Článek
Křížové výpravy jsou jednou z mála historických událostí na středním východě, o kterých se v dnešním českém školství člověk dozví. Vojenské výpravy, které měly za cíl znovudobytí biblické svaté země a Jeruzaléma, které dříve dobyli muslimové. A zde přichází ten malý zádrhel, který se často nezmiňuje. Muslimové dobyli Jeruzalém roku 637 po Kristu a první křížová výprava byla vyhlášena roku 1096. Proč trvalo západu 400 let rozhýbat se ke kampani ve svaté zemi? První důvod musíme překvapivě hledat na planinách střední Asie.
Turci na pochodu
Po tisíce let se na stepích mezi Íránem a Čínou nacházelo veliké množství různorodých kultur. Kdy přesně se z části z nich vytvořili první turkické kmeny je dodnes poněkud kontroverzní, ale s jistotou víme, že se kolem roku 500 po Kristu začala formovat první velká turkická říše. Ta udržovala diplomatické vztahy s mnoha mocnostmi Asie a Evropy a první evropské zmínky o Turcích pocházejí z východořímských ambasád v polovině 6. století. První turkická říše se sice začala od začátku 7. století rozpadat, ale mnoho kmenů a klanů, které ji tvořili nadále existovali a čekali na nové příležitosti.
Islamizace turkických národů byl dlouhý proces. Islám do střední Asie dorazil v polovině 7. století po zničení perské Sassánovské říše, ale dlouho zůstával fenoménem měst a úzkých elit. Do toho zde arabští dobyvatelé museli soupeřit s mocnými čínskými dynastiemi a místní klany dlouho hrály obě strany. Mnoho těchto klanů se rozhodlo hledat štěstěnu na více usedlých území a často hledali zaměstnání u místních muslimských vladařů v Íránu. Jedním z klanových vůdců byl i jistý Seldžuk, který kolem roku 980 po příchodu do Íránu konvertoval i s celou rodinou k islámu. Jeho jméno se brzy stalo jménem nové dynastie a také nové říše.
Seldžuk sám toho mnoho nestihl, ale jeho synové a vnuci se plně pustili do budování nezávislé mocenské základny. Islámský svět byl teoreticky pod vládou Chalífy v Bagdádu, ale ten už v té době neměl prakticky žádnou moc mimo náboženské otázky. Místní emíři byli reálnými vládci a nově pojmenovaní Seldžukové se rychle stali jedněmi z nejmocnějších. Do roku 1050 dokázal jejich nový vůdce Tughril dobýt většinu staré Persie a roku 1055 vstoupili jeho vojska do Bagdádu. Tehdejší chalífa rychle Seldžukům propůjčil svou přízeň a ti se prohlásili za jeho ochránce a vykonavatele. I přes jasné mocenské zaměření byli Seldžukové také zapálení sunničtí muslimové a hodlali zničit náboženské nepřátele. Ke křesťanům neměli velkou lásku, ale jejich hlavním protivníkem by ší'itský chalífa v Egyptě.
Egypt byl však daleko a nejprve bylo potřeba čelit mnohem bližšímu a teoreticky nebezpečnějšímu nepříteli. Východořímská říše byla od smrti Basila II. roku 1025 hegemonem regionu a ovládala celý Balkán, Anatolii (dnešní Turecko) a značná území v Sýrii a Arménii. Ale vnitropolitická situace se po vymření Basilovi Makedonské dynastie (1056), postupně zhoršovala a císařové byli čím dál zranitelnější. Turci začali provádět nájezdy na římskou Arménii už kolem roku 1050, ale v plné síle začali konfrontovat Římany až s nástupem sultána Alp Arslana roku 1064. Boje byly prozatím spíše limitované, ale blížilo se rozhodující střetnutí.
Roku 1068 byl spolu-císařem Východního Říma jmenován Romanos IV. Byl celý život generálem a hodlal stabilizovat státní hranice ve všech směrech. Roku 1071 vyrazil císař s mohutnou armádou na východ. V tu samou dobu se Alp Arslan vydal se svojí armádou na cestu římskou Arménií s cílem zaútočit na Egypt. Co následovalo byla bitva u Manzikertu, jedna z největších vojenských katastrof římských dějin. Alp Arslan zajal císaře a velkou část jeho armády. Část římské armády utekl z bitvy když ho císař potřeboval a turecký sultán získal vítězství, které původně ani nechtěl. Císař byl v zajetí jen krátce a brzy se sultánem domluvil překvapivě mírný mír. Teoreticky měl pouze odevzdat menší pohraniční území a finančně podpořit sultánův útok na Egypt. Brzy se ukázalo, že realita bude naprosto jiná než si vítězové i poražení Manzikertu představovali.
