Článek
Vstup do dějin
Lidské osídlení arabského poloostrova se dá hledat až do éry více než 5000 let před Kristem, ale o předcích dnešních Arabů se můžeme začít bavit přibližně o dva tisíce let později. Arabština jako jazyk vychází ze semitské jazykové rodiny a je blízkým příbuzným jazyku jako hebrejština a aramejštině či již vyhynulé akkadštině. Migrující kmeny, ze kterých se později vyvinuli Arabové, se do regionu dostali kolem roku 3 000 před Kristem a postupně se dělili na více skupin roztroušených po celém regionu. Mezi nimi se vyvinuly velké kulturní a jazykové rozdíly, o kterých bude řeč později.
První zmínky o Arabech jsou předmětem kontroverze. Určité zmínky existují v biblickém starém zákonu, ale je nejisté zda nebyly doplněny až kolem 2. století před Kristem. Akkadské záznamy z třetího tisíciletí před Kristem možná zmiňují nájezdníky z dnešní Arábie, ale jistotu nemáme. První absolutně jistá zmínka Arabů tak pochází z let 858 a 853 před Kristem. Asyrský král Salmanassar III. bojoval proti koalici syrských městských států, židovských kmenů a také Arabů. V jedné z mnoha ironií historie tak Arabové vstupují do dějin jako spojenci Izraelitů proti cizí agresi. Arabský král Gindibu poslal tisíc velbloudů na podporu protiasyrské koalice. Pozdější asyrské záznamy často zmiňují arabské nájezdy a také jejich válečnické královny, což bylo pro Asyřany něco nevídaného.
Po pádu Asýrie sloužili arabští žoldnéři každému státu, který si je v regionu mohl najmout. Určitou formu autority nad nimi nejprve vykonávala nová Babylonská říše, ale ta byla brzy nahrazena nově příchozí Perskou říší. Jak velkou část Arábie říše Achaemenovců ovládala je nejasné. Král Dareios I. na svých nápisech kolem roku 490 před Kr. zmiňuje svou vládu nad Araby, ale přesné údaje nemáme. Díky Hérodotovi víme, že se arabské kontingenty účastnily invaze do Řecka roku 480 před Kr. Herodotos nám také podává první zprávy o arabské kultuře a náboženství. Po pádu Persie měla být Arábie cílem nové kampaně Alexandra Makedonského, který se právě vrátil z Indie a na území dnešního Iráku začal shromažďovat invazní sílu. Zemřel však než mohla kampaň začít.
Kolem prvního století před Kr. již existovala celá řada arabských států. Na jihu držela dlouhou dominanci Sába, která je často spojována s biblickou tradicí o tamní královně a královi Šalamounovi. Její éra však postupně končila a na scénu se dral Himiyar, který sjednotil většinu dnešního Jemenu. Migrující arabské kmeny mezitím založily vlastní království v dnešní Sýrii a Iráku, jako například Palmýra nebo Hatra. Na severu dlouho dominovalo království Nabateiců, které se však čím dál víc dostávalo pod vliv Říma. Za jeden z jejich největších úspěchu lze považovat impozantní skalní město Petra. Římané se pokusili vyslat expedici až na nejzazší jih poloostrova, ale setkali se s neprostupnou pouští a selháním. Východní malá království v té době padala pod vliv nových dynastií v Persii a pro Řím se poloostrov začal stávat důležitou součástí boje se svým imperiálním rivalem.
Lidé za zmínkami
Kdo byl v této době vůbec Arab? O tom tak trochu rozhodovalo zahraniční vnímání. Arabské jazyky se dělily na jižní a severní - se značnými rozdíly, což není tak cizí dnešnímu dělení na dialekty. Vysoká arabština byla jazykem kněží a šamanů a pro běžné lidi dlouho mnoho neznamenala. Arabové se dělili na usazené obyvatele městských států a království, ale také na nomádské beduíny, kteří křižovali přes obrovské neosídlené oblasti. Větší jednotu přineslo postupné vymření jihoarabských dialektů, ale i tak šlo těžko mluvit o sjednoceném lidu. První zmínka od samotných Arabů, která používá slovo Arab pochází až z třetího století po Kristu. Zmiňuje krále všech Arabů, což byl spíše titul, který dotyčný chtěl získat, a ne existující funkce.
