Článek
Slogany války a konfliktu dodnes rozdělují islámský svět na mnoho vzájemně si nepřátelských částí. Kořeny nejstaršího a největšího konfliktu uvnitř této víry se táhnou už k samotnému počátku celého náboženství. Rozpor vypukl ve chvíli, kdy jeho zakladatel vydechl naposled. Mnohé problémy a otázky tento konflikt rozšířily, ale základ zůstává stejný. Sunnité (následovníci zvyků/cesty), proti šíitům (přívržencům Alího). Jak začal tento dlouhý konflikt? V čem si obě strany odporují? A může si jakékoliv úspěšné náboženství vůbec udržet vlastní jednotu?
Páni světa
Roku 656 stála vojska islámského chalífátu na pomezí nekonečné slávy. Méně než čtvrt století poté, co se vynořila z arabského poloostrova armáda, jež následovala učení proroka Mohameda dobýt ohromné území. Na východě smetli čtyři století starou Sásánovskou perskou říši z povrchu země a dosáhli střední Asie a indického poloostrova. Na západě dobyli dvě třetiny východořímské říše včetně Egypta, Sýrie a Jeruzaléma a dosáhli moderního Tuniska. Kombinace vyčerpání obou mocností a nového stylu války, který vojska islámu vedla, dokázala vytvořit novou supervelmoc, se kterou se mohla ve své době rovnat pouze Čína. Je důležité dodat, že se jednalo spíše o dobyvačné tažení než o šíření víry a islám v prvním století expanze zůstával záležitostí arabských posádek a malých skupin konvertitů. Přesto se muslimům zdálo jasné, že se na ně bůh usmívá. Ale uvnitř nového státu se začínaly objevovat známky vážných problémů.
Chalífa Uthmán byl třetím mužem v této funkci. Jeho předchůdci Abú Bakr a Umar měli hlavní roli v udržení a expanzi nového státu, zatímco Uthmán chtěl novou velmoc stabilizovat. Pocházel z obchodního klanu Umajjovců, kteří v prvních letech silně odporovali Mohamedovi a jeho nové víře, ale nakonec konvertovali. Uthmán byl schopný administrátor a obchodník a také se zasloužil o kodifikaci koránu do jedné jasné verze. Byl však kritizován za dohazování významných pozic svým příbuzným a obviňován z korupce. Navíc existoval muž, kterého mnozí považovali za daleko schopnějšího a právoplatnějšího kandidáta na pozici chalífy. Byl to prorokův bratranec a zeť, Alí ibn Abí Tálib.
Alí byl jedním z prvních muslimů a Mohamedovi byl plně oddaný. Při pokusu o atentát riskoval vlastní život, aby mohl prorok uprchnout, a doprovázel ho na prakticky všech válečných taženích. Sám Alí byl schopný diplomat a všeobecně oblíbený. Na těchto bodech se naprostá většina sunnitů a šíitů plně shodne. Problém přichází v otázce následnictví. Přál si Mohamed, aby ho po smrti nahradil Alí? Přinejmenším jeden všeobecně uznávaný příběh tomu nahrává a prorok v něm Alího staví na vlastní rovinu. Sunnité to považují za ukázku přátelství a důvěry, ale ne za výrok o následnictví. Šíité naopak chápou celou událost jako Mohamedův povel k tomu, aby ho po smrti nahradil ve vedení nové víry Alí. Ať už to bylo jakkoliv, Alí se nástupcem nestal. Ne, že by se nesnažil. Po prorokově smrti došlo k velmi nepřátelským konfrontacím, ale Alí nakonec přijal nástupnictví Abú Bakra. Pravděpodobně aby nedošlo k občanské válce, která by mladou víru mohla definitivně zničit.
Alí nebyl během dobyvačné fáze islámu příliš aktivní. Sloužil v roli poradce jak pro Abú Bakra, tak pro Umara a byl ještě dvakrát odmítnut pro nástupnictví do funkce chalífy. Vláda Uthmána však přinesla změnu. Obvinění z korupce, která se proti chalífovi snesla, silně posílila Alího pozici jako respektované figury, když proti chalífovi začal vystupovat. Provinční opozice v Egyptě a Iráku se na Alího radu rozhodla s chalífou vyjednávat, ale poté, co se je chalífa pokusil nechat zavraždit, oblehla jeho dům v Medíně. Alí se na útoku nepodílel a jeho syn Hasan chalífu fyzicky bránil, ale povstalci se rozhodli do domu vniknout a chalífu roku 656 zavraždili. Alí byl následně zvolen novým chalífou s podporou většiny hlavních osobností chalífátu, ale také s podporou Uthmánovích vrahů, což ho mělo pronásledovat do konce života.
