Článek
Ach, kolonialismus. Téma, které rozhodně není nijak výbušné a definitivně nevede k hloupým ideologickým prohlášením. V jisté formě existuje prakticky od počátku civilizace a nedá se očekávat, že někdy skončí. S kolonialismem si asi nejvíce spojujeme velká impéria evropských mocností v Asii a Africe. Jedna z prvních zemí, která takové impérium vytvořila bylo Portugalsko. Tato malá země na západním konci Evropy neměla kvůli svému velkému španělskému sousedovi možnosti k expanzi a slávě na starém kontinentě. Místo toho soustředila země svou pozornost na svá velká zámořská území. Na konci 50. let 20. století však koloniální impéria mizela ze světa a Portugalsko muselo čelit novým výzvám, které ho měly přivést blízko existenčnímu dnu. Příběh boje o nezávislost, vnitřních sporů a překvapivě také naší staré špatné STB.
Angola é nossa!
Portugalsko bylo součástí koloniální hry prakticky od počátku. Brzy po plavbách Kryštofa Kolumba a Vasco de Gamy začalo malé iberské království zakládat zámořské pevnosti a pozice. V jižní Americe si získalo velkou Brazílii, která se nakonec na začátku 19. století rozhodla osamostatnit pod vládou portugalského prince. Obsadilo a koupilo několik přístavů v Indii, které si udrželo až do 50. let a také několik ostrovů u Indonésie, které nakonec odpadly s ostatními koloniemi v polovině 70. let 20. století. Nejvyššího významu se však dočkaly (obzvlášť po ztrátě Brazílie) kolonie v Africe: Angola (kolonizována od roku 1575), Mosambik (od roku 1505) a Guinea (od roku 1588). Obzvlášť obrovská území Angoly a Mosambiku vytvořily základ impéria.
Obzvlášť velikého významu získaly kolonie pod vládou Antónia de Oliveira Salazara. Salazar byl nejprve ministrem financí jedné z nestabilních portugalských diktatur pozdních 20. let, které se od pádu monarchie roku 1910 snažily zemi řídit. Jeho ekonomické reformy mu zajistily popularitu a roku 1932 vytvořil nový autoritářský systém Estado novo (nový stát), který měl vrátit oslabenému Portugalsku stabilitu a slávu. Salazar viděl velkou důležitost impéria, které považoval za důkaz, že je Portugalsko velkým státem a ne pouhým trpaslíkem Evropy. Proto také podporoval větší integraci afrických kolonií, které od 50. let začal přeměňovat v zámořské provincie. Ty sice měly mít stejnou pozici jako jakýkoliv kontinentální evropský region, ale ve skutečnosti byl zachován koloniální systém s pouhými kosmetickými změnami.
Portugalské impérium, 20. století (na západě Afriky Guinea, na jihovýchodě Mosambik a na jihozápadě Angola)
Portugalsko sledovalo s obavami změny ve světě, které přišly s koncem druhé světové války. Válka měla na kolonialismus dvojí zhoubný efekt. Za prvé finančně vyčerpala či kompletně zničila dříve stabilní ekonomiky evropských mocností. Za druhé rozbila ideu neporazitelnosti koloniálních mocností, které obzvlášť na východě ztratily své kolonie po japonských útocích. To bylo velkou inspirací pro mnohé vůdce hnutí za nezávislost, kteří v Africe a Asii vycítili šanci udeřit. Navíc si získali podporu nové velmoci, SSSR. Na konci 60. let vítězily proti-koloniální formace na všech frontách. Francie se vyčerpala v Alžírsku a plánovala ústup. Británie se postupně odpoutávala od kolonií mírovou cestou, což vedlo k nástupu bílých menšin v Rhodésii a Jižní Africe, které odmítly britské požadavky k zrovnoprávnění afričanů a vyhlásily nezávislé a bělochy vedené státy. Menší státy jako Belgie a Nizozemsko už buď z kolonií ustoupily či se k tomu chystaly.
Portugalská situace byla unikátní. Stát neprošel světovou válkou a jeho ekonomiku navíc podpořil Marshallův plán. Jejich kolonie byly starší a více integrované než u jiných mocností. A idea velkého transoceánského Portugalska byla stále velmi populární mezi běžnými Portugalci. Salazar se impéria nehodlal vzdát bez boje. A k boji se chystaly skupiny ve všech portugalských koloniích. V malé západoafrické Guinei se hnutí odboje pod charismatickým Amílcarem Cabralem, který předtím vešel v nemilost Portugalců kvůli reformním návrhům pro místní zemědělství, mohlo spolehnout na dlouhé hranice s okolními státy, kterým byly sympatické jejich ambice a na poměrně nízký význam, které Portugalsko kolonii dávalo. V obrovském Mosambiku se místní hnutí FRELIMO (fronta pro osvobození Mozambiku) zapojilo do bojů až roku 1964 a dlouhodobě čelilo problému neschopnosti získat si podporu na většině území kolonie a nedostatečné zahraniční podpory.
