ně najít místo v životě, které je do jisté míry podobné, přesto jiné než to původní. Tento rituál je symbolem přechodu do dalšího života a od pradávna k našim životům patří a pomáhá nám přijmout nároky a zátěž a jít dál,“ vysvětluje podstatu pohřbu Sylvie Stretti, zakladatelka poradny Vigvam. Ta pomáhá lidem po tragické ztrátě blízkého člověka. Pohřby jsou prostorem pro emoce a nabízejí způsob vyrovnání se s nepříjemnými událostmi. „Tyto věci neprobíhají na vědomé úrovni, ale pokud si udělám na rozloučení čas a prostor, přijdou návaly různých pocitů, myšlenek, vzpomínek, které zahrnují smutek a lítost, že to skončilo, vztek, že se to nebude nikdy opakovat, a také radost, že jsem to vůbec mohl zažít. Je to kombinace všeho,“ vysvětluje Stretti.
Jsou příliš drahé?
V Česku přitom stále existují tři typy pohřbívání. Jsou jimi zpopelnění bez obřadu, zpopelnění s obřadem a uložení do země s obřadem. Co vlastně znamená zmíněná první varianta? Je to sice ten nejlevnější, ale také nejsmutnější pohřeb. Ke kremaci dochází bez účasti rodiny, která až posléze obdrží urnu s popelem. Jeho cena se pohybuje kolem deseti tisíc korun. Kromě samotného zpopelnění se do ní započítává úprava a převoz zemřelého, uložení těla do doby zpopelnění, cena konečné rakve a další poplatky. Zvláštní kapitolou jsou pak sociální pohřby, kdy zemřelý nemá žádné blízké, kteří by byli ochotni jeho pohřeb uspořádat. Probíhá tak na náklady obce, která jek později může nechat proplatit případným dědicem.
Pro srovnání: pokud dojde ke zpopelnění s obřadem, stoupne cena přibližně na dvojnásobek. Do konečné ceny se započítávají další položky jako květinová výzdoba, pronájem obřadní síně a případně i zaplacení řečníka. Vůbec nejdražší variantou je pak pohřeb do země. Cena roste kvůli výkopu a pronájmu místa hrobu a ceně dřevěné rakve. Liší se také v závislosti na náročnosti výkopu hrobu či dle ročního období. Výrazně snížit ji může situace, kdy je hřbitov blíže než krematorium a výkop hrobu dotuje obec. Pak může být dokonce levnější než kremace předchozí dvě varianty.
Někdy lidé netuší, že obřad mohou uspořádat až později, při ukládání popela. Také neví, že nutně nemusí být na hřbitově. Plně k tomu postačí souhlas majitele pozemku. Poměrně časté je v Česku například rozprášení popela do řek. Jen je potřeba vědět, že to neprobíhá jako ve filmu, kde vítr roznese popel po okolí. Popela jsou reálně asi tři kilogramy a je poměrně těžký. Stává se tak, že zůstane na místě.
Vyčpělé obřady
„Lidé u nás nepokládají pohřeb za dobrou investici: pokud mají například vydat dvacet tisíc za pohřeb někoho blízkého, nebo za stejné peníze raději jet na dovolenou, většinou vyhrává ta druhá možnost,“ řekl Lidovým novinám Julius Mlčoch, ředitel Pohřebního ústavu hl. m. Prahy. Jsou ale skutečně peníze tím hlavním důvodem? Podle vědeckých zkoumání jsou spíš jen vedlejší příčinou absence rozloučení. Těmi hlavními jsou psychická zátěž pozůstalých, kteří se po velké ztrátě bojí citově vypjatého setkání s okolím. Důvodem je i jistá „vyčpělost“ a neosobnost současných pohřebních obřadů, které de facto neplní funkci, kterou by měly. Lidé si často stěžují i na úroveň pohřebních řečníků „Bývají to obvykle lidé důchodového věku, protože mladší se prý nedaří sehnat, které pozůstalým domluví pohřební služba. Pokud rodina chce, může jim předem písemně zaslat nějaké informace o zesnulém, ale jinak se vidí obvykle tak dvacet minut před obřadem. Za socialismu se k tvorbě proslovů používaly i příručky, jak správně sestavit smuteční řeč. Někde je bohužel používají dodnes,“ říká k tomu socioložka a antropoložka Olga Nešporová.
I děti se potřebují rozloučit
Není moudré vytlačovat z pohřebního dění děti. Představa, že pohled na rakev dědečka bude děti traumatizovat, je zcestná. Děti to nijak hrozně neprožívají a dochází jim to až o mnoho později. Ony si pohřbem dědečka zakonzervují v mysli - takhle skončil. Jenže není nic horšího, když dědeček prostě jen zmizí. V dřívějších dobách byly děti na smrt zvyklé a setkávaly se s ní přece běžně. Negativní dopad na jejich psychiku může mít spíše popírání smrti, třeba „vysvětlení“, že dědeček usnul. Pokud to budeme dětem tvrdit, vypěstujeme u nich panický strach, že kdykoliv ony nebo třeba jejich rodiče usnou, už se třeba neprobudí.
Jako hlavní příčina toho, proč se lidé v Česku dobrovolně vzdávají pohřebních obřadů, je dřívější snaha vytlačit tradiční, zejména katolické, církevní rituály. Ty ve zbytku Evropy ještě stále představují způsob rozloučení se zemřelým. Psycholog Jeroným Klimeš má ale ještě jedno, hlubší vysvětlení. Ve společnosti se mění postoj ke stáří a smrti. Dříve prý rodiče věděli, že jediný, kdo se o ně postará, budou jejich děti. Pěstovali proto v nich úctu ke stáří. Jinak by to znamenalo, že se jim ve vysokém věku nedostane pomoci. „Dnes na to ale lidé rezignují, protože máme k dispozici zdravotní péči a dostáváme penzi,“ říká Jeroným Klimeš. Podle něj se tu rozbíjí stará osvědčená morálka, která měla sebezáchovný charakter. Proto mizí i obraz odcházejícího člověka. Smrt se tak kamsi „odsouvá“ a je to něco, na co se raději nemyslí.
Zdroje:
https://www.ceskovdatech.cz/clanek/142-hrbitovy-v-datech/
Lidové noviny: Česko se stále neumí vyrovnat s fenoménem smrti. Dokonce kvůli tomu ubývá i pohřbů; 6. prosince 2020
https://www.umirani.cz/clanky/marny-utek-pred-smrti
