Článek
Dobyvatelovy poslední roky
Píše se rok 326 před Kristem a Alexandr III. Veliký, pán Asie, faraón Egypta a král Makedonie, stojí se svou armádou u indické řeky Hypathos (moderní Bjás). Po dekádě válečných konfliktů, během kterých zničil a dobyl největší říši svého času, perskou dynastii Achaimenovců, se makedonský král stále necítil s expanzí hotov. Byl ochoten pokračovat ve svých taženích tak dlouho, jak by bylo možno a nezastavit se před dosažením konce světa. Ale královi vojáci již po tak dlouhé službě nebyli ochotni svého vladaře následovat dál. Jejich vzpoura přiměla Alexandra vzdát se prozatím svých východních ambicí a vrátit se na západ. Před odchodem nechal u řeky postavit sochy řeckých bohů a přislíbil svým novým indickým vazalům, že se jednoho dne vrátí. Ti se brzy po jeho odchodu hromadně vzbouřili, což se brzy stalo precedentem pro mnohé odlehlé oblasti nové makedonské říše. Bez Alexandrovy přítomnosti nebyl důvod pro jejich setrvání v novém impériu.
Po vyčerpávajícím pochodu přes tropický i pouštní terén a několika krvavých bitvách se Alexandr roku 324 konečně vrátil do Mezopotámie, ze které plánoval učinit centrum své nové říše. Ta se táhla od Jaderského moře až ke zbývajícím územím v Indii. Správa takové velmoci vyžaduje mnoho schopných mužů a Alexander byl značně zklamán, když po návratu na západ musel více než polovinu svých guvernérů vyměnit, protože se prokázali v jeho nepřítomnosti jako neschopní a zkorumpovaní. Alexandrův hlavní finančník dokonce utekl z města Babylon, než se král mohl dozvědět o jeho korupci, a následně málem vyvolal vzpouru v Řecku. Alexandr se rychle pustil do posílení své raněné administrativy a usadil se v pradávném městě Babylon.
Pán Asie měl pro svou říši velké plány. To prokázal, když přiměl svůj důstojnický sbor provdat se za perské šlechtičny. Sám Alexandr si vzal dvě princezny z rodu Achaimenovců (Makedonci obecně praktikovali polygamii) a všeobecně se snažil o integraci Peršanů a Makedonců do jedné integrované říše. To vedlo k všeobecné nespokojenosti mezi jeho makedonskými důstojníky, kterým musel Alexandr několikrát vyhrožovat smrtí. Což vzhledem k několika předchozím případům, kdy Alexandr zmasakroval části svého důstojnického sboru pro podezření z konspirace, rozhodně nebyly plané výhrůžky. Přesto musel Alexandr vyřešit další dvě vzpoury, na které zareagoval nahrazením mnoha důstojníků Peršany. Alexandrova snaha o integraci se čím dál více dala prosadit pouze silou a jeho vlastním charismatem.
Krále brzy čekala hluboká osobní rána. U íránského města Ekbatena došlo k mohutnému festivalu pro boha vína Dionýsa, kterého se také účastnil Alexandr a jeho doprovod. Alkohol i jídlo byly hojné a Makedonci si jich s nadšením dopřávali. Alexandrův nejbližší přítel a pravděpodobný milenec Hefaistión byl jako obvykle po králově boku, ale tentokrát se mu veselí mělo stát osudným. Hefaistión padl do lože s vážnými horečkami a lékaři ho podrobili přísné dietě. Tu důstojník dokázal dodržovat přibližně týden, než se rozhodl vrátit se k tvrdému alkoholu. Nemoc se rychle vrátila a Hefaistión brzy zemřel. Alexander byl zničen. Své lékaře ukřižoval a nařídil celostátní období smutku. S nelibostí nesl nedostatečný smutek svých důstojníků, kteří Hefaistióna z velké části nesnášeli. Alexandr se dostával do čím dál hlubší osobní izolace a deprese, což se snažil vyplnit novými velkolepými plány.
