Článek
Když se historie zaměřuje na jednotlivce, jsou většinou středem její pozornosti generálové a státníci. To není nic divného vzhledem k jejich významu, ale často tím pádem opomíjíme jiné osobnosti velkého významu. Hypatia z Alexandrie byla jednou z nich. Jedna z prvních žen, která se prosadila v matematice a filozofii, její tragický životní příběh se na staletí stal bičem, který autoři a filozofové využívali k vzájemným útokům a debatám. Byla jednou z posledních velkých vědeckých osobností, které toto město pod římskou vládou přineslo na svět. Kdo byla žena, kterou někteří autoři nazývají poslední Hellénkou?
Konec éry filozofů
Pro pochopení osobnosti dnešního textu je důležité chápat prostředí, ve kterém vyrůstala. Egyptská Alexandrie byla jedním z mnoha měst stejného jména založených Alexandrem velikým. Pod vládou dynastie Ptolemájovců (305 až 30 před Kristem), se město stalo intelektuálním centrem Středomoří. Velká alexandrijská knihovna byla celosvětově proslulá díky znalostem v ní obsahovaným a spolu s několika menšími knihovnami, které existovali především v městských chrámech, koncentrovala v Alexandrii jednu z největších kolekcí vědomostí tehdejšího světa. Ale postup času se ukázal pro tuto královnu vědomostí jako zničující. Válečné střety a ozbrojená povstání napříč stoletími vedla k situaci, kdy na konci 4. století po Kristu zbývalo z kdysi velké knihovny pouze ožebračené torzo. Menší knihovny na tom byli ještě hůř a nástup křesťanství vedl k ničení jejich chrámů a tím i jich samotných.
Alexandrijská tradice jako intelektuální metropole sice upadala, ale stále byla významným centrem pro několik myšlenkových proudů. Dost možná nejvýznamnějším z nich byl neoplatonismus. Neoplataonismus nebyl ani tak sjednoceným filozofickým směrem, ale spíše se jednalo o sérii navazujících filozofů, kteří byli spojeni svou snahou posunout původní myšlenky filozofa Platóna. Filozofovo původní myšlení upravovali měnícím se časům, novým matematickým posunům a především náboženským posunům. Náboženská rovina existovala už v Platónově původním dílu, ale pro neoplatonisty žijící v éře nástupu křesťanství získalo nový význam. Jednotliví filozofové se často rozcházeli a mnozí z nich k neoplatonismu přidávali uctívání starých řeckých bohů, zatímco jiní ho spojovali s křesťanstvím.
Velkou roli hrála především matematika, kterou neoplatonisté považovali za jednu z metod k pochopení celé existence. A právě neoplatonistický matematik, Theon alexandrijský, byl otcem Hypatie a muž, který ji vychoval a dal základy pro další rozvinutí. Theon byl jedním z posledních významných neoplatonistů, kteří v Alexandrii zůstávali a vedl jednu z místních skupin vzdělanců. Bohužel si kromě těchto pár faktů nejsme o jeho životě jisti prakticky ničím. Víme už jen, že sepsal několik komentářů k dřívějším dílům a s některými z nich mu pomohla jeho dcera. Nevím ani, kdy se jeho dcera přesně narodila. Hypatia alexandrijská se mohla narodit mezi lety 350 až 275 po Kristu a dnes nemáme prakticky žádnou šanci toto datum s jistotou upřesnit.
Proč jsme na tom tak špatně, co se raného života hlavní postavy našeho textu týká? Jako vždy je to problém zdrojů. Hypatia vstoupila do dějin především svým pozdním životem a smrtí. Od ní samotné se dochovalo pramálo děl a žádné z nich není autobiografie. Takže máme k dispozici několik zdrojů, které se všechny zajímají pouze o konec jejího života a nabízejí pramálo informací o jejím původu. A ještě k tomu se neshodují ani na tom málu, co říkají. A když už se shodnou tak jsou matoucí. Například věta, že se proslavila během vlády císaře Arkádia (383 až 408 po Kristu), nám dává dvacetileté období, kdy mohla svou kariéru začít. Po zbytek textu se budu hlavně snažit používat informace, které jsou všeobecně přijímané, ale v některých případech budu muset rozebrat více verzí či podivné detaily.
Učitelka a mučednice Alexandrie
Stejně jako si nejsme jisti jejím narozením, tak je i zbytek Hypatiina raného života zahalen stínem tajemstvím. Jedna z prací jejího otce zmiňuje syna, ale je možné, že se jednalo pouze o přezdívku pro oblíbeného studenta. O její matce nevíme absolutně nic a spekulace v některých knihách o její možné roli v Hypatiině životě se na ničem nezakládají. Víme však, že byla vzdělána svým otcem, který ji poměrně rychle přijal jako spolupracovnici ve svých matematických textech. To bylo v té době extrémně neobvyklé a starověké zdroje často zmiňují Hypatiu jako unikátní díky jejímu pohlaví. Víme o několika dalších ženách, které se v té době a dřívějších érách věnovaly matematice či filozofii, ale Hypatia je první, o které máme více informací než pouze ty úplně nejzákladnější.