Největší význam však vždy měla Angola. Byla největší a nejbohatší kolonií (díky minerálním a ropným zdrojům) a v portugalském myšlení byla nejdůležitější pro pokračování impéria. Měla také obrovské hranice a to především s nově nezávislým Kongem, které se rychle stalo střediskem pro proti-koloniální skupiny. A píšu skupiny, protože angolský odboj byl extrémně nejednotný. Hlavní skupiny byly otevřeně marxistická MPLA, více prozápadní FNLA a také UNITA. UNITA se předtím oddělila od FNLA, marxisté měli rozkol prakticky každý půl rok a FNLA dokázalo způsobit několik konfliktů, které pokračují dodnes. Na začátku 70. let musela organizace afrických států vyslat misi na zisk informací, protože nikdo s jistotou nevěděl, co se uvnitř odboje dělo a kolik skupin právě existovalo. Nepříliš dobrý obrázek pro budoucí stabilitu Angoly.
Válka na pěti frontách
Za počátek portugalských koloniálních válek se většinou považuje rok 1961. Tehdy došlo k útoku na vládní pozice v hlavním městě Angoly Luandě. Útok neměl velký praktický efekt, ale symbolicky byl využit jako signál k zahájení boje. Z Konga byla zahájena ofenzíva několika nezávislých skupin, které zabraly území na severu kolonie a vyhlásily zde autonomní oblasti. Tato území brzy znovu dobyli Portugalci, ale status quo byl definitivně mrtev. Během těchto prvních bojů došlo na severu také k brutálním masakrům místních komunit oběma stranami. Přes potlačení tohoto původního útoku přišly brzy povstalecké ofenzívy do východní Angoly, ze kterých je Portugalci nedokázali vyhnat. Situace se jen zhoršila, když roku 1963 začaly boje v Guinei a o rok později v Mozambiku.
Salazarův režim měl poměrně jasnou ideu, jak konflikt vyřešit. Povstalci museli být zničeni a předchozí řád obnoven. Až potom měly být nabídnuty limitované reformy, které by uklidnily místní. Tato pozice se postupně měnila s přicházejícím pochopením, že povstání budou dlouhodobým problémem. Kvůli tomu začalo Portugalsko více investovat do místní ekonomiky a vzdělání, aby vyhrálo srdce a mysli svých afrických poddaných. Salazarovi rozhodně nepomáhalo všeobecně nepřátelské mezinárodní prostředí. Éra impérií byla považována za ošklivou minulost a veřejné mínění prakticky všech zemí světa bylo nakloněno dekolonizaci. Salazarovi jediní plnohodnotní spojenci se nacházeli v Rhodésii a Jižní Africe. Nepřátelská mu byla celá Afrika a východní blok. Zahraniční mínění se tak pro Portugalsko stalo čtvrtou frontou boje. Pátá se pomalu začala tvořit uvnitř samotného Portugalska, ale o tom více později.
Zde se zaslouží odběhnout k USA. Američané byli v problematické situaci. Na jednu stranu pohrdali klasickým kolonialismem a doufali, že se dokážou prosadit v nově nezávislých afrických státech. Na druhou stranu bylo Portugalsko součástí NATO a znepřátelený Salazar by mohl vyhnat jejich posádky z několika důležitých základen. USA tak musely hrát velmi zdrženlivou roli a to obzvlášť poté, co plně vypukla válka ve Vietnamu. SSSR na druhou stranu plně podporovala proti-koloniální hnutí, která se většinou inspirovala marxismem. Sovětské zbraně pluly do spřátelených afrických zemí, které je pak předaly proti-portugalským povstalcům. Zajímavou roli zde hrálo i Československo. Státní bezpečnost se do afrických her o vliv zapojovala často. Zajistila trénování guiánských povstalců a udržovala silné kontakty s vůdcem povstání Cabralem, kterého vedla několik let jako svého agenta. Ten si je však ve skutečnosti dokázal držet přijatelně od těla a udržovat kontakty s několika dalšími státy.
Cabral byl pravděpodobně nejschopnější ze všech vzbouřeneckých vůdců. Jeho kampaň proti Portugalcům byla daleko méně vedená ideologií a mnohem více reálnou strategií. V určitých momentech dokonce seriózně vyjednával o kompromisním míru a zachování autonomní Guinei uvnitř Portugalska. Po odmítnutí Lisabonu dále jednat, však Cabral dosáhl vojenských triumfů, které dovolily ovládnutí většiny země vzbouřenci a vyhlášení nezávislosti roku 1973. To už Cabral nezažil kvůli atentátu, který ho na začátku roku usmrtil. Pokud byla Guinea pro Portugalsko porážkou, Mosambik byl patem. Odbojové hnutí dostávalo daleko menší zahraniční podporu, a navíc se samo omezovalo příliš velkou závislostí na severních etnických skupinách. Na začátku roku 1974 byla jeho přítomnost na jihu země minimální a Portugalci začínali přecházet do ofenzívy. Přesto nemělo velení v Lisabonu velké naděje na rychlé ukončení bojů v kolonii.
