Co ví věda o výchově dvojjazyčných dětí: Na co si dát pozor?

Znalost dvou nebo více jazyků nabývá na významu po celém světě, pro Českou a Slovenskou Republiku to ale platí obzvlášť (asi proto, že je nám mateřština za hranicemi bývalého Československa málo platná). Jazyky a zejména angličtina jsou považovány za nezbytnou dovednost pro dosažení budoucích akademických i profesních úspěchů. Zároveň na základě zkušeností z vícejazyčných rodin nebo zemí víme, že se malé děti naučí více jazyků přirozeně a zdánlivě poměrně lehce prostě tím, že jsou jim vystaveny. Výchova dvojjazyčných dětí je proto cílem, který sdílí mnoho rodičů. Tento článek se podívá na vědecké poznatky o výchově dětí ve vícero jazycích - a to jak přirozeně, tak i uměle, kdy jeden z rodičů záměrně mluví na dítě jiným než svým mateřským jazykem.

Vývoj
Dlouho se učení druhého jazyka považovalo za rušivý faktor, který z kognitivního hlediska brzdí akademický a intelektuální rozvoj dítěte. I dnes se můžete setkat s názorem, že malé děti raději nemáte „přetěžovat“ učením dalšího jazyka. Už v 60. letech se však začala objevovat kritika těchto předpokladů. Další výzkumy ukázaly, že je to s intelektuálním vývojem dvojjazyčných dětí vlastně přesně naopak. Dnes je známo mnoho výhod výchovy v bilingvním prostředí proti tomu monolingvnímu. Děti pak například zvládají lépe některé úkony (hlavně když mají „přepínat“ pozornost), jsou v komunikaci citlivější na různé nonverbální signály a tón hlasu. Také lépe vnímají perspektivu druhých, jsou celkově napřed v tzv. teorii mysli (o té byla zmínka v článku o imaginárních kamarádech a souvisí s kognitivním vývojem).

Mozek
Pozitivní vliv na některé funkce má dvojjazyčnost po celý život. Bilingválové mají lepší pracovní paměť, pozornost nebo schopnost abstrakce. Mozek neustále dostává extra trénink díky tomu, že musí umět rozeznávat mezi dvěma jazyky a plynule mezi nimi přepínat. Proto se zdá, že dvojjazyčnost dokonce oddaluje nástup a zmírňuje projevy demence a dalších neurodegenerativní poruch.

Musíme však mít na paměti, že jde nejspíše o velmi specifické výhody. Nelze říct, že by byli bilingvní jedinci obecně „chytřejší“, protože když se na to vědci podívali touto obecnou optikou, nic takového nenašli. Studie proběhla na velkém vzorku jinak podobných dvoj- a jednojazyčných jedinců a v panelu IQ testů se nelišili.

Kulturní aspekt
Dvojjazyčnost přináší i jedinečnou možnost poznat prostřednictvím jazyka další kulturu. Z psychologického hlediska to podporuje v dětech přijetí více kultur, globální smýšlení i subjektivní pocit spokojenosti. Ze sociálního hlediska nabízí i větší flexibilitu v různých společenských situacích. Sebeidentifikace s více kulturami také souvisí s větší kreativitou a profesními úspěchy.

Nejvýznamnějším jazykovým milníkem (na který se i všichni ptají), je vyřčení prvního slova dítěte a rychlost učení slov. Tady jsou data uklidňující. Výzkumy ukazují, že dvojjazyčné děti dosahují raných jazykových dovedností přibližně stejně, jako děti učící se jen jeden jazyk. Ať už jde o první slovo nebo spojení dvou slov dohromady, objeví se v podobném věku. A když se slovní zásoba bilingvních malých dětí zkombinuje, znají stejně nebo trochu více slov než monolingvní děti. Logicky jsou ale jejich pokroky i schopnosti v jednotlivých jazycích limitované.

Blíže se na to podívala studie čítající přes 1,7 tis. dětí ve věku 3-10 let. Mluvily anglicky a jedním dalším jazykem, chodily do anglických škol. Průměrně dosahovaly napříč věkovými skupinami dvojjazyčné děti skutečně trochu nižších skóre v anglické slovní zásobě než děti, pro než byla angličtina jediným jazykem. Záleželo ale, z jaké kategorie testovaná slova byla - například „školní“ slovní zásoba byla u obou skupin srovnatelná, slova spojená s domovem nicméně bilingvní děti znaly méně (lze předpokládat, že doma mluvily jiným jazykem).

