Článek
O málokterém historickém tématu bylo napsáno tolik textů a zpíváno tolik oslavných písní jako o našich legiích za první světové války. Zdaleka jsme však nebyli jedinými, kdo formoval své jednotky na nestátní úrovni. Od zničení Polsko-litevské unie na konci 18. století a následného rozprášení Napoleonova loutkového státu se Poláci, a to především na územích okupovaných Ruskem, mnohokrát snažili o získání nezávislosti. Přes všechny neúspěchy se chuť po nezávislosti nevytratila a v letech před první světovou válkou znovu začala narůstat. Málokdo se mohl shodnout na tom, jak velké a s jakou formou vlády nové Polsko bude, ale na znovu vytvoření státu panovala jasná shoda. A málokdo ho chtěl tolik, jako jistý Józef Piłsudski.
Roztrhaná vlast
Konec Polsko-litevské unie provedený spojením snažením Rakouska, Pruska a Ruska učinil z Poláků jeden z největších národů Evropy bez vlastního státu. Po krátkém znovuzrození během Napoleonových kampaní byl polský stát znovu rozpuštěn mezi své tři dělitele. Jižní oblast Haliče, včetně významných měst Krakova a Lvova připadla rakouskému císařství a stala se habsburským Haličsko-vladiměřským království. Na západě připadli Prusku a později německému císařství Poznaň, Gdaňsk a okolní provincie. Lví podíl získalo Rusko, kterému připadly bývalé východní oblasti a střední Polsko. Území kolem Varšavy tvořila až do povstání roku 1831 autonomní součást Ruska, ale po této vzpouře bylo plně integrováno do carského systému.
Ruské Polsko se v následujících dekádách ukázalo jako nejvzpurnější z bývalých území unie. Obzvlášť povstání roku 1863 trvalo Rusům potlačit rok a půl a setkalo se s tvrdou a krutou reakcí. Obzvlášť katolická církev a polská šlechta se stali terči útoků ze strany carských úředníků. Spolu se zrušením nevolnictví, které mělo polskou aristokracii více oslabit, se carům podařilo situaci stabilizovat, ale nikoliv vyřešit. O moc lépe se Polákům nežilo ani v německých oblastech. Obzvlášť nástup kancléře Bismarcka a jeho proti-katolické kampaně byl pro Poláky v Poznani a Gdaňsku velmi problémový a v novém německém parlamentu byli rychle přinuceni do pozice bezmocné menšiny.
Naprosto opačná situace panovala v rakouské Haliči. Zde se Polákům podařilo získat vynikající pozici. V celorakouském parlamentu si získali velmi vlivnou roli, která jim často umožnila být rozhodující silou při hlasování. Dva polští šlechtici se dokonce stali kancléři. V rámci samotné Haliče byli etničtí Poláci podporováni Vídní proti Rusínům a Ukrajincům, u kterých existovalo podezření z panslavistických sympatií. To polským stranám dovolilo dominovat na místním sněmu a díky štědrým investicím zemi velmi rozvinout. Například z Krakova se stalo jedno z intelektuálních center říše. Není tedy překvapivé, že se právě v Haliči vytvořilo největší množství skupin podporujících nezávislost. Zatímco Poláci z německých a ruských oblastí museli své plány organizovat v tajnosti či v zahraničí, v Haliči je rakouská vláda považovala za výbornou zbraň proti Rusku.
A zde vstupuje na scénu jedna z nejvýznamnějších a nejkontroverznějších osobností polských dějin. Józef Piłsudski se narodil roku 1867 do šlechtické rodiny v dnešní Litvě a od mládí měl silně radikální sklony. Byl polským patriotem, socialistou a přesvědčeným bojovníkem za nezávislost. Ve dvaceti letech byl kvůli spiknutí pro zavraždění cara poslán do sibiřského vyhnanství a po několika dalších zatčeních unikl roku 1901 do Haliče. Zatímco ostatní skupiny v ruském Polsku chtěli využít revoluce roku 1905 k získání lepší práv, Piłsudski trval na nezávislosti a zkoušel dokonce získat japonskou podporu během Rusko-japonské války (1904-1906). Brzy si však uvědomil, že bude spíše potřebovat podporu Rakousko-Uherska a Německa, pokud bude chtít vyhnat Rusy z Polska. Zformoval tedy v Haliči akční výbor, jehož významným členem byl také budoucí polský premiér Władysław Sikorski.
Za Polsko a císaře
Jako vždy se objevily rozpory. Piłsudski chtěl centrální mocnosti v případné válce podporovat pouze, dokud nebude poraženo Rusko, ale pak pokud možno přejít na stranu Dohody. Naopak Sikorski a mnoho obzvlášť haličských Poláků chtělo vytrvat na straně centrálních mocností, které by pak mohly sloužit jako záruky pro budoucí ruský návrat. Přes tyto vnitřní rozpory a jeho vlastní pozice se Piłsudskému podařilo získat pro svůj plán vytvoření dobrovolnických polských oddílů rakouské velení, které si uvědomovalo nutnost posílení svých sil proti Rusku. K srpnu roku 1914 se v Haliči oficiálně zformovaly polské legie pod Piłsudského vedením. 12. srpna, pouhých devět dní po vyhlášení války, obsadili Piłsudského síly město Kielce, ale všeobecné povstání, ve které doufali, se nekonalo.