Pomstychtiví Římané
Romanos IV. brzy zjistil, že byl doma sesazen. Vypukla první ze série občanských válek, po které byl císař oslepen a za rok zemřel. Ale římský stát začal padat do vnitřní anarchie. A toho využili Turci. Ne sám Alp Arslan, který zemřel pouhý rok po svém vítězství. Byly to často velmi malé skupiny tureckých žoldnéřů, kteří hledali nové usídlení. Ti se nejprve dali do služeb místních římských rebelů a později jejich území převzali. Když proti nim Konstantinopol poslala žoldnéřské Normany tak se žoldnéři rozhodli založil vlastní stát a Římané museli pozvat více Turků. Za pouhých 20 let zbylo z římské Anatolie, která se nyní začala stávat Tureckem, pouze několik přístavních měst.
Zdálo se, že celá říše zkolabuje. Na balkánské provincie zaútočili nomádské kmeny a Normané z jižní Itálie. A zde přišel zachránce. Alexios I. Komnenos, který pocházel z významné šlechtické rodiny a jeden z mála schopných generálů, kteří přežili občanské války po Manzikertu. Po rychlém převratu se nejprve pokusil zatlačit zpět Turky, ale nesetkal se s úspěchem. Zaměřil se tedy na Balkán, kde se mu po několika porážkách nakonec podařilo jak zatlačit Normany tak porazit nomádské kmeny a zajistit hranici na Dunaji. Začínalo mu však být jasné, že na znovudobytí Anatolie bude potřebovat pomoc
Alexiův nový plán měl několik elementů. Za prvé bylo nutné přesvědčit západ, že situace věřících, kteří se vydávají na poutě ke svatým místům se po kolapsu Anatolie významně zhoršila a je tedy svatou povinností se vydat na válečné výpravy proti nevěřícím. Za druhé musel opravit vztahy s papežem. Řehoř VII. podporoval normanský útok na Balkán a císaře dříve exkomunikoval, ale jeho nástupce Urban II. byl poměrně otevřený novým jednáním. Alexios také naznačoval možnost dohody o znovu sjednocení východní a katolické církve, které se permanentně rozdělili o čtyřicet let dříve.
Propaganda o zlých Turcích byla překvapivě jednoduchá, protože se částečně zakládala na pravdě. Zatímco usedlí muslimové měli k místním křesťanům poměrně dobrý vztah a vítali náboženské poutníky jako skvělý zdroj peněz, Turci začali kampaň nájezdů a loupežnictví. Nešlo o nějakou koordinovanou akci, ale o následek rozdělení sledžucké říše, která se více a více rozdělovala na malé místní státy s minimální loajalitou k sultánovi. Tyto nájezdy umožnili Alexiovím vyslancům mluvit dlouho o nových strastech, které poutníky na cestě do svaté země potkávaly.
Idea náboženské vojenské výpravy se mnoha členům evropské aristokracie zdála velmi lákavá. Na rozdíl od boje proti jiným křesťanům by to pro ně byla v té době daleko morálnější akce a měli by ohromnou příležitost získat si slávu a nová území. Pro mnohé to také bylo opravdové náboženské zapálení, které tehdy cítila většina Evropy. Idea osvobození svatých míst byla také velmi lákavá pro prosté i bohaté. Římští emisaři se této linie také rychle chytli, i když pravděpodobně nečekali, že vojenská výprava dokáže dojít až tak daleko. Alexios spíše čekal menší elitní armádu, která by mu pomohla vyhnat Turky z Anatolie. Mnozí však snili o dosažení svaté země a jedním z nich byl papež.