Zatímco její otec se zabýval především samotnou matematikou, Hypatia se stejným dílem věnovala filozofii. Ve svém myšlení se distancovala od nedávných více militantních a proti-křesťanských posunů v neoplatonismu a obracela se k původním myšlenkám prvních neoplatonistů a Platóna samotného. Zdroje se shodují, že byla krásnou ženou, ale některé se spíše zaměřují na krásu a sílu její duše a jiné na fyzickou stránku krásy. Za celý život se téměř určitě neprovdala. Jediný zdroj, který jí určuje manžela, se ji snaží spojit s filozofem, který žil asi 50 let po její smrti. Všechny zdroje, a to i ty nepřátelské se shodují, že byla schopnou rétorkou a dokázala přilákat diváky a studenty z dalekých krajin. Často také mluvila na veřejných místech k velkým davům. Problémem je, že se nám nezachovalo žádné filozofické dílo od ní samotné a můžeme tak pouze velmi těžko určovat její přesné ideje. Zachovaly se nám alespoň některé z jejích matematických spisů, které jsou však často součástí jiných sbírek, ve kterých je míra autorství jedné osoby nejasná.
Další nejasnou otázkou je Hypatiino náboženství. Většinou se o ní mluví jako o pohance, která si dokázala získat respekt jak pohanů, tak mnoha křesťanů. Je zajímavé, že dokázala udržovat dobré vztahy s alexandrijským biskupem Theofilem, který platil za fanatika a tvrdého odpůrce pohanství. Hypatia ovšem během jeho období nečelila žádným útokům z jeho strany. Odpověď můžeme hledat u jejího studenta Synesia. Ten sice konvertoval ke křesťanství a stal se dokonce biskupem, ale v podstatě zůstal neoplatonistou. Věřil totiž v platonistický koncept nejvyšší bytosti, což nebylo těžké přenést na křesťanství. Pokud Hypatia také věřila v tento koncept místo více tradiční verze řeckého pohanství, vysvětlovalo by to její původně dobré vztahy s místním biskupem.
Hypatia také platila za vlivnou veřejnou osobu a často byla povolána pro radu mocnými. Jedním z nich byl i Orestes, římský guvernér Alexandrie a nedávný konvertita ke křesťanství. Ten se kolem roku 413 po Kristu začal dostávat do sporů s novým biskupem Alexandrie a Theofilovím synovcem, Cyrilem. Cyril byl podobně fanatický jako jeho strýc, ale neměl za cíl pohany. Jeho hlavním nepřítelem byly křesťanské směry, které odporovaly církevní ortodoxii. Ty se snažil všemožně potírat. S tím neměl guvernér ze začátku problém, ale Cyril brzy začal překračovat všechny meze. Především se snažil uzurpovat si některé guvernérovy pravomoci, a navíc si do města přivedl zfanatizované a militantní mnichy (překvapivě normální stav v tomto období křesťanství), kteří mu sloužili jako de-facto pouliční gangy.
Spor se začal zhoršovat, když se Cyril začal opírat do Židů. Postupně se snažil omezovat jejich projevy víry, což vedlo k rostoucímu hněvu mohutné židovské komunity v Alexandrii. To vyústilo v masakr. Menší skupina Židů zaútočila na křesťany, čehož Cyril využil k mohutnému útoku a vyhnání Židů z města. To bylo kompletně mimo rámec biskupových pravomocí a Orestes se pokusil získat císařskou podporu pro omezení Cyrilových pravomocí. Na to zareagovali biskupovi fanatici, kteří se pokusili guvernéra zavraždit. Jeden z nich byl chycen a umučen k smrti a Cyril se ho pokusil prohlásit za mučedníka, než si uvědomil, že by to vedlo k širokému odporu církve.
Hypatia v té době sloužila jako guvernérova de-facto hlavní poradkyně a dle některých zdrojů byla její reputace hlavní důvod, proč byl Orestes vůbec schopen biskupovi oponovat. Cyril a jeho spojenci se jí pokusili pomlouvat a zdroj ze 7. století, který je Cyrilovi velmi nakloněn, ji obviňuje ze spojenectví s ďáblem. Tyto útoky její reputaci sice mezi místními nepoškodily, ale zfanatizovaly Cyrilovy útočné gangy. Část z nich došla k přesvědčení, že Hypatia brání usmíření mezi biskupem a guvernérem a rozhodli se problém vyřešit. Roku 415 napochodovali k jejímu domu, odtáhli ji do nedalekého kostela a brutálně ji zavraždili načež zhanobili její tělo. Zděšený Orestes apeloval na císaře, a ten konečně nařídil, aby Cyrilovi vandalové opustili město. Následné nepokoje navíc císaře přinutili vydat několik tolerančním dekretům pro pohany a Židy ve městě. Pro Hypatiu už však bylo pozdě.
