Článek
Sexualita je přirozenou součástí života a doby, kdy byla naprostým tabu, jsou už (snad) pryč. I tak je ale těžké se k tomuto tématu jako rodič nějak postavit. Data naznačují, že mít s pubertálními dětmi jeden (pro všechny zúčastněné nepříjemný) rozhovor, po jehož absolvování máte odškrtnuto a splněno, opravdu nestačí. Stejně jako se od začátku staráme o to, aby měly naše děti dost důležitých vitaminů a minerálů, intelektuální stimulace a bezpečně jezdily třeba v autě, je naší zopdovědností i jejich zdraví a bezpečí sexuální.
💬 SHRNUTÍ: Děti jsou sexuálnímu obsahu vystaveny prakticky od narození a mohou se snadno dostat k informacím z nevhodných zdrojů. Jako rodiče jim můžete otevřenou komunikací předat zdravé postoje a hodnoty, pomoci jim lépe přijímat jinakosti. Komplexní přístup k sexuální výchově navíc znamená pozdnější zahájení sexuálního života i snížení rizikového chování u adolescentů. Informace od rodičů mají pro děti větší váhu než oficiální programy ve školách a spíše se vám podaří děti nevyděsit. V prevenci zneužívání je sexuální výchova důležitá, zodpovědnost za něj ale nesou vždy rodiče.
Chceme děti hlavně chránit
Kromě vlastních pocitů trapnosti rodiče od otevřené komunikace na téma sexu drží nejspíše snaha před ním malé a nevinné potomky co nejdéle uchránit. Pravdou ale je, že vyhýbáním se, mlžením a odpovídáním pomocí povídaček (přinesl tě čáp) dělají z dítěte akorát snadnou oběť.
Čímž se dostávám asi k té nejdůležitější rovině časné sexuální výchovy, kterou je bezpečnost. Podle dat MPSV řešil OSPOD jen v r. 2022 přes 1000 případů dětí, které se staly obětí nějaké formy sexuálního zneužití. To jsou ale jen ty, které někdo nahlásil.
Případy zneužívání dětí, které v roce 2022 OSPOD řešil
Podle odhadů ve studiích z USA zažije sexuální zneužívání 1 ze 4 dívek a 1 ze 13 chlapců. V knize Ondřeje Trojana (Jak mluvit s dětmi o sexu: rádce pro rodiče a učitele) se uvádí 1 z 5 dívek a 1 z 10 chlapců. Asi 10 % všech obětí je mladších 6 let. Ovšem hlášenost je nízká, sdružení Šance dětem cituje výzkum prof. PhDr. Petra Weisse z roku 2008, kde někomu sexuální zneužívání oznámila jen asi 1/3 dětských obětí.
Pachatelem může být kdokoli. Většinou jsou to muži a podle zdrojů jde v 60 až 90 % o někoho, koho dítě a rodina zná, často o příbuzného. Nemusí to být ale nutně dospělý, dokonce jde podle některých ve třetině až polovině případů o osoby pod 18 let - třeba staršího kamaráda. A samozřejmě budou čísla ještě děsivější, pokud započítáme i sexuální obtěžování dětí ve virtuálním prostoru.
Nazývat věci pravými jmény
Palčivou otázkou je, jak před tím můžeme děti chránit. Odborníci z oblastí dětské psychologie, psychiatrie a sexuologie se shodují, že pokud jsou děti dobře edukované, je pravděpodobnost, že se stanou obětí sexuálního predátora, nižší.
Sem spadá i to, že by měly své pohlavní orgány nazývat anatomicky správnými názvy - penis, varlata, vulva a vagína nejsou sprostá slova. Logicky na to neexistují tvrdá data (těžko části dětí dáte lekci z názvosloví a pak je i s kontrolní skupinou vystavíte predátorům). Vychází to ale ze zkušeností odborníků i profilů predátorů. Dítě, které dá najevo, že „ví, o co jde“, může násilníka už v začátku odradit. Fyzickému kontaktu totiž téměř vždy předchází tzv. grooming. Jde o systematické budování důvěrného vztahu s dítětem a jeho okolím (včetně rodičů, často je to proto ta poslední osoba, kterou by na predátora tipovali). Pachatel si během něj dítě připravuje, zahrnuje ho vřelou pozorností i dárky a kontakt mezi ním a obětí postupně sexualizuje. Spoléhá, že dítě správnou hranici nerozezná. Právě tady obvykle vyjde najevo, zda s ním rodiče otevřeně komunikují a jak těžké bude ho zmanipulovat. A zda bude mít vůbec slovník a schopnost případně popsat, co se mu stalo a kde se ho pachatel dotýkal.