Jeden bod, kde existovala alespoň určitá jednota, bylo náboženství. Zde musím něco vysvětlit. Moderní vnímání náboženství a obzvlášť starého polyteismu nám dává velmi statický obrázek. Bohové byli tihle a uctívali se takto. Ve skutečnosti náboženství je a vždy bylo měnící se záležitostí. Bohové se v průběhu staletí uctívali různými způsoby. Ne všichni lidé uctívali všechny bohy svého náboženství. Řezník neměl důvod uctívat boha zemědělců a tak dále. Většina lidí uctívala bohy, kteří byly přímo spojeni s jejich povoláním a životem. Také byli uctíváni bohové jednotlivých měst a bůh stvořitel. Tuto roli nesl pravděpodobně nám dobře známý Alláh, který pravděpodobně plnil roli podobnou řeckému Diovi. Byl králem bohů, a tak byl uctíván ve většině poloostrova.
Zde opět přichází kulturní dělení. Beduíni například vedli daleko méně komplikovaný náboženský život. Plnili určitou sadu rituálů, ale jejich náboženství se více zaobíralo praktickými problémy života než přesným uctíváním. Obyvatelé měst se naopak mohli věnovat tvorbě rozsáhlého a komplikovaného náboženství, které obsahovalo desítky ne li stovky bohů. Velkou roli hráli také duše předků a různé menší magické bytosti, které se eventuálně stali námi známými džiny. Podobně jako v dalších polyteistických náboženství hrála velkou roli svatá místa a tamní náboženské sochy, u kterých se uctívalo. Obětiny zvířat byly běžné, ale v současné době máme minimum důkazů o lidských obětinách.
Stejně jako všem ostatním oblastem blízkého východu se nová monoteistická vlna nevyhnula ani arabskému poloostrovu. Obzvlášť severní oblasti se už od 3. století po Kristu stávaly díky své blízkosti k Římské říši místem častých konverzí ke křesťanství. Také se v nich začal prosazovat perský zoroastrismus podporovaný perskou Sásánovskou dynastií. Další oblastí pro šíření nových idejí byl moderní Jemen, který byl nedaleko etiopských křesťanských království. Překvapivě se zde však neuchytilo křesťanství, ale judaismus, který se kolem roku 380 po Kristu stal státním náboženstvím Himiyarského království. Díky Koránu také víme o přítomnosti několika židovských a křesťanských kmenů nedaleko Mekky a Mediny.
Studium předislámské Arábie začalo poměrně pozdě, a to až na počátku 19. století, kdy se podařilo rozluštit první staroarabské písemnosti předislámské Arábie. Kvůli nedostatku materiálu musí vědci kompenzovat písemnými prameny jiných kultur. Zdrojem jsou také archeologické nálezy, cizí zprávy a ústní tradice, které později zaznamenali islámští učenci a islámský Ḥadíth a také celá řada starověkých arabských dokumentů, které se dochovaly až do středověku, kdy byly jejich části citovány, nebo zaznamenány. Archeologický výzkum na Arabském poloostrově je sice řídký, ale nové vykopávky nám naštěstí v nedávných letech přinesly mnoho nových informací.
