Článek
Historické období končí v různých regionech v jiných letech. Pokud antika na západě Evropy skončila s pádem západořímské říše roku 476 po Kristu, na východě Středozemního moře dále pokračovala. Východořímská říše vedená císaři z Konstantinopole nadále udržovala status quo staré éry. Její protivníci v sásánovské Persii s nimi soupeřili a spolupracovali dle potřeby. Obě mocnosti ztělesňovaly starý svět, který všude jinde zkolaboval. Nakonec to měla být jedna válka, která definitivně zakončila éru antiky. Poslední válka mezi Římem a Persií.
Stabilita zničena
Konec 6. století po Kristu byl momentem překvapivého klidu ve východním středozemním moři Po dekádách bojů mezi Východořímskou říší a sásánovskou perskou říší se konečně zjevila šance na dlouhý mír. Chosroés II. sásánovský král králů, byl vrácen na svůj trůn za pomoci římských legií císaře Maurikia. Výměnou za tuto podporu odevzdal král králů několik sporných území a přislíbil trvalý mír s Římem. Mladý panovník se možná opravdu cítil být zavázán svému římskému protějšku a nebo pouze čekal na dobrou příležitost pro vlastní kampaň proti Konstantinopoli. Po jedenáct let (591 až 602), však Chosroés plnil svůj slib a římsko-perská hranice se stala oblastí míru a obchodu.
Východořímská říše byla v této době stále hegemonem východního středozemního moře. Pod plnou kontrolou držela nejen své tradiční východní provincie (dnešní Turecko, Egypt, Sýrie, Balkán atd.), ale také území dobytá při kampaních císaře Justiniána I. na západě. Severní Afrika, část jižního Španělska a rozsáhlé oblasti v Itálii. Pod Maurikiem, původně generálem, který se provdal do císařské rodiny, se římská moc stala velmi aktivní. Po vyřešení východní situace se císař soustředil na Balkán, kde se čím dál víc objevovali avarští a slovanští nájezdníci. Maurikiovi generálové dokázali nájezdníky mnohokrát porazit, ale neustálé boje vyvolaly nespokojenost u běžných vojáků. Ti se vzbouřili, provolali centuriona Fokase novým císařem a zavraždili Maurikia a všechny jeho syny.
Fokas je v pozdějších zdrojích vyobrazen jako šílený tyran a vrah. Jeho reálné činy byly ve skutečnosti poměrně standardní pro nového císaře a množství vražd nebylo nijak abnormální. Reálná problém přišel na východě. Chosroés II. dostal Maurikiovou smrtí ideální šanci na znovu získání své hrdosti. Prohlásil, že svrhne uzurpátora a vrátí na trůn v Konstantinopoli Maurikiova syna Theodosia. Bystrý čtenář si všimne, že by tento syn měl být mrtev. Dle římských zdrojů byl Theodosius v Persii pouze podvodníkem, kterého využíval Chosroés. Možná to opravdu byl Theodosius, což vysvětluje, proč se část východních armád připojila k Peršanům, když Chosroés vyhlásil roku 602 válku Fokasovi. Jejich generál Narsés se s Fokasem pokusil vyjednávat, což vedlo k tomu, že byl upálen zaživa.
Persko-římské války začaly už v 1. století před Kristem a většinou následovaly předvídatelné scénáře. Vzájemné nájezdy, pár bitev a vyplenění několika měst. Sásánovské síly se však tentokrát zaměřily na dobývání a držení území místo plenění. Dokázaly tak dobýt hraniční pevnosti Dara a Amida a také většinu římské Arménie. To byla území, která Chosroés II. odevzdal Římu výměnou za pomoc s návratem na trůn a jejich symbolický význam byl obrovský. S výjimkou jednoho vážného nájezdu, který skoro dosáhl Konstantinopole se však Fokasovi postupně podařilo situaci stabilizovat. Římané sice nedokázali dobýt zpět ztracená území, ale neztráceli nová. Fokasovy dny však byly přesto sečteny.
