Co předurčuje úspěch dětí? Slavný Marshmallow test a jeho nedostatky

I mezi úplnými lajky je Marshmallow test a jeho výsledky známým psychologickým experimentem. (Pokud ho neznáte a chcete se pobavit umučenými výrazy předškoláků, kteří se ze všech sil snaží nesníst nadýchaný bonbon hned před nimi, koukněte sem.) Rodiče po celém světě na jeho základě učí děti vydržet a umět počkat na odměnu, protože to považují za základní stavební pilíř budoucího úspěchu. Ve své době šlo skutečně o (další) převratný Stanfordský experiment, který se rychle proslavil a rozpoutal debaty mezi rodiči i odborníky po celém světě. Stejně jako vězeňsnký experiment je ale i tenhle kritizován pro řadu nedostatků a nekonzistenci při pokusech o jeho replikaci. Podíváme se, jak experiment probíhal i co nám říkají novější výzkumy, vrhající světlo na reálný význam umění odložení odměny.

Marshmallow Test je označení pro sérii experimentů a publikovaných studií, které provedl na přelomu 60. a 70. let 20. století psycholog Walter Mischel se svým týmem. Probíhal asi takhle: jednotlivé děti ve věku průměrně 4,5 let byly posazeny v místnosti a přímo před sebou měly na talíři jeden bonbon marshmallow (ve skutečnosti si mohly vybrat z několika odměn, experiment se však zapsal do historie jako marshmallow test). Dostaly dvě možnosti: sníst bonbon okamžitě, nebo počkat, než se experimentátor vrátí (obvykle 15 min), za což budou odměněny dalším marshmallownem. Cílem testu bylo změřit schopnost dětí odložit uspokojení a tím i jejich sebekontrolu. Už ve své době byl velmi populární, záběry z něj jsou poměrně úsměvné - roztomilí předškoláci zažívají viditelné utrpení, když se ze všech sil snaží (často marně) odolat nadýchanému bonbonu. Někteří si zpívají, hrají divadlo, zakrývají si oči nebo se snaží jakkoli rozptýlit. Jednomu se dokonce nějak podařilo usnout. Někteří snědli bonbon hned. Průměrně to však vydrželi 5,7 minut. K oblíbenosti testu přispělo určitě i to, že si urputný vnitřní boj dětí umíme všichni dobře představit. Často býváme v situaci, kdy si musíme vybrat mezi okamžitým dobrým pocitem nebo ještě lepším pocitem v budoucnosti - ať už jde o odepření si sladkosti, trénink nebo rozhodnutí jít dřív spát místo koukání na Netflix. Co však tento experiment i Waltera Mischela katapultovalo na kulturní fenomén a hosta debat v hlavním vysílacím čase, mělo teprve přijít.

I když původně experiment nebyl koncipován jako dlouhodobá studie, Walter Mischel si po čase řekl, že by bylo zajímavé děti po letech dohledat a zjistit, jak si vedou. Všechny se ale kontaktovat nepovedlo (bylo jich kolem 500), a tak nebyly výsledky kompletní (třeba SAT skóre, což je výstupní test ze střední školy sloužící i jako přijímací test na vysokou, získali autoři jen od 94 dětí). I přesto ale byly zjištěné korelace naprosto neuvěřitelné. Jedinci, kteří v předškolním věku prokázali lepší schopnost odložení odměny, vykazovali v pozdějším životě vyšší úspěšnost na úplně všech myslitelných polích. Dosahovali lepších studijních výsledků (s SAT skóre vyšším o neuvěřitelných 200b), vyšší úrovně sebevědomí, měli lepší sociální dovednosti, vyšší platy, méně depresí i závislostí, větší emoční odolnost. Také měli nižší BMI (což je asi nejvíce intuitivní výsledek, když si uměli sladké odepřít už ve čtyřech letech).

Tato zjištění způsobila naprostý poprask. Možná proto, že hrála na notu klasického „Amerického snu“ - každý přece může uspět, když dostatečně chce a umí prokázat dost sebeovládání, vytrvalosti, houževnatosti. Rodiče i instituce začali děti od útlého věku těmto schopnostem učit. Pro zákonodárce se stalo pilování sebekontroly všelékem na nerovné možnosti dětí dané jejich původem. O tom, jak správně odolat pokušení, existuje i epizoda Sesame Street, na které se Walter Mischel podílel.

Marsmallow test odpověď na léta zkoumanou otázku - tedy co určuje, že jsou někteří v životě úspěšnější než jiní - redukuje na jednoduchou, až biblickou poučku: odolej pokušení a budeš se mít dobře. Prokázání sebeovládání ve čtyřech letech dítěte určuje vlastně celý zbytek jeho života. V jedné talk show zaznělo (i když ve vtipu), že když teď máme k dispozici Marshmallow test, nejsou potřeba SAT testy - děti, které vydrží nejdéle, budou prostě automaticky předpřijaté na nejprestižnější Ivy League univerzity.

Jak už to ale bývá, tahle sympaticky triviální řešení komplexních problémů mívají háček. Lidská povaha je složitá a snažit se o podobné generalizace zákonitě znamená, že z řešení uniknou nuance, souvislosti a situace, kdy jednoduché poučky zkrátka neplatí.

