Článek
Je možné, aby rozpočet českého školství v minulém roce dosáhl bezmála dvojnásobku proti roku 2010, navýšil se počet pedagogů a snížil počet studentů? Pomyslné červené kontrolky by měly začít svítit už jen kvůli tomuto výčtu, je ale možné pátrat více pod povrchem a najít i četné další varovné signály bobtnající krize uvnitř českého školství. Vysoké školy trpí chronickým nedostatkem financí, počet studentů oborů s vysokou přidanou hodnotou stabilně klesá a politici řeší koncepční problémy pouhým zaplavením resortu penězi. Ani to ale situaci ve školství nijak nepomáhá, ba naopak. Porozumět systémové krizi ve školství ale lze jen po uvedení několika čísel, statistik a zpráv o kvalitativním hodnocení výuky od tuzemských i mezinárodních organizací.
Článek nemá ambici hodnotit a nabízet řešení, ale pouze upozornit na znepokojující data a vyvolat veřejnou debatu. O problémech vzdělávání v České republice se mluví až příliš málo a krize s mnohaletou setrvačností dopadne na veškeré aspekty života včetně důchodů, ekonomického růstu, výběru daní a dalších oblastí. Školství by si tak větší zájem politiků rozhodně zasloužilo a pokračování ignorace problému krizi pouze prohlubuje. Než nedělat nic a situaci pouze pozorovat, raději komplexní souhrn varovných signálů sestavím a ve formě textu publikuji.
Více peněz, více učitelů a více škol, ale méně studentů a horší výsledky
Aby článek mohl být relevantní a kvalitně ozdrojovaný, nelze začít jinak, než uceleným leč nudným výčtem čísel, dat a statistik.
Rok 2010 jsem si k porovnání vybral z toho důvodu, že právě před 15 lety studovalo na českých školách nejvíce studentů od přelomu milénia. Rozpočet Ministerstva školství v roce 2010 dosáhl 167 miliard korun, z nichž 24,2 miliard plynulo do vysokého školství, kde se vzdělávalo 400 tisíc studentů. Plat učitele byl na úrovni 105 % průměrné mzdy a čeští žáci dosahovali nadpůrměrných výsledků. V měření PIRLS roku 2011 byli žáci středních škol nad průměrem ve vědě i čtení a drobné zaostávali v matematice. Tento trend potvrzuje i předchozí měření PISA z roku 2009, kde Češi výrazně dominovali ve vědách, ale drobně zaostávali ve čtení a opět skončili pod průměrem v matematice. Na vysokých školách pak v roce 2010 studovalo 67 tisíc studentů technické obory, tedy přírodní vědy, medicínu, inženýrství a stavebnictví.
A nyní přeskočím o zhruba 15 let k rokům 2022 až 2024, protože některá statistická data a měření nejsou zveřejňována každoročně a výsledky je nutné zohlednit i v kontextu širších změn, jakou byla například pandemie koronaviru. Rozpočet školství v roce 2025 dosáhl 291 miliard korun, tedy 70 % navýšení proti roku 2010. Vysoké školy ale získaly z tohoto koláče méně, konkrétně 34 miliard a vzdělávaly také méně studentů. Na univerzitách studovalo 315 tisíc vysokoškoláků, z nichž ale 18 % tvořili cizinci, zatímco v roce 2010 tento podíl tvořil pouhých 8 % ze 400 tisíc. Reálně je tak pokles vysokoškoláků z České republiky daleko vyšší a mezi lety ubylo 120 000 tuzemských studentů. Měření PISA v roce 2018 odhalilo upadající schopnosti žáků středních škol, kteří se průměrně propadli o 10 příček ve vědě, matematice i čtení. Tento trend pak potvrdilo i měření PISA z roku 2022. Průměrný plat učitele dosáhl 107 % průměrné mzdy v roce 2024 a 109 % průměrné mzdy v roce 2025. Technické obory na vysokých školách dnes studuje pouhých 37 tisíc žáků z nichž přes 10 % tvoří cizinci. Reálný úbytek je tak více než poloviční.
