Článek
Jižní Amerika. Dost možná ve vámi známých dějinách nejméně zastoupený region. Ne kvůli tomu, že by se tam nic nedělo, ale spíše kvůli euro-atlantickému vidění světa, které obzvlášť tento kontinent často vylučuje. Dějiny jižní Ameriky však nejsou o nic méně krvavé, záhadné a fascinující než ty evropské či severoamerické. A v některých bodech se překvapivě prolínají s naší vlastní historií. Československo by si s jižní Amerikou spojil málo kdo, ale propojené opravdu bylo. Obzvlášť ve válce mezi dvěma dlouho zkoušenými zeměmi, které obě doufaly v bohatství a obnovení národní hrdosti. Bolívie a Paraguay prolily tisíce litrů krve ve svém boji o region Chaco a naši předci jim v tom ochotně pomohli.
Ropa, ambice a krev
Ani jeden z válčících států neměl za sebou dobrou historii. Od získání nezávislosti na Španělsku v 19. století prošly jak Bolívie tak Paraguay národními katastrofami. Bolívie si prošla takzvanými tichomořskými válkami, při kterých přišla o celé své pobřeží a utrpěla značné ekonomické škody. O hloubce porážky svědčí, že si Bolívie nárokuje ztracená území dodnes a často kvůli tomu vede spory s Chile. Paraguay na tom byla ještě hůř. Během válek Francisca Lopeze v letech 1864-1870 přišla země o část území a skoro 70% obyvatelstva včetně téměř 90% mužské populace. K předválečné úrovni se obyvatelstvo vrátilo až ve 20. století. Hospodářská krize a vnitřní spory v obou zemích (obzvlášť krátká občanská válka ve 20. letech v Paraguayi), pouze posílily nálady volající po zahraničním triumfu.
Region Chaco byl zdrojem sporů již mnoho let. Teoreticky pod vládou Paraguaye, ale ve skutečnosti s minimální vládní kontrolou. Bolívie si na něj činila nároky a pravidelně do něj posílala expedice. Spor se začal prudce zhoršovat, když firma z USA Standard Oil objevila v regionu ropná naleziště. Bolívie uzavřela dohodu o těžbě se Standard Oil, ale Paraguay to odmítla jako narušení své suverenity. Situaci se snažila mírovou cestou řešit Společnost národů, ale vzhledem k tomu, že byla Společnost národů podobně užitečná jako dnešní OSN, tak k žádné shodě nedošlo. Společnost národů tak raději vyhlásila, že by celý svět měl být ve sporu neutrální a promptně strčila hlavu do písku.
Sporný region Chaco
První střety byly většinou prováděny malými místními posádkami, které neměli formální pověření od centrálních vlád. Častým úkazem bylo stavění pevností, které se pak druhá strana snažila zničit. Dobytí jedné z větších bolívijských pevností na začátku roku 1931 se pokoušely obě strany řešit na jednání ve Washingtonu, ale brzy se ukázalo, že spor už mírově řešit nepůjde. Bolívie si navíc byla díky své početní převaze jistá vítězstvím a doufala v zabrání celého regionu a obnovu své pošramocené hrdosti. Válka o Chaco formálně začala 9. září roku 1932. Přes své velké ambice se Bolívie ze začátku zmohla pouze k obsazení pár pevností a kvůli čekání na plnou mobilizaci přenechala iniciativu Paraguayi.
Bolívie mohla Paraguay teoreticky přečíslit více než dvě ku jedné a velitelé v paraguayském Asunciónu si toho byli vědomi. Rozhodli se tedy, že musí udeřit jako první. Paraguayské síly rychle obsadili většinu sporných pevností a zajali několik tisíc Bolivijců. Nově získané pozice následně roku 1933 museli Paraguayci udržet proti velké ofenzívě, kterou nařídil bolívijský vrchní velitel Hans Kundt. Nápor připomínal první světovou válku ve svém šílenství a tisíce Bolivijců napochodovali a zemřeli před dobře opevněnými Paraguayci. Bolívie i přes svou početní převahu dosáhla minimálních úspěchů a Paraguay byla připravena znovu převzít iniciativu.