Alexandrova poslední kampaň byla poměrně limitovanou záležitostí v perských horách proti místním vzbouřeným kmenům. Pán Asie však rozhodně nebyl hotov. Existuje mnoho spekulací o tom, kam Alexandr plánoval příště táhnout se svým vojskem, a někteří autoři zmiňují Afriku či Itálii, ale nejpravděpodobnější teorie zmiňují kampaň na ovládnutí arabského poloostrova. Alexandr ještě stihl v Babylonu přijmout velvyslance z celého Středozemního moře, vyhlásit všeobecnou amnestii pro exulanty z řeckých měst a vytvořit nový kult, který měl uctívat Hefaistióna, ale roku 323 jeho čas na tamto světě vypršel.
Podivná smrt v Babylonu
Alexandrovo zdraví se zhroutilo ironií osudu při oslavě nového hefaistiónského kultu, který měl zesnulého zařadit mezi bohy. Po více než dvaceti přípitcích vínem zachvátily královo tělo silné křeče, načež Alexandr zkolaboval. Ještě před smrtí byl král pronásledován špatnými znameními. Kněží Babylonu mu doporučili, aby toho roku do jejich města nezavítal kvůli špatným znamením, což královi vyvrátili jeho vlastní kněží z Makedonie. Jeden z městských vězňů utekl z žaláře a usadil se na Alexandrův trůn v plné královské regálii. To byl možná nepochopený místní rituál, ale pro Alexandra to měl být děsivý symbol vlastní smrtelnosti. Možná. Vzhledem k množství legend, které se kolem krále rozšířily, bychom měli tyto příběhy brát s nadsázkou. Alexandrova smrt nakonec přišla asi týden po jeho kolapsu na hostině.
Poslední momenty Alexandrova života byly prý plné snah jeho generálů, aby král určil svého dědice. Jeho manželka Roxana byla těhotná, ale nikdo nevěděl pohlaví dítěte. Bylo nutné buď určit dědice, nebo alespoň regenta. Dle starověkých zdrojů byla Alexandrova poslední slova: „Tôi kratistôi!“, což znamená „tomu nejsilnějšímu“. Je však možné, že horečkami zachvácený Alexander nebyl správně pochopen a snažil se vyslovit jméno Krateros, což byl jeden z jeho mála zbývajících oblíbených důstojníků. Je také zcela možné, že jsou tato slova kompletní nesmysl, který si jako ospravedlnění svých činů vymyslel jeden z Alexandrových dědiců či autor s velkou představivostí. V každém případě byl Alexandr ve věku nedožitých třiceti tří let mrtev a jeho říše byla ve vážné nástupnické krizi.
A zde přichází velká záhada královy smrti. Jak přesně velký dobyvatel zemřel? Asi nikoho nepřekvapí, že se o celé situaci vyrojila řada konspirací. Už starověké zdroje zmiňují možné viníky. Není tak těžké je hledat. Alexandrův důstojnický sbor byl značně rozzlobený jeho integrační strategií v Persii a k pokusům o vraždu došlo proti králi už několikrát. Nejčastěji je zmiňován generál Antipater, který sloužil jako králův regent na Balkáně a kterého si Alexandr povolal do Babylonu nedlouho před svou smrtí. Antipater byl v konfliktu s královou matkou a možná se bál o svou kariéru a dokonce i život po příchodu do Asie. Jeho syn v té době v Babylonu pobýval a mohl tedy teoreticky být vražedným prostředníkem mezi svým otcem a nespokojenými důstojníky.
Detaily Alexandrovy smrti jsou taky podivné. Královo tělo mělo dle starověkých zdrojů více než týden odolávat všem jevům rozkladu, než bylo v egyptském stylu mumifikováno. Starověcí autoři to považují za symbol králova statutu jako nového boha, ale moderní věda přinesla jinou a dosti děsivou teorii. Dle ní Alexandr nezemřel ten den v Babylonu, ale utrpěl silnou paralýzou. Ta ho dostala do stavu, kdy byl pro tehdejší doktory těžko rozpoznatelný od mrtvého těla. Pán Asie tak měl týden ležet, zatímco se jeho důstojníci hádali o nástupnictví, a tiše trpět. Je dokonce možné, že byl král stále naživu až do mumifikačního procesu, což je opravdové palivo pro noční můry. Je možné, že jedna z těchto dvou teorií či jedna z mnoha dalších jsou pravdivé? Možná. Daleko pravděpodobnější však je, že Alexandr zemřel daleko normálnější a méně proradnou metodou. Pán vší Asie se upil a uválčil k smrti.