Hlavní boj probíhal v Angole. A Portugalsko zde pomalu, ale jistě vyhrávalo. Absurdní nejednotnost odbojových skupin hrála Lisabonu silně do karet a dokonce vedla k uzavření příměří mezi UNITA a koloniální vládou. O něco více liberální administrativa, která přišla po Salazarově odstoupení roku 1968, navíc dala kolonii čím dál větší podíl státního rozpočtu, což posílilo loajalitu většiny místních. Portugalsko také dobře integrovalo místní černé vojáky a slíbilo jim rychlou cestu k povýšení. Série operací v letech 1972 a 1973 prakticky zničila bojeschopnost odboje. Komunisté se propadli do vnitřních sporů a pro-západní skupiny opět ustoupily do Konga. Zdálo se, že by Portugalsko mohlo udržet své hlavní kolonie a vzdát se pouze malé Guinei. Málokdo čekal, že země v skutečnosti stojí na pokraji kompletní porážky a ústupu.
Karafiáty a zmar
Výše abstraktně zmíněná pátá domácí fronta se v polovině 70. let dostala do popředí. Portugalsko dávalo k roku 1974 na války v Africe více než 40% svého rozpočtu. Čím dál víc se propadalo do mezinárodní izolace a dříve atraktivní prohlášení o velkém impériu ztrácely přesvědčivost proti běžným životním nutnostem. Diktatura dále pokračovala i po Salazarově smrti roku 1970, ale čím dál méně se zdála schopná vypořádat se s každodenními problémy svých občanů. Toho využívaly levicové a pro-demokratické skupiny, které se v zemi šířily obzvlášť po Salazarově odstoupení. Čím dál více se prosazovaly obzvlášť mezi důstojnickým sborem portugalské armády, kde se pomalu začal rodit plán na převrat.
Poslední kapkou pro mnohé důstojníky byl příslib vlády z roku 1973 africkým důstojníkům, kteří měli nově držet stejná privilegia a plat jako ryze portugalští oficíři. To bylo bráno jako plán pro nahrazení nákladných evropských důstojníků a stalo se katalystem pro následující převrat. Karafiátová revoluce roku 1974 rychle přerostla z čistě vojenské akce na všeobecné povstání lidu unaveného z dlouhé a čím dál méně oblíbené války. Nová vojenská vláda byla silně nestabilní a až do demokratických voleb čelila pokusům o převrat ze strany krajní pravice a komunistů. Přes tyto problémy však Portugalsko postupně spělo k demokracii. Problémem však byla otázka kolonií.
Nová vláda v Lisabonu sice doufala v ukončení bojů, ale plně se nevzdávala plánů na udržení Angoly a Mosambiku. Rychle se však ukázalo, že je portugalská pozice horší, než se čekalo. V Angole došlo k spontánní explozi, kde vznikaly nové politické skupiny, které měly velmi různorodé představy o budování nového státu, které prakticky vůbec nezahrnovaly Portugalce. Skupina místních bělochů se dokonce pokusila o převrat, který měl Angolu přeměnit na nezávislý stát Jihoafrického modelu. Lisabon, kde nově zasedala levicová vláda, se nakonec rozhodl k jednoduchému řešení. Moc převezmou hnutí odboje, nikdo jiný nebude moc konzultovat a Portugalsko se konečně bude moci zaměřit na domácí problémy.
Pokud se vám toto řešení zdá jako silně problematické, tak máte pravdu. Pouze portugalská Guinea, nově Guinea Bisseau, neprošla v následujících letech občanskou válkou a to proto, že místní odboj ihned vytvořil marxistickou diktaturu a zlikvidoval potencionální oponenty. Mosambik a Angola sice též zažily vládu marxistů, ale jejich nový vládci museli okamžitě bojovat s mnoha opozičními skupinami. K tomu ze všech zemí utíkaly stovky tisíc bělochů a pro-portugalských afričanů, kteří v případě setrvání v nových státech čelili brutálním čistkám. V Angole pokračovala občanská válka až do roku 2002 a v Mosambiku do roku 1992. Obě země se sice staly částečně demokraciemi, ale dále čelí mnoha problémům. Éra koloniálních impérií možná skončila, ale éra afrického trápení neměla konce.
Zdroje a další četba:
KLÍMA, Jan. Dějiny Angoly. Vydání druhé. Praha: NLN, 2019. 493 stran. Dějiny států. ISBN 978-80-7422-721-9.
TELEPNEVA, Natalia. Cold War Liberation The Soviet Union and the Collapse of the Portuguese Empire in Africa, 1961-1975. University of North Carolina Press 2022. ISBN 978-1469665856
CANN, John P. Portuguese commandos : Feared Insurgent Hunters, 1961-1974. West Midlands, England : Helion & Company Limited. 2016, ISBN 978-1911096320
