Článek
Najdete tu od všeho něco – od levicových idealistů, přes středové technokraty, až po populisty, kteří vám s úsměvem slíbí i most tam, kde žádná řeka neteče. A právě o těch posledních bude řeč. Populismus se v našem regionu neobjevuje jako bouřka z čistého nebe. Naopak, vypadá to, že se tu zabydlel, uvařil si kafe a rozvalil se na gauči s nohama na stole.
Co to vlastně ten populismus je? Definice se různí, ale v zásadě jde o politický přístup, který tvrdí, že mluví „za lid“ proti „zkorumpované elitě“. Zní to krásně, skoro jako pohádka o Honzovi, který se postavil drakovi. Jenže v realitě často místo draka dostaneme mediální cirkus, výkřiky bez řešení a spoustu frází o tom, jak „oni tam nahoře nerozumí obyčejným lidem“. Ti „oni“ bývají odborníci, novináři, soudci nebo kdokoli, kdo má jiný názor než populista u mikrofonu.
V Polsku, Maďarsku nebo i u nás v Česku se populismus stal nejen nástrojem kampaně, ale tak trochu i normou. Viktor Orbán z Maďarska v tom jede na plný plyn. Mluví o ochraně tradičních hodnot, suverenity a boji proti „Bruselu“. Bruselská byrokracie se stala univerzálním nepřítelem, skoro jako dřív imperialisté nebo imperialisté v převleku za vegany. Přitom peníze z Evropské unie Orbánova vláda čerpá s radostí – jen si občas zapomene přečíst pravidla.
V Polsku zase dlouhou dobu kralovala strana Právo a spravedlnost (PiS), která s populismem zachází jako se švýcarským nožem – na všechno. Zmíníte soudní reformu? Oni vám řeknou, že je třeba „očistit justici od komunistických zbytků“. Zpochybníte média? Dostanete přednášku o tom, jak je nutné „vrátit informování lidu“. Je to jednoduché, černobílé a účinné. A co na tom, že realita je složitější než daňové přiznání OSVČ?
V Česku jsme si také prošli svou dávkou populismu. Babiš a jeho hnutí ANO se stylizovali do role těch, kdo přijdou „řídit stát jako firmu“. Voliče oslovili kombinací praktických slibů a protikorupční rétoriky, a především tím, že se Babiš nikdy nebál říct něco, co si lidé chtějí slyšet – bez ohledu na to, jestli to dává ekonomický nebo právní smysl. Jeho úspěch ukázal, že jednoduché odpovědi na složité otázky mají silnou přitažlivost.
Ale proč právě střední Evropa? Inu, naše země mají za sebou zkušenost s totalitou, následovaný divokým kapitalismem 90. let, a pak čím dál komplikovanější globalizací. Do toho přidejte frustraci z pomalého růstu mezd, rozdělenou společnost a nedůvěru ve státní instituce, a máte úrodnou půdu pro každého, kdo přijde a řekne: „Všechno spravím. Já to zařídím.“ A když přihodí obrázek migrantů, ekologů nebo Němců jako viníků, body naskakují.
Není to ale jen fenomén „tam u nich“. Volič není hloupý. Ví, že když mu někdo naslibuje důchody, levné energie, ochranu před vším zlým a zároveň snižování daní, něco nehraje. Ale ten hlas přesto dá. Proč? Protože ztratil důvěru v klasické politiky, kteří se zakopali v ideologických válkách nebo excelových tabulkách a zapomněli, jak mluvit s lidmi. Populisté naopak mluví jednoduše, srozumitelně, a hlavně: emočně. A emoce prodávají. Racionální argumenty? To je tak trochu přežitek.
A tak jsme zpět u otázky: Je to trend, nebo trvalý stav? Inu, obojí. Populismus není novinka – najdete ho už ve starém Římě (pozdrav probratům od Caesara!). Ale to, co je nové, je rychlost šíření. Sociální sítě, algoritmy a „alternativní média“ z populistů dělají rockové hvězdy. Dnes už nepotřebujete program, stačí dobrý slogan a dostatek sdílení.
Jestli se z populismu stane trvalý stav, záleží hodně na tom, jak zareagují tradiční strany. Pokud zalezou do svých bublin a budou se vysmívat voličům populistů, jen jim tím potvrdí, že elity je opravdu nechápou. Jestli ale dokážou znovu navázat důvěru, mluvit srozumitelně, přiznat chyby a nabídnout vizi, může mít populismus konečně problém. Ale upřímně – to se lehčeji píše než dělá.
Takže ano, populismus ve střední Evropě je trend. Ale jak známo, trendy někdy přerostou ve zvyky. A zvyky se mění těžko – obzvlášť když z nich politici těží hlasy, a voliči aspoň na chvíli pocit, že někdo mluví za ně.