Tyto mírné jazykové hendikepy přetrvávají nejspíše po celý život, i když v běžné interakci nejsou poznatelné. I dospělí dvojjazyční však dosahují horších skóre v různých jazykových testech (používají méně slov, hůře a pomaleji si je vybavují např. při pojmenovávání obrázků). Dvojjazyčnost je proto důležitou informací při hodnocení mozkových funkcí (např. po mozkové mrtvici).

Pokud je dítě od narození vystaveno dvěma jazykům, stane se přirozeně dvojjazyčným - osvojí si oba jazyky, aniž by se to muselo vědomě učit. Teoreticky lze takovou situaci nasimulovat uměle, pokud je úroveň cizího jazyka u rodiče dostatečně pokročilá. Jeden (či oba) mluví na dítě svým druhým jazykem. Nejen v českém a slovenském prostředí se s tím setkáváme stále častěji.

Záleží ale pochopitelně na tom, v jaké míře a kvalitě je jazyku dítě prostřednictvím nerodilého mluvčího vystaveno. Ve studii zabývající se dětmi emigrantů bylo používání angličtiny doma pozitivním prediktorem budoucí anglické slovní zásoby, ale jen pokud byl anglicky mluvící rodič rodilým mluvčím. Děti dvou španělsky mluvících rodičů na tom byly ve škole lépe, když na ně rodiče mluvili španělsky (mateřským jazykem), než když používali angličtinu.

V rozporu s domněnkami, že ke komunikaci s malými dětmi není třeba vysoké jazykové úrovně, naznačují výsledky i mnoha dalších studií, že se nemateřský jazyk při osvojování řeči dětmi tomu rodilému nevyrovná. Nicméně, pokud nám jde o prosté předání jazyka, mluvit na dítě cizím jazykem je pravděpodobně způsobem, jak se ho může do určité míry naučit.

Kromě aspektu efektivity by nás však mohla zajímat také otázka autentičnosti komunikace v naučeném nemateřském jazyce, s ohledem na emoční rovinu. Rodič, který s dítětem mluví svým druhým jazykem, se nemusí vždy vyjádřit stejně jako v mateřštině - a není to jen o slovní zásobě.

Když totiž lidé komunikují v cizím jazyce, vyvolává to v nich oproti mateřštině méně intenzivní emoční reakce - a to jak subjektivně reportované, tak i objektivně měřené(pomocí změn vodivosti kůže). Snadněji se v cizím jazyce lže, nadává, tabu už nejsou taková tabu. Lidé v nemateřštině dělají i trochu jiná rozhodnutí - jakoby dali méně na intuici. A také ze studií vyplývá, že mají v cizím jazyce jiné morální hodnoty. V nejklasičtějším dilematu, kdy se můžete rozhodnout zabít jednoho člověka, abyste zachránili pět jiných, si tuto možnost zvolí v mateřštině necelá pětina lidí. Když se však zeptáte v cizím jazyce, je to více než 2× tolik. Podobné závěry ukázaly i dřívější studie. Ta z roku 2014 se navíc pokusila rozkrýt příčiny častější utilitářské (ale zapovězené) volby lidí mluvících v cizím jazyce. Nestála za tím bohužel snaha „udělat více dobra“, ale právě potlačení emocí spojených se zabitím člověka.

Vliv, který by mohlo toto potlačení emocí v nemateřském jazyce na výchovu mít, je čistě hypotetický. Vůbec neříkám, že nějaký existuje, protože nejsou k dispozici žádné studie, které by se na tuto stránku umělého bilingvismu podívaly (těch pár, které k dispozici máme, se zaměřuje na hodnocení efektivity). Nabízím to ale k zamyšlení. Jak vyplývá i ze studie o umělém bilingvismu ve Španělsku, rodiče nad možnými negativními dopady na vztah s dětmi také přemýšlí.