Více jsem se tomu věnovala už v článku o tom, proč jsou některé studie věrohodnější než jiné, ale kdykoli chcete kriticky zhodnotit klinickou studii, musíte se podívat na základní parametry v metodice. Jak probíhal výběr subjektů? Je výsledek generalizovatelný na celou populaci? Probíhal v prostředí, které reálným situacím odpovídá? Zohlednili autoři faktory na pozadí? Nemůže za pozorovaný jev i jiná proměnná?

Kromě toho, že se Mischelovi dlouhodobě povedlo sledovat jen zlomek dětí z původního experimentu, laboratorní prostředí záměrně zbavené veškerých možných rozptýlení jen těžko reprezentuje reálné životní situace. Navíc není tak jisté, že lze delší čekání připsat jen sebekontrole. Vliv má i inteligence a ve studii Angely Duckworth (která se proslavila výzkumy houževnatosti) k tomu přispěla třeba stydlivost dětí. Úplně nejdůležitější je ale jiný zjevný nedostatek Mischelovy studie: výběr subjektů. Experiment totiž probíhal na mateřské škole Bing při Stanfordské univerzitě, kam chodí převážně děti profesorů a doktorandů na jedné z nejprestižnějších univerzit na světě. Je jasné, že takové děti mají úplně jinou životní zkušenost než děti s méně příznivým zázemím.

Přesně proto se na Rochesterské univerzitě rozhodli zopakovat experiment, ale s jedním zvratem. Děti nejdříve rozdělili do dvou skupin - té první ukázali, že prostředí, ve kterém zrovna jsou, není úplně spolehlivé (výzkumník například slíbil, že když dítě počká, přinese mu větší a lepší pastelky, ale pak se vrátil s prázdnou). Naopak děti ve druhé skupině vše, co jim bylo přislíbeno, dostaly. Ty z první skupiny na snězení prvního marshmallow příliš dlouho nečekaly, průměr byl tři minuty. Ty z druhé ale vydržely čekat čtyřikrát déle. Jinými slovy, schopnost dítěte odložit uspokojení a projevit sebekontrolu nebyla nějakou předem danou charakteristikou dětí samotných, byla spíše ovlivněna jejich zkušenostmi a prostředím (a to i takhle bezprostředně). Tím pádem šlo o poměrně racionální analýzu situace - pokud se totiž nemůžu na budoucí větší odměnu spolehnout, „správné“ řešení je sníst všechno, co mám k dispozici teď.

V další studii, která se pokusila Marshmallow test zopakovat, akorát na vzorku dětí z různých zázemí, nalezneme proto úplně jiné výsledky. Pokud se autoři podívali na vztah mezi časem čekání předškolních dětí a jejich školními úspěchy v 15 letech, aniž by vzali v potaz jakékoli další faktory, korelaci našli (i když slabší, než popsal Walter Mischel). Při zohledňování faktorů na pozadí (jako je rodinné zázemí, výchova a výsledky různých osobnostních testů, které děti ve 4 letech absolvovaly) však korelace s čekáním v marshmallow testu slábla a slábla. A souvislost s problémy s chováním patrná nebyla vůbec.

Potom se autoři podívali jen na děti matek bez vysokoškolského vzdělání a jakákoli korelace s úspěchy po zohlednění faktorů na pozadí zmizela úplně.

Jde o jednu studii, která má samozřejmě také nějaké nedostatky. V závěru proto autoři ani netvrdí, že by prokázali, že je schopnost odložení odměny k ničemu. Jen že zkrátka není ve srovnání s dalšími schopnostmi dětí a při zohlednění socioekonomického zázemí tak důležitá, jak se podle Marshmallow testu léta myslelo.

Sebeovládání je určitě důležitou vlastností, nezbytnou při dosahování svých cílů. Pokud si ale doma z legrace zkusíte se svým dítětem marshmallow test a ratolest ho sní ještě než odejdete z místnosti, nijak se tím trápit nemusíte. A už vůbec to nemusíte začít s dítětem pilovat. Schopnost odložení odměny je bez ovlivnění dalších důležitých proměnných (jako je zázemí, míra stimulujících podnětů a rozvíjení kognitivních dovedností) nejspíše k ničemu.

Kidd C, Palmeri H, Aslin RN. Rational snacking: young children's decision-making on the marshmallow task is moderated by beliefs about environmental reliability. Cognition. 2013 Jan;126(1):109-14. doi: 10.1016/j.cognition.2012.08.004. Epub 2012 Oct 9. PMID: 23063236; PMCID: PMC3730121. PubMed

Mischel, W., & Ebbesen, E. B. (1970). Attention in delay of gratification. Journal of Personality and Social Psychology, 16(2), 329–337. zdroj

Mischel W, Ebbesen EB, Zeiss AR. Cognitive and attentional mechanisms in delay of gratification. Journal of Personality and Social Psychology. 1972;21:204–18. PubMed

Mischel W, Shoda Y, Rodriguez ML. Delay of gratification in children. Science. 1989;244:933–8. PubMed

Shoda Y, Mischel W, Peake PK. Predicting adolescent cognitive and social competence from preschool delay of gratification: Identifying diagnostic conditions. Developmental Psychology. 1990;26:978–986. zdroj

Schlam TR, Wilson NL, Shoda Y, Mischel W, Ayduk O. Preschoolers' delay of gratification predicts their body mass 30 years later. J Pediatr. 2013 Jan;162(1):90-3. doi: 10.1016/j.jpeds.2012.06.049. Epub 2012 Aug 18. PMID: 22906511; PMCID: PMC3504645. PubMed