Nový chalífa se velmi rychle musel střetnout s nečekaným protivníkem. Aisha, Mohamedova nejoblíbenější manželka, dokázala i téměř 30 let po prorokově smrti (632) držet velmi silnou autoritu v muslimské společnosti. Její přesná role v posledních letech Uthmánova chalífátu a opozici proti Alímu je dodnes předmětem sporů, ale většinový názor ji pokládá za oponentku Uthmána, která však dokázala využít jeho smrt jako argument proti Alímu, se kterým měla dlouholeté spory. K vdově se přidali dva významní společníci Mohameda, Zubayr a Talha, a také Uthmánův klan Umajjovců. Koalice se s Alím střetla na konci roku 656 u iráckého města Basra. Bitva velblouda, podle zvířete na kterém celý střet pozorovala Aisha, byla tvrdým střetem mečů a kopí. Zubayr a Talha padli, Umájjovci bud přeběhli nebo se stáhli a Aisha byla zajata. Alí jí dovolil vrátit se do Medíny a věřil, že tímto střetnutím zajistil svou autoritu. Za méně než rok měl být vyzván znovu.
Alího triumf a pád
Alí hodlal vést velmi reformní vládu. Ve finančních otázkách se pokoušel vrátit k původní Mohamedově snaze o větší ekonomickou rovnost a získal si tak mnoho podporovatelů mezi nízkými vrstvami. Také hodlal zaujmout více autoritativní otázku v otázkách víry než jeho předchůdci a více centralizovat náboženské dogma. O decentralizaci se naopak snažil v otázkách ekonomiky, aby předešel korupci vlastního úřadu, která postihla Uthmána. Jeho nejdůležitější krok však byla snaha o nahrazení provinčních guvernérů. Prakticky všichni z nich byli Uthmánovi přátelé a příbuzní. Pro Alího bylo jejich nahrazení jak otázkou spravedlnosti, tak politickou nutností. Většina guvernérů se svých funkcí vzdala bez větších obtíží. Problém přišel v Sýrii.
Mu'ávija, guvernér arabské Sýrie, byl Uthmánův bratranec a jeden z hlavních členů svého rodu. Narozdíl od mnoha příbuzných, kteří své funkce získali díky nepotismu a postrádali větší schopnosti, byl Mu'ávija zkušeným administrátorem a vojevůdcem, který několikrát porazil východořímská vojska. Roku 657 byl guvernérem už 18 let a patřil k nejlepším vojevůdcům v chalífátu. Mu'ávija od začátku odmítal přislíbit Alímu věrnost a vinil ho z nepotrestání Uthmánových vrahů. Nepřipojil se však k širší opozici a místo toho posiloval svou vlastní pozici v Sýrii. Bitva velblouda odstranila prakticky všechny figury, které mohly sloužit jako vůdci odporu proti Alímu, a je dost možné, že Mu'ávija právě v tento výsledek doufal.
Ze začátku měl Alí daleko silnější pozici. Mu'ávija měl pouze podporu Sýrie proti celému chalífátu. Guvernér však rychle začal hledat spojence. Podpořil povstání v Egyptě, po kterém se nový guvernér této obrovské provincie přidal na jeho stranu. Také získal podporu několika kmenů v dnešním Jemenu a uzavřel dohodu o příměří s Konstantinopolí. V červenci roku 657 se obě strany střetly v bitvě u Siffinu, nedaleko moderního města Rakka v Sýrii. Bitva byla velmi krvavá a některé odhady mluví až o 70 000 padlých. Přesto, že měl menší a méně kvalitní armádu,dokázal Mu'ávija držet své pozice. Po dvou dnech bojů připojili jeho vojáci na svá kopí kopie koránu, proti kterým odmítli Alího vojáci bojovat. To vedlo k vyjednávání, které skončilo uzavřením příměří, dohody o usmíření a společné konference na vyřešení sporných otázek.