Rusové mezitím vydali vlastní sliby o větších právech pro Polsko, ale jejich vlastní pokus o vytvoření polských jednotek zverboval pouze kolem 1000 mužů a moc se neosvědčil. Naopak při své okupaci velké části Haliče se Rusové opírali o místní panslavistické elementy mezi Rusíny a Ukrajinci a tvrdě útočili na Poláky vedené instituce. Piłsudského legionáři se tvrdě účastnili místních bojů a získali si uznání mnoho polních důstojníků, ale čelili pochybám a podezřením hlavního rakouského velení. Jednotka rychle rostla a na svém vrcholu roku 1916 měla přes 25 000 vojáků. Největší nadšení nastalo při takzvaném velkém ústupu roku 1915, když se těžce raněná ruská vojska musela stáhnout z většiny středního Polska. 5. srpna roku 1915 vstoupila německá vojska do Varšavy.
Na začátku se dobytá polská území rozdělila na okupované zóny. Jižní třetina kolem města Lublin připadla Rakušanům a dvě třetiny území včetně Varšavy byly okupovány německými jednotkami generála Hanse von Beselera. Obě mocnosti měly velmi rozdílné názory o budoucnosti Polska a rozhořela se mezi nimi aktivní soutěž. Obě země měly expanzivní zájmy. Rakousko-Uhersko mělo hned několik plánů pro polskou budoucnost. Jeden počítal s přímým spojením s Vídní, ve kterém by se polským králem stal jeho výsost císař a král Karel I. a III. a k novému státu by se připojila Halič. Další počítal s korunovací Karla Štěpána Rakousko-Těšínského, který se již roku 1909 přihlásil k polské národnosti a získal si mnoho obdivovatelů v haličských kruzích. Německo naopak počítalo s malými územními anexemi, ale chtělo především, aby Polsko sloužilo jako nárazník proti budoucí ruské hrozbě. Také se zvažovalo dosazení jednoho ze synů císaře Viléma na polský trůn, ale přesné jméno nikdy vybráno nebylo.
Rakousko mělo přinejmenším ze začátku daleko silnější pozici. Na rozdíl od Německa mělo dobré vztahy se svojí polskou menšinou a také větší roli na budování polských legií. Ale vojenské katastrofy v Haliči, a to obzvlášť po Brusilově ofenzívě roku 1916, čím dál více odsoudily monarchii do druhořadé role a přiměly ji přenechat čím dál větší roli Německu. Piłsudski měl k Rakousku malou důvěru a Německu důvěřoval ještě méně. Vágní prohlášení o budoucnosti už nestačila a ani jeho rezignace roku 1916 příliš nepomohla. Až v listopadu roku 1916 došlo k posunu, když císařové Německa a Rakouska oficiálně vydali příslib obnoveného polského království s vlastní ústavou. To však mělo hlavně sloužit jako zdroj nových vojáků pro východní frontu a Piłsudski tušil, že se blíží čas na plné ukončení spolupráce.
Finální rána pro legie přišla s takzvanou krizí přísah. Německé vedení chtělo od členů legie příslib věrnosti k císaři Vilémovi II., po kterém by se stali součástí nové polské armády (takzvaný Polnische Wehrmacht). Část pod vedením Sikorského odmítla a stala se součástí regulérní rakouské armády, kde Sikorski doufal v eventuální obnovení legií. Z více než dvaceti tisíc legionářů jich přísahu sloužilo pouze pět tisíc. Kvůli podezření, že odmítnutí zorganizoval, byl Němci zatčen Piłsudski a mnoho dalších důstojníků. Většina legionářů byla internována a odzbrojena.
Trpký rozvod a znovuzrození
Nový polský stát byl od začátku německou loutkou. Prozatímní státní rada měla především za úkol zformovat novou armádu, ale krize přísah znamenala, že byla nová vojenská síla pouze malá a demotivovaná. Rozpustila se v srpnu roku 1917 a byla nahrazena tříčlennou regentskou radou, která měla fungovat až do zvolení nového krále. Nový Polnische Wehrmacht dokázal celkově do konce války shromáždit pouze 9 000 vojáků, což bylo pro vojenské účely zcela nedostatečné číslo. Situaci také nepomohly pokračující hádky mezi Berlínem a Vídní o polské politické budoucnosti. A pak přišel ruský kolaps.