V severoafrickém Kartágu se k akci připravoval jistý Herakleios. Jeho otec byl místním guvernérem od časů Maurikia a dlouhodobě vyčkával na příležitost sesadit uzurpátora. Herakleios shromáždil místní vojska a vzal na svou misi své mnohé příbuzné. Herakleiův bratranec Niketas vyrazil do Egypta, který dokázal dobýt a následně pokračoval na Jeruzalém. Zde se střetl v bitvě s hlavní Fokasovou armádou, před kterou musel ustoupit zpět do Egypta. Přes tento neúspěch vyhlásilo podporu Herakleiovi mnoho měst a generálů, což mu umožnilo vyplout proti Konstantinopoli. Fokasova osobní garda ho zradila a Herakleios ho následně promptně popravil. Herakleios byl následně prohlášen císařem s podporou celého města.
Římané na pokraji
Propaganda herakleiovské dynastie byla později velmi aktivní ve snaze prezentovat svého zakladatele jako zachránce římské říše. To je prostě a jednoduše nesmysl. O Fokasově schopnosti vládnout se dá silně pochybovat, ale dokázal alespoň dosáhnout patové situace proti Sásánovcům. Herakleiova uzurpace kompletně zničila stabilitu frontové linie. Fokasova armáda byla oslabena a její zkušení velitelé nahrazeni Herakleiovími loajalisty. Roku 610, když Herakleios nastoupil na trůn, zahájil Chosroés nejnovější ofenzívu a s překvapením zjistil, že proti němu nestojí žádná reálná opozice. Zbývající posádky nedaleko Arménie buď kapitulovaly nebo ustoupily a v římské Sýrii žádná armáda už nezbyla. Chosroés se rozhodl rozdělit svou ofenzívu na dvě části. Generál Shahin vedl útok do Anatolie (moderní Turecko), a vyplenil několik měst. Daleko nebezpečnější však byla ofenzíva na jih, kterou vedl generál Šahrvaráz.
Šahrvaráz dokázal dobýt polovinu Sýrie, než se mu Herakleios rozhodl postavit. Spolu s bratrem Theodorem a bratrancem Niketasem dokázal Herakleios shromáždit impozantní sílu. Impozantní byla, dokud jí sásánovské síly dvakrát neporazily v bitvě. Zatímco Herakleios utíkal do Anatolie, Šahrvaráz pokračoval v dobývaní Sýrie. V plánu měl však větší cíle a roku 614 oblehl Jeruzalém. Zmasakroval mnoho místních křesťanů a získal si podporu místních Židů, kteří dlouhodobě preferovali Sásánovce proti Římu. Jeruzalém sice nebyl strategicky příliš významným, ale jeho následný pád byl tvrdou náboženskou ránou. Obzvlášť vážnou ránou byla ztráta kříže, na kterém byl prý ukřižován Ježíš Kristus, který si Peršané odnesli domů.
Šahrvarázovo dobyvatelské dobrodružství se nechystalo skončit. Vzhledem ke kompletní neschopnosti římských vojsk ho zastavit dostal generál rozkaz k dobytí nejbohatší římské provincie. Po více než devíti stoletích se Peršané vraceli do Egypta. Ten bránil Niketas, který doufal, že mu mohutné hradby místních měst umožní vést efektivní obranu. Niketas přepočítal své šance a roku 619 musel utéci i z Alexandrie, která sloužila jako centrum východořímské moci v Egyptě. Pád Egypta zničil zásobování většiny římské říše a pouze nouzové snahy zabránily hladomoru v Konstantinopoli. Herakleiova říše se hroutila. Kromě východních ztrát přišel o zbytky držav ve Španělsku a většina Balkánu padla do rukou Slovanů a Avarů. Pokusy o jednání s Peršany skončily neúspěchem. Po smrti svého nárokovatele Theodosia se Chosroés II. rozhodl, že římskou říši dobude pro sebe a vrátí tak Persii slávu, které se netěšila od starověké éry Achaimenovců.