Alí brzy zjistil, že vyjednávání bylo jeho největší chybou. Mu'ávija dokázal posílit svou pozici během neúspěšných jednání a připravit své armády na nový střet. Naopak Alího podporovatelé se rozštěpili. Větší část zůstala chalífovi loajální, ale významná menšina zformovala frakci cháridžů, kteří chalífou opovrhovali za jeho snahu o jednání s Mu'ávijou. Alí tak musel nejprve bojovat se svými bývalými spojenci. I přes vítězství na bitevním poli mu tato epizoda silně otřásla reputací a čím dál více muslimů začalo považovat Mu'áviju za lepšího kandidáta na pozici chalífy.
Oslabení svého rivala zdatně využil Mu'ávija. Zatímco se Alí pokoušel v Iráku zformovat sílu, která by mohla znovu zaútočit na Sýrii, vrhl Mu'ávija svá vojska do samotné Arábie, což spolu s již zmíněným získáním Egypta plně otočilo válečnou situaci v jeho prospěch. Alí se odmítal vzdát a z Iráku a dalších území bývalé perské říše postupně dokázal shromáždit vojsko, které mohlo ohrozit Sýrii. Druhá syrská kampaň se však nikdy neodehrála. 28 ledna roku 661 byl Alí zavražděn při ranní modlitbě. Čin nespáchal podporovatel Mu'áviji, ale přežívající cháridža. Prorokův zeť byl přibližně 60 let starý a svou krátkou vládu strávil permanentně v bojích o zachování své moci. Jeho syn Hasan byl prohlášen za nástupce svého otce, ale rychle si uvědomil, že nemá šanci na vojenské vítězství. Hasan se tedy rozhodl dohodnout s Mu'ávijou. Abdikoval a přislíbil, že se bude držet v ústraní výměnou za všeobecnou amnestii a poklidnou existenci. Dle některých zdrojů Mu'ávija také přislíbil, že po jeho vlastní smrti přejde chalífát zpět na Hasana.
Vnukův pochod k smrti
Mu'ávija I. se s chutí pustil do své nové funkce. Jako chalífa rozhodně nebyl neschopný a dokázal pokračovat v územní expanzi a také dokázal stabilizovat chalífát v systému založeném na hlavní pozici Sýrie. Arábie si zachovala náboženskou funkci, ale reálná moc se přesunula do Damašku. Irák a východní provincie byly plné podporovatelů Alího a jeho rodiny a Mu'ávija v nich prosadil různé pokusy o potlačení opozice. Například proklínání Alího se stalo způsobem na odhalení oponentů mezi muslimy. Také měl nové ambice v tom ohledu, že chtěl přenechat chalífát svému synovi, což bylo pro muslimy šokem. Možná právě kvůli tomu zemřel za záhadných okolností roku 670 Hasan. Ve všeobecném mínění šíitů a také mnoha sunnitských učenců byl Hasan zavražděn, aby Mu'ávija nemusel posmrtně předat chalífát prorokovu vnukovi. Zda je to pravda či pozdější propaganda se pravděpodobně nikdy nedozvíme.
Vedení Alího podporovatelů přešlo na Hasanova mladšího bratra Husajna. Husajn byl připraven vyčkávat a nepustil se do otevřené opozice, dokud Mu'ávija žil. Smrt chalífy roku 680 nepřišla nijak nečekaně. Mu'ávija se dožil kolem 80 let, což bylo na svou dobu velmi impozantní. Problém přišel s dědictvím. Jak bylo zmíněno výše, Mu'ávija určil za svého dědice svého syna Jazída. To byl pro muslimský svět šok. Dosud byli chalífové voleni a žádný z chalífů nebyl nahrazen svým synem. Mu'ávija sice dokázal přinutit většinu významných osobností chalífátu k přijetí tohoto kroku, ale Husajn odmítl na toto nástupnictví přistoupit. Naopak, měl v úmyslu pozvednout vlajku rebelie. Na své smrtelné posteli řekl Mu'ávija Jazídovi, že Husajn bude jedním z jeho největších oponentů, ale Jazíd by ho měl omilostnit, aby neprolil krev prorokova vnuka. Jazíd přijal varování, ale radu odmítl.