Odkaz využit všemi
Hypatia celý svůj život stála vůči těm, kteří považovali koexistenci neoplatonismu a křesťanství za nemožné. Její brutální smrt utvrdila ostatní neoplatonisty v přesvědčení, že koexistence nebyla možná. Hypatia se rychle stala mučednicí filozofie a symbolem křesťanské zvůle. S její smrtí také definitivně skončila role Alexandrie jako velkého intelektuálního centra. Neoplatonisté a mnozí další se začali přemisťovat do jiných měst, a především do Atén, kde kdysi žil jejich idol. Atény zůstaly centrem neoplatonismu až do začátku 6. století po Kristu, kdy císař Justinián zahájil kruté proti-pohanské kampaně a zbytek filozofů utekl do Sásánovské Persie. Neoplatonismus nakonec ovlivnil jak křesťanství, tak islám a mnoho přežívajících prací se k nám dostalo skrz arabské překlady po jejich dobytí Alexandrie a dalších východních měst.
Sama Hypatia nebyla zapomenuta. Kolem její smrti se však rychle objevily spory, a to především o roli biskupa Cyrila. Cyril se stal velmi respektovaným tvůrcem církevních postojů k různým otázkám. Jeho role v násilné vraždě byla poněkud problematická a brzy se ustálil oficiální názor, že o samotné vraždě předem vůbec nevěděl. Stejně tak se v průběhů staletí proti-církevní autoři rychle postavili za názor, že Cyril násilnou vraždu nařídil. S jistotou nevíme pravdu dodnes, ale Cyril přinejmenším plně mohl za atmosféru a radikalizaci, za kterých k vraždě došlo. Zda samotný čin nařídil už v tomto světle tak podstatné není. Ironií je, že se Hypatia stala užitečnou figurou pro křesťany. Pravděpodobně byla základem pro figuru svaté Kateřiny alexandrijské, jedné z hlavních figur egyptského křesťanství. Ta je pravděpodobně zcela fiktivní, ale založená na několika osobách včetně Hypatie.
Hypatia se posunula do pozadí historie ve středověku, ale od začátku 18. století se opět stala tématem pro mnohé autory. Například Voltaire a další ji ukázali jako příklad svobodného myšlení zničeného křesťanstvím. Měla být posledním myslitelem před velkým úpadkem a finální obětí staré éry. To má v sobě zrnka pravdy, ale v mnohém také přehání, což u autorů jako Voltaire není nic neobvyklého. Další skupina, která si ji přivlastnila, bylo a je feministické hnutí. Její jméno se stalo symbolem pro ženské vzdělání a objevila se v několika feministických publikacích. Přes dobré úmysly došlo bohužel také k šíření mnoha historických dezinformací, které měly posílit její feministické rysy, například výše zmíněné spekulace o roli její matky.
Přes všechny přehánění patří Hypatia k důležitým postavám historie. Její smrt byla jakousi finální tečkou za dlouhou filozofickou historií Alexandrie a značila nešťastný osud, který eventuálně potkal většinu neoplatonistů. Také je důkazem schopnosti těch, které dobová společnost vnímá jako méněcenné dosáhnout významné pozice a vlivu. Její brutální smrt je ukázkou toho kam nás může dovést zbytečný fanatismus, ale její život ukazuje také výhody a sílu spolupráce a tolerance. Hypatia dodnes zůstává v mnohém neznámá a zachovalo se nám bohužel velmi málo jasných informací a jejích vlastních výtvorů. Přesto dokázalo její jméno přežít v historické paměti, což je úspěch, kterého dosáhne pouze málokterý z nás.
Zdroje a další četba:
DEAKIN, Michaela A. B.: Hypatia of Alexandria Mathematician and Martyr. Amherst, N.Y. : Prometheus Books, 2007. ISBN 9781591025207
WATTS, Edward Jay. Hypatia: the life and legend of an ancient philosopher. New York, NY: Oxford University Press, [2017], ©2017. xii, 205 stran. Women in antiquity. ISBN 978-0-19-021003-8.
LAVALLE NORMAN, Dawn, ed. a PETKAS, Alex, ed. Hypatia of Alexandria: her context and legacy. Tübingen: Mohr Siebeck, [2020], ©2020. xiv, 343 stran. Studien und Texte zu Antike und Christentum = Studies and texts in Antiquity and Christianity, 119. ISBN 978-3-16-154969-4.