Makedonský životní styl
Z popisu smrti Hefaistióna se mohlo zdát, že Makedonci to trochu přeháněli s alkoholem. Přehánění je slabé slovo. Konzumace absurdně velkých kvantit vína byla standardní součástí každé slavnosti. Soutěže o to, kdo vypije víc alkoholu, často končiliysmrtí některých účastníků. Tomu nepomohlo, že byl bůh vína Dionýsos Řeky a Makedonci považován za dobyvatele, a Alexandr se tedy snažil zavděčit svými alkoholickými aktivitami i vyšší moci. Po Hefaistiónově smrti se situace pouze zhoršila a králova spotřeba přešla do sotva představitelné výše. Vzhledem k tomu, že Hefaistióna alkoholismus pravděpodobně do hrobu dovedl, by nebylo překvapivé, kdyby Alexandra postihl stejný osud.
Situaci nijak nezlepšovaly další královy zdravotní problémy. Alexandr prošel obrovským množstvím bitev a přesto, že všechny přežil, utrpěl mnoho zranění. Během pozdní fáze své indické kampaně mu nepřítel probodl plíci, což krále málem stálo život. I dnes takové zranění vede přinejmenším k hlubokým změnám v životním stylu zraněného a omezení náročných aktivit a konzumace alkoholu. Alexandr po tomto zranění překročil poušť, zvýšil příjem alkoholu a dále řídil obrovskou říši. To ani nepočítám řadu dalších zranění, které během svého života utrpěl. Různé teorie zmiňují malárii či jed, ale ve vší upřímnosti nebylo ani jedno potřeba. Alexandr byl v příšerném fyzickém stavu a nijak se nesnažil o jeho zlepšení. Připomínám, že lékaře, který by mu doporučil lepší životní styl, nechal pán Asie ukřižovat.
U historických figur, jako je Alexandr Veliký, existuje tendence romantizovat každý životní moment. Přirozená smrt kvůli vysokému množství zranění a špatnému zdravotnímu stylu je daleko méně atraktivní než otrava či tropická nemoc. Dohady o paralýze jsou daleko zajímavější než varianta, že je příběh o nerozkládajícím se tělu pouze výmyslem. Alexandr se chtěl stát žijícím bohem, ale nakonec s největší pravděpodobností zemřel na kompletně standardní problémy, které jsou spojeny s každým lidským životem. Vybral si slavnou životní cestu, která ho však stála už v mládí život. Jak vhodné, když byl jeho hrdinou legendární Achilles. Je samozřejmě možné, že je jedna z mnoha teorií pravdivá, ale to už se dnes s nejvyšší pravděpodobností nedozvíme.
A co se stalo s Alexandrovou říší? Jeho generálové se po prvotní snaze o spolupráci ale nakonec rozhodli říši roztrhat na kusy v sérii brutálních válek. Králův posmrtný syn Alexandr IV. se stal obětí jedné z těchto válek a Alexandrova celá dynastie nepřežila ani století po jeho smrti. Přes kolaps jednotné říše změnil Alexandr navěky dějiny velké části planety země. Helénistická éra, kdy řecké státy existovaly od Balkánu po Afghánistán, měla trvat další tři století a navěky pozměnit osudy milionů lidí. A Alexandr sám získal to, po čemž mnoho osobností pouze sní. Historickou nesmrtelnost.
Zdroje a další četba:
WORTHINGTON, Ian. By the spear: Philip II, Alexander the Great, and the rise and fall of the Macedonian empire. New York, New York: Oxford University Press, 2014. Ancient Warfare and Civilization ISBN 978-0-19-992987-0.
GOLDSWORTHY, Adrian Keith. Philip and Alexander: kings and conquerors. First edition. New York: Basic Books, 2020. xxix, 572 stran, 16 nečíslovaných stran obrazových příloh. ISBN 978-1-5416-4669-8.
HECKEL, Waldemar, ed. a TRITLE, Lawrence A., ed. Alexander the Great: a new history. 1st pub. Malden: Wiley-Blackwell, 2009. xix, 366 s. ISBN 978-1-4051-3082-0.