Proč se sexuálním tématům nevyhýbat
Malé děti jsou přirozeně zvědavé a nestihly se ještě naučit, že mají kolem některých témat cítit stud. Otázky na rozdíly mezi kluky a holkami nebo na původ miminek jsou skvělou příležitostí, jak jim ukázat, že pro ně jste hodnotnějším zdrojem informací než kamarádi (či internet). Také si to můžete v průběhu let natrénovat. Když začnete u přebalování novorozence používat slova jako penis a vagína, nebude vám to znít v jeho 2 nebo 3 letech tak divně.
Pokud tahle slova mohla zaznít v rodinném filmu z roku 1990, zvládnete je vyslovit taky
Pokud předškolákovi zodpovíte po pravdě otázky o vzniku dětí, v dalších letech budete mít na čem stavět. A u 12letého puberťáka se pak možná už ani nezačervenáte, když se zeptá, k čemu je vibrátor. Na většinu základních otázek se děti stejně ptají opakovaně, jejich mozek se tak učí nejlépe. Proto můžete začít s úplnými základy a v průběhu let přidávat nové informace. Z opakovaných dlouhodobých diskuzí děti velmi profitují a věk, kdy se sexem začínají, se tím oddaluje.
Navíc u toho můžete dětem předat i zdravé postoje a hodnoty. Nejde jen o to, jak se to dělá bezpečně a jak předcházet zneužívání. Sex není jen na plození dětí a přenášení pohlavních chorob. Časné diskuse o sexualitě a různorodosti lidské fyziologie přispívají k budování pozitivního obrazu o sobě a svém těle. To má zas vliv na sebevědomí, autenticitu a upřímnost v pozdějších sexuálních vztazích (a i když jsem se v tomto odstavci chtěla vyhnout ochraně, pozitivní postoj k vlastnímu tělu zas snižuje pravděpodobnost rizikového sexuálního chování). Postupně můžete v těchto rozhovorech diskutovat i o tom, jak fungují mezilidské vztahy, co znamená vzájemný respekt, rozvíjet emoční a sociální inteligenci potomka. Inkluzivní diskuze o pohlaví nebo o tom, jak barvitě můžou rodiny vypadat, pomáhají dětem lépe přijímat všechny jinakosti (své i druhých) a snižovat výskyt šikany. Pro děti, ze kterých budou queer mladí dospělí, to pak má významně protektivní vliv na jejich psychické zdraví.
👨👩👧👦 Od koho to chtějí slyšet děti?
Jednoznačně od vás. Informace od rodičů mají pro děti větší váhu než oficiální sexuálně výchovné programy ve školách a pro malé děti to platí dvojnásob. Také máme k dispozici mnoho důkazů pro tvrzení, že komplexní přístup k sexuální výchově vede k odsunutí začátku pohlavního života u adolescentů a snížení rizikových rozhodnutí (jako je nepoužití ochrany). Funguje to mnohem lépe než programy propagující abstinenci.
Realita je ale bohužel jiná. V průzkumu, který v roce 2020 uskutečnily prim. MUDr. Sejbalová a MUDr. Martincová mezi 1655 českými adolescenty, rodinu jako zdroj informací o sexu označilo jen 15 % dotázaných. Většina dětí měla informace z těch nejméně spolehlivých zdrojů: 29 % z internetu, 34 % od spolužáků a 7 % dětí čerpalo informace z porna. Také je z tohoto průzkumu patrné, že 12 % dětí narazilo na internetu na pornografii před 10. rokem věku, někteří už v 6 letech. A třetinu někdy oslovil na sítích sexuální predátor, dívky 3× častěji než chlapce.
Ta správná otázka proto není, KDY s dětmi o sexu mluvit. Spíše byste se měli ptát, KDE a OD KOHO chcete, aby k odpovědím na své otázky přišly.
Může ale mít sexuální výchova negativa?
Dle řady zdrojů můžou mít některé edukační programy pro menší děti nezamýšlené dopady. Jakkoli citlivě podaná, stále je pro malé děti informace o existenci pohlavního zneužívání velmi rozrušující - totiž, že nemůžou všem dospělým věřit a i blízké pečující osoby jim můžou ublížit. Některé programy vedly u dětí k úzkostem nebo strachu z doteků. V tomto přehledu například tři studie našly u dětí po lekci zaměřené na zneužívání zvýšený strach z cizích lidí (13-25 %), chování ukazující na vyšší závislost na rodičích (13 %) nebo se u některých dětí objevily reakce jako pomočování a noční můry. V jiné starší studii dokonce 53 % dotazovaných dětí po jedné intervenci řeklo, že se bojí, že je někdo zneužije, 9 % se bálo zneužití někým z rodiny a 20 % se bálo dospělých. Důvěra v lidi je ale pro vývoj důležitá - děti, které věří, že si lidé nechtějí ubližovat, mají lepší vztahy s vrstevníky, jsou méně agresivní, lépe spolupracují. Také výzkum naznačuje, že děti do 8 let nejsou schopné rozumět nuancím mezi dobrem a zlem a koncept, že i dobrý člověk může udělat něco špatného, jim těžko vysvětlíte.
