Článek
Námořní bitva u dnes chorvatského ostrova Vis byla největší bitvou námořních lodí od Trafalgaru až do začátku 20. století. Střetli se představitelé dvou diametrálně odlišných pohledů na svět. Staré a multietnické Rakouské císařství a nové a nacionalistické Italské císařství. A na dekády rozhodla o osudu Jaderského moře a o vývoji námořních technologií.
Pozadí a oponenti
Viktor Emanuel II. Savojský byl roku 1861 po Francouzi vedeném sjednocení apeninského poloostrova prohlášen italským králem. Nadále však neměl pod kontrolou rakouské Benátky a Řím. Tato situace byla neustálým zdrojem napětí ve vnitřní politice nového království a otáčela se kolem jeho zahraniční politiky. Francie už nehodlala nadále Italy podporovat a na samostatnou akci neměl nový italský stát sílu. Naštěstí pro něj již roku 1866 přišla další šance na získání nového území.
Narůstající neshody mezi Rakouskem a Pruskem ve vnitro-německých otázkách přerostly roku 1866 v otevřenou válku, což Itálii poskytlo příležitost zmocnit se Benátek. 8. dubna téhož roku uzavřela italská vláda vojenské spojenectví s Pruskem. Oba státy měly zahájit pozemní operace a Italové byli připraveni zaútočit po moři. Prusko zahájilo válečné akce 16. června 1866 útokem na několik německých států, které se spojily s Rakouskem. O tři dny později vyhlásila Rakousku válku Itálie a 23. června zahájila vojenské operace.
Zde se musíme podívat sílu a limity námořních sil obou zemí. Přestože početní stavy hovořily v její prospěch, italská Regia Marina byla omezena svým složením. Tvořila jí bývalá nezávislá námořnictva, mezi nimiž panovala silná rivalita. Především šlo o loďstva bývalého sardinského a neapolského království. Obě království měla velmi odlišné nejen tradice, loďstvo, ale i strategické válečné postupy vyučované na námořních akademiích. Na druhou stranu se jednalo o moderní většinou pancéřované lodě poháněné párou. V den bitvy měla Itálie k dispozici 9 obrněných lodí, většinou postavených ve Francii a 23 dalších menších válečných plavidel.
Na Rakouské straně (Rakousko-Uhersko až od roku 1867), byla flotila daleko sjednocenější, ale již dlouho trpěla nedostatkem financování od vídeňské vlády. Do toho se zde projevily vnitřní spory uvnitř habsburského rodu. Arcivévoda Maxmilián, bratr císaře Františka Josefa I., který flotile dlouhé roky velel se s bratrem často dostával do sporů a námořnictvo kvůli tomu opakovaně trpělo nezájmem mocných. Avšak vítězství proti dánskému námořnictvu roku 1864 pozvedlo reputaci válečného námořnictva a jeho nového velitele kontradmirála Viléma von Tegetthoffa.
Von Tegetthoff, původem z dnes Slovinského Mariboru, byl v námořnictvu už od roku 1840. Byl osobním přítelem arcivévody Maxmiliána, Tegetthoff působil ve většině námořních operací, které Rakouskou provádělo. Na severu bojoval s Dány, jako pozorovatel formoval zprávy o řeckém povstání roku 1862 a několikrát se plavil za oceán. Pod svým velením soustředil 4 obrněné lodě a 22 menších plavidel. Von Tagetthoff se v červnu roku 1866 připravoval na střetnutí se svým italským protivníkem hrabětem Carlem di Persanem u dalmatského ostrova Lissa.
Plnou parou vpřed
Zatímco italské pozemní síly zahájily boj s Rakouskem poměrně rychle, hrabě di Persano váhal s nasazením námořní flotily. Věděl totiž dobře, že morálka mužstva je mizerná a koordinace mezi jednotlivými loděmi je v zoufalém stavu. Von Tegetthoff neměl na zdržování ani pomyšlení a už 26. června provedl rychlý útok na italskou námořní základnu u města Ancona. Persano se ani neodvážil nepřítele pronásledovat. Tato pro Itálii trapná situace se opakovala ještě jednou, což vedlo k přímému nařízení, jak krále tak i vrchního velení, aby Persano konečně zaútočil. Měl porazit rakouskou flotilu a zmocnit se Lissu, což by umožnilo Itálii nárokovat si Istrii a Dalmácii při mírových jednáních.