Herakleios měl konečně dost prohrávání. Pomocí nouzových daní a finančních reforem dokázal shromáždit dostatečné zdroje na proti-ofenzívu. Císařovým cílem nebyli ztracené provincie na jihu, ale region kolem Kavkazu, který Peršané považovali za nedotknutelný. V sérii bitev zde dokázal několikrát porazit sásánovské generály a v pomstě z pád Jeruzaléma zničil významný zoroastriánský chrám v moderním Ázerbájdžánu. Císař také naverboval mnoho místních kmenů pro boj pod svou vlajkou a následně v sérii bitev opět porazil perské generály. Přes veškeré snahy svých nepřátel se následně vrátil do Anatolie, kde se soustředil na posilování svého polního vojska pro další kampaň.
Chosroés utrpěl první reálnou porážku od začátku války, která už se táhla více než dvě dekády. V reakci na Herakleiovu kampaň se král králů rozhodl, že nastal čas válku konečně vyhrát. Roku 626 tak vyslal velvyslance ke kaganovi Avarů a navrhl mu společný útok na Konstantinopol. Avaři souhlasili a s mohutnou armádou svých slovanských vazalů k městu začali táhnout. Na druhém břehu bosporské úžiny se k nim připojil Šahrvaráz a obě armády komunikovaly skrz vyslané lodě. Herakleios sám ve městě nebyl a kvůli obraně Anatolie mu ani nepřitáhl na pomoc. Silně přečíslená posádka se však nebála. Kromě náboženského nadšení, které zachvátilo celé město měla na své straně také Theodosijské hradby, které byly považovány za nejlepší opevnění na světě. Avarské útoky tak skončily v masakrech pod hradbami města.
Do srdce hydry
Avarský kagan přes první selhání hýřil optimismem. Na setkání s římskými velvyslanci požadoval, aby všichni obyvatelé Konstantinopole opustili město a dali se na milost Peršanům. Římané zareagovali ničením dalších pokusů o dobytí hradeb. Do toho se jim podařilo zničit několik pokusů o námořní vyslání sásánovských posil, které mohly pomoci proti hradbám. Slovanský pokus o námořní útok skončil kompletním fiaskem a následná snaha o spojení perských posil nebyl o nic úspěšnější. Obléhání netrvalo ani dva týdny, ale Avaři rychle vyjedli celý region, což přinutilo kagana k ústupu. Šahrvaráz se rozhodl, že stát naproti městu se svou armádou by bylo k ničemu a rozhodl se ustoupit do Sýrie.
Herakleios mezitím dostal geniální nápad. Proč porazit nepřítele sám, když mu může pomoci 40 000 Turků? První turecký chánát v té době existoval ve střední Asii. Dlouhodobě bojoval se Sásánovci a udržoval vztahy s Konstantinopolí. Turecký chán vyslal mohutnou armádu, která se s Herakleiem spojila roku 627 nedaleko moderního gruzínského hlavního města Tbilisi. Císař přislíbil, že za chána provdá svou dceru a nechá Turky plenit Persii. Jejich spojená síla rozdrtila Sásánovské síly na Kavkaze a následně zamířila na jih. Mezitím dokázal Herakleiův bratr Theodosius porazit generála Shahina, který promptně spáchal sebevraždu. Sásánovské štěstí se za pouhé dva roky kompletně obrátilo.
Chosroés II. převzal tyto zprávy s klidnou myslí. Nebo zešílel. Neexistence přežívajících perských zdrojů nám dává poměrně matoucí situaci, kdy několik římských zdrojů tvrdí kompletně rozdílné informace. Král králů možná zešílel a nechal zbičovat Shahinovo mrtvé tělo. Také měl prý nařídit popravu Šahrvaráze za selhání u Konstantinopole, což vedlo ke generálově vzpouře a spojenectví s Konstantinopolí. Zda je to pouze římská propaganda nebo kompletní pravda se už pravděpodobně nikdy nedozvíme. Co víme s jistotou je, že Chosroés ve svém hlavním městě Ctesiphon (nedaleko moderního Bagdádu), musel čelit vzbouřenému generálovi a Herakleiově armádě, která postupovala hluboko do sásánovského území.