Husajnovo povstání se zpětným pohledem zdá předem odsouzené k zániku. To je možná částečně dílo pozdějších autorů, kteří bud chtěli hodit více špíny na Jazída či více slávy na Husajna. Mohamedův vnuk se vydal na cestu s velkou částí své rodiny včetně mnoha žen a dětí. Jeho cílem byl jižní Irák, který vždy platil za hlavní centrum Alího podporovatelů. Ale ani v městě Kufa, které mělo být bijícím srdcem rebelie, se k němu prakticky nikdo nepřidal. Jak mu řekl jeden z místních básníků: „Srdce Iráku jsou s tebou, ale meče ne.“ Jazídovi guvernéři dokázali nahnat do místních dost strachu, aby se povstání stalo nemožným. Husajn byl mnohokrát vyzýván, aby se vrátil do Mekky, ale odmítl. Nabídl tuto možnost svým společníkům, ale jeho rodina a nejbližší přátelé ho odmítli opustit.
Jazídovi velitelé v oblasti Iráku si nebyli jisti, jak celou situaci řešit. Husajn měl sice jen kolem stovky podporovatelů, ale jako vnuk proroka představoval vážnou hrozbu chalífovi. Na druhou stranu byla myšlenka zabití Mohamedova vnuka pro většinu muslimů těžko stravitelná. Po neúspěšných pokusech o jednání musel místní guvernér odvolat prvního velitele své armády, protože nebyl ochoten na Husajna zaútočit. Další velitel už byl ochoten čin provést a tak začala v dnešním středním Iráku 10. října roku 680 bitva u Karbaly. Husajn a jeho rodina před bitvou slavili svůj poslední den a v následující bitvě si vedli překvapivě dobře na to, že byli přečísleni 40 ku 1. Alího rodina však byla ten den zdecimována. Osm vnuků proroka včetně Husajna samotného padlo. K nim se přidala řada jejich vlastních synů včetně Husajnova šestiměsíčního syna Alího.
Husajnova zbývající rodina byla odvlečena do Damašku. Chalífa Jazíd se z počátku radoval z Husajnovy useknuté hlavy, ale po kritice několika postarších druhů Mohameda raději souhlasil s pohřby a zajistil dobré žití pro zbývající členy Husajnovy rodiny. Jeho vlastní vláda trvala pouhé tři roky. Jazíd po Karbale čelil sérii povstání, část z nichž byla inspirována Husajnovým pochodem. Umájjovská dynastie nakonec nevydržela ani jedno století, než ji svrhla vlna z východu. Alího přímí potomci také neuspěli ve svých snahách, ale dali zrození novému směru.
Šíitský islám se plně zformoval až o několik století později, ale jeho základy byly položeny za éry Alího a Husajna. Alí je šíity dodnes považován za právoplatného dědice proroka a ostatní ranní chalífové za uzurpátory. Husajn a jeho rodina se stali mučedníky, jejichž odpor proti chalífově tyranii je dodnes využíván v šíitských komunitách jako inspirace a argument k boji až třeba do hořkého konce. Válka mezi následovníky Alího a dalšími muslimy neskončila u Karbaly. Pouze se dál a dál vyvíjela. Dodnes je bojována. Už sice ne za dědictví dlouho zaniklému chalífátu, ale symboly zůstaly prakticky stejné. Jednota islámu nevydržela ani sto let a dodnes je zašlým snem.
Zdroje a další četba:
MACKINTOSH-SMITH, Tim. Arabs: a 3,000-year history of peoples, tribes and empires. New Haven: Yale University Press, 2019. xxvi, 630 stran, 16 nečíslovaných stran obrazových příloh. ISBN 978-0-300-18028-2.
HAZLETON, Lesley.After the Prophet: The Epic Story of the Shia-Sunni Split in Islam, Anchor, 2010 ISBN 978-0385523943
MADELUNG, Wilferd. The Succession to Muhammad: A Study of the Early Caliphate. Cambridge University Press. ISBN 0-521-64696-0.Madelung, Wilferd (1997). The Succession to Muhammad: A Study of the Early Caliphate. Cambridge University Press. ISBN 0-521-64696-0.
