Článek
Německý odboj proti nacistům existoval v různých formách od počátku Hitlerova režimu. Dnes známý především díky atentátu plukovníka Stauffenberga a následujícímu pokusu o převrat roku 1944, téměř-převrat roku 1938 stojí, hlavně kvůli tomu, že nakonec neproběhl, v pozadí. Přitom se jednalo o dost možná poslední reálnou šanci zabránit druhé světové válce a konci první Československé republiky. Kdo byly osobnosti převratu, jak hodlali Hitlerův režim svrhnout a proč tak neučinili? Čtěte dál a zjistíte to vše a víc.
Patrioti a oportunisté
Oponenti nacistického režimu pocházeli ze všech možných částí společnosti, ale pro dnešní text jsou nejdůležitější ti z vysoké společnosti. Odpor levicových skupin rozdrtili nacisté ihned po převzetí moci, takže hlavní síla odporu do budoucna ležela u spíše pravicových skupin. Mnozí z oponentů režimu byli ti, kteří ho na počátku vítali, jiní (bohužel menšina), ho od roku 1933 považovali za zhoubu Německa.
Hans Oster, důstojník rozvědky pod slavným admirálem Canarisem, byl z iluzí o nacismu vyléčen dříve než většina ostatních. Po vraždách členů SA a několika důstojníků roku 1934, v akci známé jako noc dlouhých nožů, začal hledat spojence, se kterými by mohl režimu oponovat. V armádě narazil na plukovníka Friedricha Olbrichta, veterána první světové války a jednoho z mála vyšších členů armády jenž plně podporoval Výmarskou republiku a nacisty od počátku nenáviděl. Generál Erwin von Witzleben nechoval žádnou lásku k republice, ale Hitlera považoval za maniaka už od pokusu o převrat roku 1923.
Mez civilisty nalezl Oster kontakty u některých mladých šlechticů, jako např. pozdějšího vůdce opozičního spolku Kreisau, Helmutha von Moltke a jeho přítele Hanse von Wartenburga. Ve státní správě byl kontaktem prvních konspirátorů diplomat Ernst von Weizsäcker a bývalí člen Pruské policie Hans Bernard Gisevious. Tito muži budou společně s výše jmenovanými důstojníky součástí téměř všech spiknutí, jenž budou vedena proti Hitlerovi. Ale v prvních letech byli osamoceni a podporu pro reálnou opozici přinesly až kroky režimu.
Tři hlavní muži byli přivedeni ke spiklencům v průběhu 30. let. Ludwig Beck, náčelník generálního štábu německé armády (Wehrmacht), admirál Canaris a starosta Lipska Carl Goerdeler. Všichni tři zpočátku Hitlerův režim podporovali, ale po letech se s ním rozešli. Goerdeler, politik a po určitou dobu ministr v Hitlerově vládě, se po letech střetů s členy nacistické strany a zhoršujícím se nátlaku rozhodl roku 1937 vzdát se úřadu a propůjčit se Osterově rostoucímu kruhu. Beck a Canaris byli z iluzí vyvedeni rostoucí Hitlerovou agresí v zahraničí a aférou generála Fritsche. Ten byl obviněn z homosexuality, a díky akcím Himmlera přinucen k odchodu z armády. Likvidace uznávaného důstojníka a pokračující snaha nacistů ovládnout armádu, utvrdila mnohé důstojníky v nutnosti jednat.
Finální třešní na dortu byla Hitlerova rostoucí agrese vůči Československu. Ne kvůli sympatii, mnozí ze spiklenců plně souhlasili se zabráním Sudet, ale kvůli hrozbě intervence Británie a Francie. Generál Beck vypracoval studie podle nichž nebylo možné, aby Německo vyhrálo válku na dvou frontách, proti Československu a Francii najednou. Nezapomínejme, jsme rok před invazí Polska a Wehrmacht rozhodně nebyl tou sílou, kterou se později stal. Hitler si však nenechal útočné plány rozmluvit a Beck rezignoval v srpnu 1938 na svoji funkci a plně se oddal převratu. Jeho nástupce, Franz Halder, byl se spiklenci také v kontaktu a byl ochotný se v případě nevyhnutelné války k převratu přidat. Především vojenské jednotky nedaleko Berlína byli plné nově oddaných stoupenců povstání. Válce muselo být zabráněno za každou cenu, otázka byla jak.
Běh k cíli
Hans Oster verboval nové členy, zatímco Beck, Halder a Goerdeler zajišťovali vedení. Plány spiklenců tak konečně začaly dostávat konkrétní obrysy. Alespoň do jisté míry. Jednak se očekávalo, že signálem k převratu bude jasné odmítnutí Hitlerových ambicí ze strany Západu, což se v posledních dvou týdnech září 1938 zdálo stále více pravděpodobné. S jistotou války, kterou Německo nemohlo vyhrát, spiklenci doufali, že získají podporu širokých vrstev obyvatelstva.
Negativní reakce berlínského obyvatelstva během přehlídek jednotek koncem září, přičemž Hitler dokonce prohlásil, že s takovými lidmi nemůže vést válku, posílila naděje spiklenců.