Rozpočet školství je tedy téměř dvojnásobný, ale žáci dosahují horších výsledků, učitelé pobírají srovnatelné platy a počet studentů oborů s vysokou přidanou hodnotou klesá. Kam peníze mizí? Pro úplnost je třeba také srovnat, jak se postupem času v letech 2010 až 2025 mění struktura i počty zaměstnanců ve školství. V roce 2010 působilo v českém školství 148 000 pedagogů, 3 700 pedagogických asistentů a 45 000 nepedagogického personálu. Data z minulého roku hovoří o 158 000 učitelích, 27 000 asistentech pedagogů a 55 000 zaměstnancích z řad nepedagogického personálu.
Méně dětí, méně vysokoškoláků, horší výsledky, ale vyšší rozpočet a 44 tisíc zaměstnanců navíc. Navýšený počet zaměstnanců ale sám o sobě úpadek kvality a deklarovan nedostatek financí vysvětlit nemůže, školství se potýká i s dalšími systémovými problémy. Názory na původ krize se liší a někteří viní inkluzi, jiní zas upozorňují na ignoraci dalších varovných signálů, například kvality vzdělání samotných pedagogů a zaostávající technologický rozvoj na všech typech škol od základních po univerzity. Zvolit správný přístup musí až politici a odboríci, nicméně nelze již dál realitu ignorovat. Do školství proudí stále více peněz a výsledky této skutečnosti neodpovídají.
Jaké pak politici nabízí recepty a kdo má školství jako prioritu?
ANO zajímají učitelé, nikoli studenti a SPOLU školství ignoruje
Dvě politické partaje, které podle současných průzkumů zaujmou až 50 % voličů, školství vesměs ignorují. Hnutí ANO se v programu soustředí na populistická témata, jakými jsou obědy, dostupnost středních škol ve velkých městech a zrušení současného systému přijímacích zkoušek. Prioritou jsou platy učitelů a nepedagogického personálu, což je z logiky populistů správný přístup. Samotní studenti často nemají volební právo a jejich blaho politiky zajímá jen pramálo.
Lépe na tom není ale ani koalice SPOLU. V předloženém programu zmiňuje vypracování koncepce českého vysokého školství a vědy, ale druhou rukou Zbyněk Stanjura seškrtal vysokým školám financování a učinil sliby Mikuláše Beka vůči učitelům neufinancovatelnými. Konflikt učitelského stavu s vládou způsobený prioritizací jiných výdajových kapitol rozpočtu situaci rozhodně nezlepší.
Konkrétnější řešení a jasnou prioritizaci školství dvě nejsilnější partaje nenabízí. Byl to právě Andrej Babiš, za jehož vlády bezprecedentně poklesly výsledky studentů v mezinárodních měřeních a byl to Petr Fiala, kdo do voleb roku 2021 šel s jasnou prioritou reformovat školství a Mikuláš Bek ve Fialově kabinetu neudělal nic. Školství i u Fialy, bývalého rektora, zůstalo prioritou pouze do voleb.
Menší strany z vládního tábora, tedy hnutí STAN a Piráti školství ve svých programech uvádí, nicméně se soustředí na vzdělávací osnovy a platy, obdobně jako Babiš. Motoristé pak jako jediní navrhují zcela konkrétní plán pro školství, který ale někteří odborníci hodnotí jako nebezpečný a potenciálně škodlivý. Alespoň lze ale u Motoristů ocenit odvahu s jakou prezentují jasné a konkrétní řešení, na což si netroufá ani SPOLU a ANO. Hnutí SPD a Stačilo! jsou pak ojedinělým úkazem subjektů, které dosud nemají ani onen volební program.
V českém školství již roky, možná i celou dekádu bují systémová krize a varovné známky jsou zcela zřetelné a lze si je poskládat do uceleného obrazu pomocí údajů z veřejných zdrojů. Politici ale řešení nenabízí a největší partaje odpovědné za skládání příští vlády myslí pouze na peníze, kterých je ale ve školství více než kdy dříve a samotné financování je pouze jednou z mnoha systémových neduhů krize bobnající pod povrchem vzdělávacího systému České republiky. O školství by se rozhodně nejen v politice mělo více mluvit, než bude příliš pozdě a dopady pocítíme všichni.
