Článek
Jenže tady nejde o mistrovství Evropy ve fotbale, ale o tradiční utkání s názvem „Rozpočet na příští rok“. Hraje se každý rok, pravidla se mění průběžně, rozhodčí je buď na dovolené, nebo má slepotu, a hlavní cenou není pohár, ale nevykrvácená státní kasa. Kdo skóruje, vyhrál. Kdo prohraje, může si přivydělat maximálně v talk show na YouTube.
Zápas začíná, tribuny se plní. Opoziční lavička si pečlivě brousí kopačky, zatímco koaliční tým rozehrává míč, který nápadně připomíná dokument Wordu s názvem „Návrh státního rozpočtu 2026_FINAL_verze_17_upraveno.docx“. V rohu hřiště nervózně posedává pan prezident, který by si nejradši kopl taky, ale zatím mu nikdo neposlal oficiální pozvánku.
Koalice si přihrává – premiér nakopává rozpočet směrem k ministru financí, ten ho zpracuje, podrží a zkouší centr na ministra školství. Ten ho nečekaně přepošle na ministra obrany, který vystřelí směrem k NATO, jen aby míč dopadl na hlavu ministra zdravotnictví. Ten se na to podívá, zhodnotí, že „to není úplně ideální“ a kopne míč zpátky na hřiště s komentářem, že potřebuje víc peněz. Přirozeně.
Opozice mezitím formuje formaci 4-4-všichni-na-štvanici. Jejich hlavní taktik vylézá zpoza pomezní čáry s megafonem a vysvětluje, že ten míč je přefouknutý, smrdí a pravděpodobně je plný zbytečných výdajů na neziskovky, cyklostezky a solární panely. S každým dalším slovem zní hlasitěji a hlasitěji, až se míč sám rozhodne odkutálet do bezpečí.
A pak přichází nejdramatičtější moment zápasu – veřejné čtení návrhu rozpočtu. Koaliční hráči se potí, protože vědí, že jakmile předloží návrh, opozice vyrazí s motykami a krumpáči. A taky že ano. Návrh se otevře, a než první čtenář dočte třetí odstavec, už zazní křik z lavice opozice: „To je faul na daňového poplatníka!“ Vzápětí se ozve pískot, obvinění z tunelování a někdo hodí směrem k premiérovi výtisk státního závěrečného účtu z roku 2012. Ten ho s grácií chytí a použije jako improvizovaný deštník.
Na tribunách zatím zuří ekonomové, kteří mají pocit, že by to celé zvládli lépe, kdyby je někdo pustil ke slovu. Občané si mezitím lámou hlavu, proč musí jejich děti nosit toaletní papír do školy, když státní rozpočet údajně přidává miliardy do školství. Mezi diváky se šušká, že rozpočet je vlastně takový čaroděj – umí být schodkový, přitom „odpovědný“, investiční, ale zároveň „utahovací“, a když se to dobře prodá, tak i „modernizační“. Někdo si do publika přinesl popcorn. Udělal dobře.
Zatímco se opozice snaží míč rozsekat na části, koalice se ho snaží aspoň trochu udržet pohromadě. Ministr financí vytahuje složité tabulky a mluví o konsolidačním balíčku. Opozice ho přeruší, že to spíš připomíná balíček z Ikei, u kterého nikdo nechápe návod. Do toho se přidá odborový svaz, který hlásí, že jestli někdo sáhne na platy, vyrazí do ulic. Hasiči vyčkávají, učitelé nadávají v kabinetu, a zdravotní sestry vzkazují, že už toho mají dost. Ministr obrany si mezitím tiše přepočítává drony.
A jak to celé dopadne? No přece jako vždycky. Míč je na konci tak okopaný, že ho ani největší politický sběratel nechce. Rozpočet se nakonec schválí za pět minut dvanáct – poté, co koalice přistoupí na pozměňovací návrh, že na kroužky mažoretek v okrese Šumperk půjde o 12 000 korun víc, což nějak vyváží ten půlbilionový schodek. Všichni si potřesou rukou, hráči si vymění dresy (symbolicky – třeba křesla ve výborech) a odejdou na tiskovou konferenci, kde si navzájem vynadají do populistů, lhářů a saboterů národní ekonomiky.
A fanoušci? Ti se po skončení zápasu zvednou, pokrčí rameny, zaplatí daně, a těší se na příští sezónu. Protože jedno je jisté – ať je míč jakýkoli, ať je hřiště pod vodou nebo na suchu, tenhle zápas se bude hrát pořád. A jako vždycky to odskáče míč. Tedy… rozpočet.