Posilující papežská síla
Svaté války se do té doby především vedly velmi okrajově. V dnešním Španělsku probíhaly boje s místními muslimskými vládci a papežové podporovali normanské vojenské výpravy proti muslimům na Sicílii a v jižní Itálii. Také probíhaly výpravy proti polytheistům v dnešním Německu a Polsku, ale ty byly spíše záležitostí místních vladařů a ne koordinovaným křesťanským plánem. Papežové se dlouhodobě sice přikláněli k podpoře těchto expedicí, ale nikdy se neujali vedoucí role. V 11. století, se ale začínala situace měnit a to především kvůli změnám v samotném Římě.
Katolická církve byla dlouho velmi decentralizovaná instituce, která se spíše podobala východnímu modelu než dnešní církvi. Byly to reformy papeže Řehoře VII., které tuto situaci změnily. Řehoř byl papežem dlouhých 12 let a nastupoval po éře sporů s císaři a papežské slabosti. Jeho reformy církev silně centralizovaly a daly do jeho rukou daleko větší moc nad běžnými záležitostmi. Řehoř také prosazoval svou autoritu ve vztazích s Konstantinopolí. S tou sice soupeřil, ale také jako první začal zvažovat možnost vojenské výpravy. Pokud by takovou expedici papež svolal a uspěla by, ukázalo by to, že jeho autorita je všeobecná a bohem schvalována. Řehoř výpravu svolat nestihl, ale Urban II., který byl Řehořovím blízkým spolupracovníkem, hodlal tento plán konečně vykonat.
Urbanovi východní ambice byly opravdu rozsáhlé a hodlal jimi vyřešit hned několik problémů. Za prvé chtěl konečně vyřešit spory s Konstantinopolí. Výměnou za vojenskou pomoc, která by znovu dobyla Anatolii a další bývalá území Římanů by Alexios přijal znovu-sjednocení církve a papežovu autoritu nad východní církví. Vojenská výprava by následně osvobodila svatou zemi a v zajistila svatá místa pro cestující věřící. Také by se vyřešil problém Normánů, kteří pro papeže často byli až nebezpečně blízkou hrozbou a v minulosti dokonce napadli Řím. Pokud by jich dost odešlo na tuto svatou expedici, byl by zbytek v Itálii daleko lépe zvladatelný. Urban měl jasnou vizi a nyní pro ní musel získat podporu.
Urbanova kampaň tak trochu připomíná moderní zájezd politika. Urban byl na svou dobu velmi dobrý řečník a dokázal inspirovat mnohé vojáky a šlechtice pro východní výpravu. Také pomohlo, že každý kdo by se účastnil papežovi výpravy by získal jistotu odpuštění svých hříchů, což byl pro mnohé kariérní vojáky a žoldnéře prakticky dar z nebe. Urban roku 1095 zahájil velkou tůru Francie, kde dokázal získat ohromný ohlas. Bylo to ve městě Clermont, kde pronesl svou největší řeč, která povolávala přítomné šlechtice k svaté válce. 900 šlechticů přísahalo svou podporu a křížová výprava mohla začít.
Křížové výpravy byly zahájeny díky shodě událostí, která dodnes šokuje. Bez papežských reforem by Urban pravděpodobně neměl autoritu, která mu dovolila získat pro ně podporu. Bez střetů s papežem a Normany by císař Alexios I. dost možná dokázal samostatně zatlačit Turky a nemusel by volat o pomoc. A bez příchodu Turků by se nezrodila potřeba zachránit trpící křesťanské poutníky. Je to dobrá ukázka fascinující složitosti dějin a schopnosti lidí vydat se na velkolepé činy do dalekých zemích ať už to byly křesťanští dobyvatelé nebo turečtí nájezdníci.
Další četba a zdroje:
KALDELLIS, Anthony: The New Roman Empire: A History of Byzantium, Oxford University Press 2023, ISBN: 978-0197549322
MRÁČEK, Pavel K. Křížové výpravy. Praha: Stanislav Juhaňák - Triton, 2023. 253 stran. ISBN 978-80-7684-192-5.
RILEY-SMITH, Jonathan a THROOP, Susanna A. The crusades: a history. Fourth edition. London: Bloomsbury Academic, 2023. xviii, 458 stran. ISBN 978-1-350-02861-6.
KADLEC, Jaroslav. Dějiny katolické církve. Vyd. 3., přeprac. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 1993. 3 sv. (209, 301 s., s. 302-499). ISBN 80-7067-285-4.