Říjnová revoluce roku 1917 byla pro rozpadající se ruskou armádu poslední ránou. Přes počáteční snahu nové bolševické vlády o pokračování v boji bylo brzy jasné, že bez míru přijde zkáza. Brest-Litevský mír, který byl uzavřen v březnu roku 1918, byl na první pohled triumfem pro nové Polsko. Uznání jeho nezávislosti bylo posledním krokem pro zakončení všech forem ruské vlády. Problém nastal na východě. Ukrajina vyhlásila roku 1918 svou vlastní nezávislost a centrální mocnosti ji chtěli získat na svou stranu. Součástí jednání bylo i odevzdání polského regionu Chełm Ukrajině. To byla poslední kapka pro mnohé. Část zbývajících Poláků se pokusila probojovat na východ, ale byli poraženi Rakušany. Další, včetně Sikorského, byli dočasně zatčeni.
Piłsudski byl v té době vězněn Němci, ale nijak si nepřipadal poražen. Jeho vize byla ospravedlněna jak vývojem na východní frontě, tak zhoršující se německou situací na západě. I ve vězení dokázal udržovat řadu kontaktů a věděl, že má mnoho podporovatelů i v regentské radě ve Varšavě. Sikorski a další Poláci v Haliči mezitím začali tiše připravovat situaci pro převzetí moci v regionu a dokázali znovu ozbrojit mnoho bývalých legionářů. Poláci, kteří se dokázali dostat na západ, si získali mnoho státníků Dohody. Obzvlášť velkým spojencem byl americký prezident Wilson, který od roku 1917 podporoval velké, sjednocené a nezávislé Polsko. Piłsudski věděl, že stačí počkat na vhodný moment. Nečekal příliš dlouho.
Znovuzrození Polska pokračovalo znovu v Rakousku. Polští poslanci rakouského parlamentu už 15. října vyhlásili svou loajalitu nově se rodícímu Polsku a o den později souhlasil jeho výsost císař a král Karel I. a III. s připojením Haliče k novému Polsku. Toho využili Poláci v Těšínsku k vlastní deklaraci o připojení k Polsku. Kromě regentské vlády ve Varšavě a několika výborů v Haliči se také formovala nová vláda v Lublinu. Situace rychle gradovala a zdálo se, že se Polsko možná propadne do občanské války mezi různými frakcemi. Byla potřeba jednotící figura a tou mohl být nyní pouze Piłsudski. Německé císařství se chvělo a jeho představitelé doufali ve stabilizaci situace na svých východních hranicích. A tak se 10. listopadu vrátil Józef Piłsudski ve vlaku do Varšavy. Následujícího dne mu regentská rada předala vedení nad armádou a 14. listopadu se rovnou rozpustila. Piłsudski následně prohlásil nové Polsko za republiku.
Za menší odbočku stojí osud Karla Štěpána Habsburského. Ten se i přes ztrátu šance na polský trůn nadále cítil býti Polákem a po válce se v zemi trvale usídlil. Jeho syn Karel Olbracht sloužil v polské armádě a parlamentu a byl za 2. světové války mučen nacisty. Další Karlův syn, Vilém Štěpán, se naopak přihlásil k ukrajinské národnosti a několik dekád podporoval snahu o získání ukrajinské nezávislosti, než ho v 50. letech odtáhl sovětský režim do lágru, kde později zemřel. Členové Habsburského rodu žijí v Polsku dodnes a jejich původ patří k jedné z mnoha kuriozit konce první světové války.
Bystrý čtenář si uvědomí, že novému Polsku stále chyběly jeho oblasti v Německu. Zatímco ruské Polsko bylo dobyto a Halič se připojila prakticky bez výstřelu, Poznaň a okolní oblasti zachvátilo povstání. Už na konci listopadu se místní Poláci rozhodli založit revoluční výbory, které měly vést k sjednocení s Varšavou. Kvůli vzpourám v armádě nemohlo Německo nic dělat a následující mírové smlouvy definitivně připojily Poznaň k Polsku. Také novému státu připadl koridor mezi Východním Pruskem a zbytkem Německa, ale ne převážně německý Gdaňsk, který se stal svobodným městem. Polsko muselo brzy svou nezávislost hájit v boji se SSSR a jeho hranice se také měnily kvůli konfliktu s Československem. Ale hlavní ambice tolika polských patriotů byla dosažena. Jejich země se znovu vrátila na mapu Evropy.
Zdroje a další četba:
STAŃCZYK, Tomasz. Wywalczyć Polskę: Józef Piłsudski i legiony. Warszawa: Bellona, [2017], ©2017. 111 stran. ISBN 978-83-11-14051-6.
URBANKOWSKI, Bohdan. Józef Piłsudski: marzyciel i strateg. Wydanie I w tej edycji. Poznań: Zysk i S-ka Wydawnictwo, [2014], ©2014. 1024 stran, 64 nečíslovaných stran obrazových příloh. ISBN 978-83-7785-480-8.
CHWALBA, Andrzej. Legiony Polskie 1914-1918. Wydanie pierwsze. Kraków: Wydawnictwo Literackie, 2018. 372 stran. ISBN 978-83-08-06452-8.
FRIEDL, Jiří et al. Dějiny Polska. Překlad Martin Veselka. Vydání druhé. Praha: NLN, 2023. 691 stran. Dějiny států. ISBN 978-80-7422-914-5.