Římsko-turecká vojska dokázala překročit mohutné pohoří Zagros a zamířila do moderního severního Iráku, kde se utábořily nedaleko starověkého města Niniveh, které před tisícem let bylo hlavním městem asyrské říše. Chosroés II. vyslal svého nejbližšího generála Razadha, aby se s Římany střetl. Niniveh byla kompletní Perská katastrofa. Razadh se střetl v duelu s Herakliem a padl. Perské vojsko bez svého generála přišlo o koordinaci a bylo obklíčeno tureckou jízdou a následně zmasakrováno Římany. Herakleios následně osvobodil desítky tisíc římských zajatců, které perské armády odtáhly z dobytých měst. Také se začal připravovat k pochodu na Ctesiphon, ale nakonec se nemusel obtěžovat.
Sásánovský princ Šéróé byl svým otcem Chosroém zatčen pár let před příchodem Herakleiovi armády. Nyní se mnohým perským šlechticům jevil jako ideální náhrad za svého otce. Chosroés odmítal mír za každou cenu a možná zešílel. Šéróé byl výměnou za propuštění a trůn ochotný odsouhlasit jakékoliv šlechtické požadavky. 25 února roku 628 přišel rychlý a efektivní převrat, po kterém byl Chosroés zatčen a popraven. Šéróé, nyní Kavád II., následně zmasakroval všechny své bratry, kteří mohli být potencionálními rivaly. S Římany následně uzavřel formální mírovou smlouvu. Peršané se měli stáhnout ze všech okupovaných území, zaplatit vysoké reparace a vrátit ukradené relikvie včetně pravého kříže Ježíše Krista.
Zatímco se Herakleios vracel do Konstantinopole a užíval si své vítězství, Persie se hroutila. Kavád II. zemřel na mor a následně ho nahradil generál Šahrvaráz. Ten byl zavražděn jednou z dcer Chosroa II., která byl následně nahrazena svou sestrou. Do toho zemi plenili tisíce tureckých nájezdníků a řádil mor. Perská říše byla na pokraji kolapsu. Jejich římští protivníci na tom nebyli o moc lépe. Dříve okupované provincie se těžko vracely pod císařskou kontrolu a imperiální armády byly na pokraji kolapsu. Herakleios zareagoval perzekucí Židů a heretických křesťanů, ale pravá hrozba se teprve chystala vynořit.
Řím a Persie spolu válčili sedm století. Ať už vítězila kterákoliv z mocností, situace se vždy nakonec vrátila k původnímu statusu quo. Jejich poslední válka se na svém konci nezdála nijak jiná. Ve skutečnosti však byly obě mocnosti nevyhnutelně zlomeny. Východní Řím vstoupil do éry krvavých palácových převratů a teritoriálních ztrát. A sásánovská Persie byla zlomeným státem, který při životě držela pouze neochota jeho sousedů ho dorazit. A to netrvalo dlouho. Na jih od obou mocností se na světovou scénu chystala vstoupit nová velmoc, která měla za pár let zdevastovat obě mocnosti starého regionu. Největším vítězem poslední římsko-perské války se tak ironií osudu měl stát islám.
Zdroje a další četba:
KALDELLIS, Anthony: The New Roman Empire: A History of Byzantium, Oxford University Press 2023, ISBN: 978-0197549322
BURY, J.B., History of the Later Roman Empire from Arcadius to Irene, Volume 2, Cosimo, Inc., 2008, ISBN 978-1-60520-405-5.
KAEGI, Walter Emil. Byzantium and the early Islamic conquest. Repr. Cambridge: Cambridge University Press, 1997. xiii, 313 s. ISBN 0-521-48455-3.