Na cestě k Islámu
Význam arabského poloostrova díky novým obchodním cestám, které spojovaly Indii a Římskou říši, neustále rostl. Obzvlášť arabští obyvatelé severních měst, např. Palmýry a Hatry, začali také přijímat zvyky a styly oblékání buď z íránského světa na východě ,nebo z římského na západě. V roce 129 navštívil východní oblasti římský císař Hadrián a byl natolik uchvácen Palmýrou, že ji prohlásil za svobodné město a přejmenoval ji na Palmýru Hadriana. Pod přímou římskou vládu spadala provincie Arabia Petraea, kterou vytvořil na počátku 2. století císař Traján a jenž se především nacházela v dnešní Sinai a jižním Izraeli. Jejím centrem bylo skalní město Petra, které se v římské říši stalo jakousi ranou turistickou destinací pro státní elity.
Arabové ve velkých říších mohli dojít daleko. Nejdále došel Filip, známý jako Arab, který se v polovině 3. století dokázal stát císařem Říma než ho o několik let později svrhla armádní revolta. Většina arabského poloostrova však zůstávala nezávislá či pouze formálně spojená s velkými sousedy. Na severu se vytvořili dva mocné státy. Ghássánovci, kteří přijali velmi rychle křesťanství a spojili se s římskou říší a Lachmovci, kteří sice také přijali křesťanství, ale spojili se s nově posilující perskou Sásánovskou říší. Oba malé státy spolu často válčily a posílaly vojáky na podporu svých mocných sousedů.
Zde je dobré zmínit dva z nejvýznamnějších arabských vládců předislámské éry. Obě to byly ženy. Zenobie, královna-regentka Palmýry, prosadila svou autoritu během římské krize 3. století a na několik let vládla mocné říši, jenž zahrnovala dnešní Sýrii, Izrael a Egypt. Zdálo se, že bude možná schopná nárokovat si pro svého syna samotnou císařskou korunu, ale nakonec byla poražena císařem Aureliánem. O století později kolem roku 370 po Kristu žila královna Mawiyya, která vládla rozsáhlé konfederaci arabských kmenů, které začaly migrovat na sever. Po neshodách s římskými autoritami zahájila povstání, při kterém alespoň dvakrát porazila římskou armádu a přinutila východního císaře Valense k mírovým jednáním, při kterých Arabové získali řadu výhod včetně práva na jmenování vlastních biskupů.
Situace na poloostrově se však začala prudce měnit v 6. století. Na severu byly Lachmovci podezříváni ze zrady a nakonec anektováni Sásánovci. Ghássánovci sice zachovali nezávislost, ale utrpěli velké ztráty během poslední římsko-perské války let 602 až 628. Jižní státy na tom nebyly o moc lépe. Etiopie zahájila invazi Himiyarského království, protože jeho židovský král zahájil perzekuce proti místní křesťanské menšině. Přes počáteční úspěch se Etiopie brzy musela stáhnout kvůli perské intervenční síle, která království dobyla. Persie tak roku 578 sice získala kontrolu nad většinou poloostrova, ale následující válka s Římem jí přivedla na pokraj kolapsu. Všechny státy poloostrova byly oslabené a zranitelné.
Jejich výzva přišla z obchodního města na západě. Dlouhodobé centrum náboženských rituálů a mnoha obchodních měst, Mekka se měla stát městem, kde se najednou vynořila nová síla, která měla brzy změnit celý svět. A na poloostrově nezůstal nikdo, kdo by ji mohl čelit.
Zdroje a další četba:
MACKINTOSH-SMITH, Tim. Arabs: a 3,000-year history of peoples, tribes and empires. New Haven: Yale University Press, [2019], ©2019. xxvi, 630 stran, 16 nečíslovaných stran obrazových příloh. ISBN 978-0-300-18028-2.
MACDONALD, Michael C. A. Arabs and empires before Islam. First published. Oxford, United Kingdom: Oxford University Press, 2015. xxvii, 580 stran, 16 nečíslovaných stran obrazových příloh. ISBN 978-0-19-965452-9.
GRASSO, Valentina A., Pre-Islamic Arabia: Societies, Politics, Cults and Identities during Late Antiquity, Cambridge University Press, 2023, ISBN 978-1009252966