Italská flotila dorazila k ostrovu 19. července a 20. července mělo dojít k bitvě. Persano se spoléhal na několik výhod. Především na svou větší a v dělostřelectvu silnější flotilu, ale také na silnou přítomnost Benátčanů v rakouské flotile. Domníval se, že jelikož jsou Benátčané Italové, nebudou chtít bojovat proti svým bratrům a rozhodně se proti Rakušanům vzbouří. Ale Benátčané se k žádné vzpouře neměli a kontradmirál von Tegetthoff měl plán, jak znehodnotit italskou dělovou výhodu. Chtěl použít nejstarší námořní zbraň, lodní klouny, mohutné zbraně připevněné na přídích válečných lodích. Náraz jimi mohl být pro nepřátelské plavidlo smrtelný.
Boj se rozhořel 20. července v 10:50 hodin. Italská flotila se neměla k žádným rychlým útokům a očekávala delší dělostřelecký duel na dálku. Pro Persana muselo být podivné, že rakouské lodě palbu prakticky neopětují. Načež dosáhl vyděšeného pochopení: celá rakouská flotila se řítila proti Italům plnou párou. Von Tegetthoff, jenž úderu velel na palubě své vlajkové lodi KAISER MAX, tak dokázal kompletně rozhodit italskou formaci. Každá italská loď musela nyní bojovat sama za sebe proti agresivním Rakušanům.
Zde se plně ukázaly všechny nevýhody italské královské flotily. Její děla byla sice lepší kvality, ale zoufale nedocvičení dělostřelci dokázali zasadit pouze minimum účinných zásahů svým protivníkům. Na údery klounem neměli jasnou odpověď a často reagovali panikou a ústupem. Rakušané tak mohli využít svá děla pohodlně a z blízké vzdálenosti, což v kombinaci s taranováním (když loď narazí do jiné lodě klounem)bylo pro nepřítele smrtelné. Rakouská loď KAISER sice musela ustoupit kvůli poškození, ale Italové již dvě lodě plně ztratili. RE D‘ITALIA byla potopena úderem von Tegetthoffovím KAISER MAX a PALESTRO explodovala kolem 15:00 hodiny. Po této ztrátě nařídil Persano své flotile ústup. Jeho lodě neměly dost paliva na další operace a musely se vrátit do Itálie. Během ústupu se ještě potopila Persanova oblíbená loď, velmi moderní AFFONDATORE.
Triumf a čtyřicet let omylů
Na rakouské straně vypukly bouřlivé oslavy. Nebyla ztracena žádná válečná loď a Italové byli přinuceni k ústupu. Rakouské ztráty byly176 mrtvých a raněných. Von Tegetthoff byl brzy po bitvě povýšen na viceadmirála. Jeho italský protějšek na tom byl daleko hůře. Persano ztratil tři moderní obrněné lodě, 660 mužů a svou admirálskou reputaci. Jeho snaha bitvu vydávat za vítězství mu jen pohoršila a po válce byl souzen a přinucen k odchodu do důchodu. Nutno uznat, že také kvůli tomu, aby obvinění z neschopnosti nepadlo na krále a celou italskou admiralitu.
Celkově byla takzvaná 3. italská válka za nezávislost pro Itálii velké ponížení. V druhé pozemní bitvě u Custozy byla italská armáda poražena slabší rakouskou silou pod vedením arcivévody Albrechta. Ten nakonec musel ustoupit kvůli událostem na severu, kde Prusové zvítězili v bitvě u Hradce Králové. Kvůli této prohrané bitvě bylo Rakousko nuceno k mírovým jednáním, při kterých také muselo odevzdat Itálii Benátsko. Italské ambice na další území však byly kvůli absolutnímu selhání jejích ozbrojených sil ostatními státy ignorovány. Znovu se obě monarchie střetnou až roku 1915, kdy Itálii napomůže k vítězství opět válečná kooperace s evropskými mocnostmi.
Bitva u Lissy také znamenala důležitou změnu pro vývoj válečných plavidel. Význam taranování v bitvě vedl k tomu, že dalších 50 letech vybavovali konstruktéři válečné lodě přídí s taranem. To zhoršilo řadu případů, kdy byly lodě potopeny svými kolegy z eskadry při náhodných srážkách. Taranování se pak již nikdy znovu neobjevilo jako životaschopná bojová taktika a fixace na něj také zbrzdila rozvoj námořního dělostřelectva. Bitva u Lissy byla v jistém ohledu koncem jedné námořní éry. A rozhodně to bylo největší námořní vítězství rakouské válečné flotily.
BENEŠ, Ctirad. Rakouské válečné námořnictvo 1848-1866. Vyd. 1. Praha: Mare-Czech, 2004. 183 s. ISBN 80-903149-1-0.
JELÍNEK, Milan. Válečné lodě na Jadranu: 1857-1897. První vydání. Třebíč: Akcent, Drahomír Rybníček, 2020. 590 stran. ISBN 978-80-7497-326-0.
SCHOENDORFER, Ulrich. Wilhelm von Tegetthoff. Wien: Bergland Verlag, 1958. 71 s. Österreich-Reihe; Bd.46.