Nabízí se otázka, jestli bych tedy mluvení cizím jazykem v české rodině (ne)doporučila. Krátká odpověď by byla: „Může to být dobrý nápad, ale pro nás jsme si to nezvolili.“ Měla jsem pocit, že bych neuměla autenticky předávat právě emoce, což je pro mě důležité. To ale neznamená, že to není dobrá volba pro někoho jiného. Benefity dvojjazyčnosti zmíněné na začátku článku totiž platí i tady. Pravdou však je, že se takový úkol pro nerodilého mluvčího může ukázat náročnějším, než se zdá. Proto se pojďme podívat na praktické aspekty umělého bilingvismu:

Dejme tomu, že nechcete na dítě mluvit od narození svým cizím jazykem. I tak vám ale záleží na tom, aby ho do budoucna ovládalo. Kdy je nejlepší s učením jazyků začít? Dříve se mělo za to, že kolem 6-7 let se mění plasticita mozku a učení nového jazyka je najednou skokově těžší. A je pravdou, že se pomocí EEG dá poznat, zda se člověk naučil daný jazyk před 3. rokem nebo po něm - to ale nemá moc praktických dopadů. Novější studie (také využívající EEG) naznačují mnohem větší plasticitu mozku. Mladí dospělí v této studii dokonce dosáhli vzorců zpracování druhého jazyka podobných rodilým mluvčím (hlavně když se jazyk naučili přirozeně).

Ze studie na obrovském vzorku (skoro 670 tis. anglických rodilých a nerodilých mluvčí) konkrétně vyplývá, že výhoda snazšího učení jazyka trvá přibližně do 17-18 let. Pro dosažení úrovně rodilého mluvčího sice bylo lepší, když se děti začaly učit anglicky před 10. rokem. Avšak rozdíl mezi těmi, které s tím začaly v kojeneckém věku vs. v 10 letech byl minimální.

Nejspíše neexistuje nějaká vysloveně kritická perioda, po které se změní schopnost mozku osvojit si jazyk. Mladší děti emigrantů (třeba kolem 5 let) se snáze naučí nový jazyk, protože ještě nemají plně rozvinuté jazykové schopnosti v původním jazyce. Proto je pro ně přechod plynulejší. Děti nad 10 let už bojují s tím, že by se uměly přesně vyjádřit, ale musí se to učit znovu v jiném jazyce.

Umět cizí jazyk, hlavně angličtinu, je již delší dobu považováno za klíč k budoucímu úspěchu. Učit ji děti od útlého věku se stalo takovou známkou dobrého moderního rodičovství (spolu se stovkou dalších věcí). Být dvojjazyčným je skutečně velkým darem. Navzdory původním představám je vývoj jazykových dovedností u bilingvních dětí srovnatelný s monolingvními vrstevníky. Ve specifických jazykových testech dosahují průměrně horších skóre (a to po celý život), v běžném životě to však není patrné a nijak je to neomezuje. Nesou si naopak mnoho výhod, které zasahují do některých kognitivních funkcí, sociálních i kulturních oblastí.

Otázkou ale je, zda se do toho nutit. Studie nám říkají, že osvojení si více jazyků není nic snadného. I v rodinách emigrantů je těžké původní jazyk udržet. Vyžaduje to vědomou práci, odhodlání, poskytnutí dostatku možností slyšet jazyk od rodilých mluvčích a postupně ho i pravidelně používat. Navíc pro vás nemusí být komunikace ve svém druhém jazyce s dítětem komfortní, protože to je spojeno i s menší emotivitou. Při rozhodování ohledně umělého bilingvismu musíte tedy zvážit kromě výhod i možná omezení. Benefitů spojených s dvojjazyčností lze dosáhnout i jinými způsoby (např. hrou na hudební nástroj a pravidelným pohybem).

Zároveň není nutné s výukou jazyků tolik spěchat, protože schopnost učení se cizím jazykům není věkově omezená. Největší pravděpodobnost dosažení úrovně rodilého mluvčího mají děti, které se jazyk začnou učit před 10. narozeninami. Kvalita a bohatost jazyka, kontext, ve kterém se ho „učí“ i jejich motivace v tom pak hrají mnohem větší roli než samotný věk při zahájení výuky.

Zdroje článku zde