Zahraniční podpora
Oficiální pozice Československé republiky na válku o Chaco se propojovala s neutralitou, ke které vyzývala Společnost národů. To byla ovšem jen lehká zástěrka pro reálné zájmy předchůdce našeho státu. Československé zbraně byly v celé jižní Americe extrémně oblíbené a naše zbrojovky měly v tamních zemích velmi lukrativní zakázky. To platilo i o válčících stranách konfliktu v Chaco a především o Bolívii. Převážná část Bolívijských pušek Mauser, kterých země měla kolem 35 000, byla vyrobena v brněnských zbrojovkách a do Bolívie buď přímo prodána či odkoupena od třetích států. Zatímco bolívijské těžké kulomety pocházely z Británie, ty lehké byly československé modely ZB 30. Do Bolívie pokračovaly dodávky zbraní i během války, ale československé zbrojovky také zkoušely prorazit v Paraguayi, kde ovšem byly odmítnuty kvůli neochotě prodávat pouze náhradní díly, které Asunción vyžadoval.
Bolívie nespoléhala na zahraniční pomoc pouze v otázce zbraní. Jak je vidět z předchozích částí textu, její vrchní velení bylo plné německých poradců. Hans Kundt, který byl po většinu války bolívijským vrchním velitelem, byl rodák z Meklenburska a veterán první světové války. S přestávkami sloužil v Bolívii už od roku 1921 a spolu s dalšími německými důstojníky, diplomaty a obchodními zástupci držel velký podíl moci. Kundt dosáhl poměrně uspokojivých výsledků v mírových časech, ale jeho válečné snahy skončily poměrně katastrofálně. Špatné nasazení tanků a ignorování leteckého průzkumu vedlo k tvrdým porážkám, o kterých byla řeč výše a k jeho rezignaci. Zklamání z německého vedení vedlo jak k prosazení místních bolívijských důstojníků tak k hledání nového zahraničního partnera.
Praha měla dobrou reputaci jako partner ve zbrojení a bolívijská vláda rychle využila svých kontaktů v zemi k sondování možného vyslání vojenských poradců. Přes vyhlášenou neutralitu byla tato myšlenka u československé armády velmi populární. Šance zaslat důstojníky do poměrně moderní války, kde by mohly být ověřeny mnohé armádní doktríny se jen tak nenabízely. Obzvlášť v souvislosti s nástupem nacistů k moci v Německu byla nutnost získat nové zkušenosti poměrně jasná. Pod vedením brigádního generála Viléma Pláčka odcestovala pětičlenná mise roku 1934 do Bolívie, kde se zpočátku setkali s nechutí místních důstojníků. Velmi silně protestovala Paraguay a obzvlášť tamní česká komunita, která dokonce zaslala prezidentu Masarykovi žádost o ukončení celé mise a ve kterém označili Bolívii za „negerský stát“ , a „bandu banditů“.
Bolívie samozřejmě nebyla jediná z válčících zemí, která se těšila zahraniční podpoře. Paraguay měla poměrně širokou síť zahraničních důstojníků, kteří v její armádě působili. Francouzská vojenská mise vybudovala v Paraguayi letectvo zatímco země jako Belgie, Španělsko či USA dodávaly zbraně. Poměrně významnou roli hráli bývalí důstojníci ruské carské armády a bývalí členové bílé armády. Ti často vyplňovali role frontových důstojníků členů vrchního velení. Ivan Belaieff, bývalý důstojník bílé armády, byl také cestovatelem a výborně se vyznal v regionu Chaco a tamních kmenech, což mu pomohlo stát se členem vrchního paraguayského velení. Oba bojující státy tak silně spoléhaly na zahraniční podporu, ale válku musely vyhrát na vlastním bojišti.