Problém přišel v detailech. Většina se shodla na tom, že některé z nejvíce zavrhovaných osobností, jako byli Himmler a Heydrich, budou buď zatčeny, nebo rovnou popraveny, přičemž SS a další podobné jednotky budou začleněny do armády. Mnozí spiklenci však věřili v to, že se po převratu zapojí alespoň část nacistické strany, zejména Herman Göring. V této chvíli byl Göring považován za rozumnou a respektovanou osobnost. Byl válečný hrdina dobrého původu a mnohem méně toužil po válce než Hitler, což spiklenci schvalovali a v roce 1938 nedošlo v otázce Göring ke shodě.
Hlavní plán spočíval v rychlém převzetí moci v Berlíně. Skupina 50 ozbrojenců by zajistila kancléřství a Hitlera, zatímco nedaleké vojenské divize by zabrali zbytek města. Proběhli by potřebná zatčení a vraždy, zatímco by nová vláda vyhlásila ochotu ustoupit z Hitlerových zahraničních požadavků a udržet v Německu mír. Většina armádních jednotek byla na hranicích Československa a neměli by šanci zasáhnout. Proti nedaleké jednotce SS by zasáhla na puč napojená posádka Berlína.
Problematická byla i otázka samotného Hitlera. Beckovi i Goerdelerovi se myšlenka atentátu nelíbila a místo toho měli v úmyslu ho zatknout. To Oster a několik dalších považovali za šílenství, a tak dali zatýkací skupině jasně najevo, že Hitler má být při zatýkání „náhodou“ zabit. Pokud jde o budoucí vládu, myšlenka obnovené monarchie, i když spíše na bázi Británie než starého císařství, byla poměrně populární, zejména díky poměrně silné domácí i zahraniční podpoře, které se těšili vnuci posledního císaře (jejich otec naopak pomáhal při nástupu nacistů k moci).
Demokracie, bez účasti nacistů a komunistů, by byla zaštítěna armádou. Funkce Vůdce, jenž vytvořil Hitler, by byla ze začátku opět rozdělena na prezidentství (do budoucna možná transformované v obnovenou monarchii) a kancléřství. Prezidentem se měl stát voják, dost možná Beck a kancléřství by držel civilista. Goerdeler se považoval za přirozeného kandidáta, ale mnozí spiklenci preferovali respektovaného prezidenta říšské banky, Hjalmara Schachta (jenž byl se spiklenci v kontaktu).
To vše se promptně zhroutilo 28. září. Místo očekávaného pokárání ze strany Západu, odlétali Neville Chamberlein a Eduard Daladier do Mnichova. Ačkoli odboj vyslal do Británie různé zástupce, jeho vážnost a nutnost odstranění Hitlera, nebyla u Britů brána příliš vážně. Vzhledem k tomu, že emisaři odboje často doručovali zprávy, které si navzájem odporovaly, a nemohli spolehlivě informovat o síle opozice, lze britské pochybnosti pochopit.
Nemilosrdná budoucnost
Západní rozhodnutí dohodnout se s Hitlerem, stejně jako rozhodnutí Československa nebojovat, ukončilo všechny naděje pro povstání. Jak poznamenal generál Witzleben, po úspěchu jakým byl pro Hitler Mnichov nešlo na převrat ani pomyslet. Německý odboj se dlouho nepřiblíží převratu tak blízko, jak k němu byl roku 1938. Před invazí Francie dojde k novým plánům, ale ty daleko nevedli. Až katastrofa u Stalingradu a příchod nové krve pod plukovníkem Stauffenbergem, povede k finálnímu pokusu roku 1944, po němž je naprostá většina spiklenců popravena režimem. Hans Oster bude popraven v Dubnu 1945, pouhé dny před osvobozením jeho věznice Americkou armádou.
Vnímání oponentů Hitlerova režimu se už mnohokrát v historii změnilo. Rozhodně by se měli uznat jejich chyby, mnozí z nich nechovali žádnou lásku k demokracii či soužití v míru. Německo pod jejich vládou by přes všechny prohlášení o demokracii spíše odpovídalo mnoha Hybridním režimům dnešního dne. Ale Hans Oster a jeho spolu-spiklenci nebyli nacisté. Nebyli to masoví vrazi. A jejich nástup by byl pro Německo a Evropu daleko lepší, než řezničina 40. let. I naše vlastní Československo mohlo přežít bez krutých let protektorátu. S nepříliš přátelským Německem na hranicích, to téměř určitě, ale stovky tisíc obětí by nezahynuly pod botou největšího zla jenž náš kontinent kdy viděl.
Zdroje a další čtení:
PARSSINEN, Terry M. Osterovo spiknutí v roce 1938: neznámý příběh vojenské konspirace s cílem zabít Hitlera a zabránit druhé světové válce. Vyd. 1. Praha: Beta-Dobrovský, 2005. 190 s., [8] s. obr. příl. ISBN 80-7306-191-0.
VON KLEMPERER, Klemens. German resistance against Hitler: the search for allies abroad, 1938-1945. 1st pub. Oxford: Clarendon Press, 1992. xvi, 487 s, [8] s. obr. příl. ISBN 0-19-820551-1.
ASHDOWN, Paddy. Nein!: spiknutí proti Hitlerovi 1935-1944. Překlad Boleslav Ryljak. První vydání. Praha: Metafora, 2019. 439 stran. ISBN 978-80-7625-094-9.