Končící válka, trpká budoucnost
Bolívie přišla při své neslavné ofenzívě o většinu svého tankového vojska a o tisíce svých nejlépe vycvičených vojáků. Jak se však brzy ukázalo tak vždy může být hůř. Druhá ofenzíva Paraguaye obklíčila a zajala 8 000 Bolivijců a vedla k sérii kolapsů po celé frontě. V té době se také plně prosadila československá mise. Generál Pláček se stal členem generálního štábu a jeho podřízení převzali výcvik bolivijských jednotek. Ty byly nutně potřeba po třetí ofenzívě Paraguaye, která téměř dosáhla bolivijských ropných polí v regionu. Přibližně patnáct kilometrů před nimi, ale byla paraguayská síla zastavena na nové obranné linii. V tomto bodě už byly oba státy na pokraji kompletního vyčerpání. Zemřely desítky tisíc lidí a obě země byly ekonomicky vyčerpány.
Obě země se vnitřně otřásaly. Vojenské porážky vedly v Bolívii roku 1934 k prvnímu převratu. Podepsání počátečního příměří roku 1935 pomohlo k vyvolání převratů v obou zemích roku 1936. V Paraguayi přišel k moci hrdina války o Chaco, plukovník Rafael Franco a v Bolívii se k moci prodrali levicí podporovaní mladí důstojníci. Přes tuto vnitřní nestabilitu se oba státy dokázaly dohodnout na mírové smlouvě za zprostředkování Argentiny. Bolívie se musela vzdát nároků na většinu území, ale mohla si ponechat čtvrtinu, která byla bohatá na ropu. Paraguay si podržela naprostou většinu sporného území, ale minimum ropných nalezišť, což bylo po jejích válečných úspěších dalším zdrojem nestability a Rafael Franco byl roku 1937 promptně svržen v novém převratu.
A co důstojníci, kteří pomáhali obě armády tvořit? Mnoho jich v obou zemích trvale zůstalo a hrálo vnitropolitické role. Hans Kundt se po svých porážkách raději vrátil do Německa a roku 1939 zemřel ve Švýcarsku. Ivan Belaieff zůstal váženou figurou a některé kmeny v regionu Chaco ho dokonce začaly považovat za svatou figuru. Českoslovenští důstojníci své zkušenosti sice nevyužili na obranu vlasti, ale prakticky všichni se zapojili do ozbrojeného odboje proti nacistům ať už doma či v zahraniční. Roku 1948 však byli jedním z mnoha terčů komunistické zvůle a čelili věznění a emigraci.
Válka o Chaco byla v mnoha ohledech zklamáním prakticky pro všechny své účastníky. Oba válčící státy nedosáhly svých plných cílů a v následujících dekádách trpěli vážnými ekonomickými a politickými problémy. Naši důstojníci čelili dekádám bojů a perzekucí. Nejvíc nakonec vydělal americký Standard oil, který mohl v klidu provozovat svá ropná zařízení a pohádkově vydělávat v následujících dekádách. A také československé zbrojovky, které však brzy musely přejít nejprve pod nacistickou a později komunistickou kontrolu. Pro přímé účastníky konfliktu z něho vzešlo hlavně utrpení a nestabilita. Což je lekce, kterou rozhodně v dnešních dnech má cenu připomínat.
Zdroje a další četba:
ECHEGARAY, Vicente. Válka o Chaco: 1932-1935. Překlad Nicolette Polidori. Vydání druhé (rozšířené). Praha: Mgr. František Kuník - CeskyCestovatel.cz, 2019. 208 stran, xvi stran obrazových příloh. ISBN 978-80-87657-16-4.
ROEDL, Bohumír. Dějiny Peru a Bolívie. Vydání první. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2018. 394 stran. Dějiny států. ISBN 978-80-7422-617-5.
ROEDL, Bohumír. Dějiny Paraguaye. Vyd. 1. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2013. 298 s. Dějiny států. ISBN 978-80-7422-214-6.