Závěr
Dneska už si asi nikdo nemyslí, že si dítě nebude umět zjistit informace jinde, pokud je nezíská u rodičů. I tak si ale neuvědomujeme, jak moc jsou od narození děti sexuálnímu obsahu vystaveny. Už předškolní děti vnímají mnoho podtextu z médií, jejich panenky nosí kožené minisukně, z obálek časopisů se na ně valí nahota. Navíc mají spolužáky se staršími sourozenci a často neomezený přístup k internetu.
Najít rovnováhu mezi dostatečně informativní diskuzí, která ale zároveň děti nevyděsí, není vůbec lehké. Vy však znáte své dítě nejlépe a můžete to přizpůsobit právě jeho povaze.
Myslím, že když sexuální výchovu smrskneme na prevenci zneužívání a používáme věty jako „nesmíš být s nikým cizím o samotě“, “musíš se ozvat, když je ti něco nepříjemné”nebo „nesmíš přede mnou držet tajemství“, klademe tím nepřiměřený tlak na děti samotné. Takhle postavené poučky vychází z podle mě mylných předpokladů, že je malé dítě schopné rozlišit sexuální dotek od toho vřelého a přátelského, vzepřít se autoritě staršího, vzdát se pozornosti a dárků a způsobit problémy někomu, koho mají (často) upřímně rádi. Realita je taková, že tohohle nejsou schopni dospělí lidé, natož děti. Pokud se v nějaké podobné situaci ocitnou a i přes tahle naše pravidla to „ne“ včas neřeknou, nebo se nám okamžitě nesvěří, pocity selhání jim dost možná nedovolí ozvat se později. Přitom je krutou pravdou, že zodpovědnost za to, že se dítě do takové situace dostalo, neseme přece my.
Otevřená komunikace s dětmi o sexu je nejen pomůže vybavit alespoň nějakými prostředky pro případnou sebeobranu. Nastavuje jim i zdravá očekávání, ukazuje, jak komplexní mezilidské vztahy jsou, učíme je s tím o hranicích, emocích, respektu k sobě a druhým i sebelásce. Budujeme s nimi skrz ni dlouhodobý vztah založený na důvěře. Data ukazují, že přesně o to děti stojí.
Tipy na závěr - aneb jak přemístit zodpovědnost za prevenci sexuálního zneužívání místo dětí na rodiče. Co byste měli VY vědět?
- Učit děti, že se nemají bavit s cizími lidmi a brát si od nich lentilky asi neuškodí, ale příliš to nepomůže. Místo toho zkuste nastavit pravidla víc obecně - na tvoje soukromé části těla nemůže nikdo sahat, dívat se, fotit si je. Výjimkou je kontrola v ordinaci lékaře a pomoc s hygienou od rodičů / pečovatelů.
- Znát modus operandi a profily násilníků - zmíněný grooming, vyčleňování dítěte, zahrnování ho pozorností, privilegii, dárky.
- Poznat nebezpečné situace - soused, který chce pomoci s koupáním a uspáváním, může být úplně neškodný, ale potenciální riziko tam prostě je. Někteří rodiče se pak můžou rozhodnout i omezovat návštěvy kamarádů s přespáváním apod.
- Vědět, kdo jsou nejčastější pachatelé - noví partneři, starší kamarádi, nevlastní starší sourozenci, vedoucí volnočasových aktivit pro děti (opravdu nikoho neobviňuju, z dat to takhle prostě vychází). Držet u nich přísnější hranice, ukázat se občas bez ohlášení, mít na návštěvách pravidlo otevřených dveří a další.
- S dětmi komunikovat v tom smyslu, že je nikdy nebudete trestat nebo se zlobit za to, když se vám s čímkoli svěří. Ani když s tím za vámi třeba přijdou později než by měly. Vždycky jim budete věřit. Že když je jim něco nepříjemné, vždycky můžou říct ne, ať už jde o kohokoli (spíš než že musí). A že když se něco takového stane, nikdy to není chyba dítěte.
P.S. Nechtěla jsem tenhle článek věnovat jen sexuálnímu zneužívání, ale je to tak důležité téma (o kterém se podle mě stále málo mluví), že ho stejně většinu zabralo. Příští díl bude o něco pozitivnější, slibuju.
Díky za přečtení. Pokud vám přístup založený na skutečných důkazech dává smysl, v mém profilu najdete odkaz na odběr newsletteru PoroPravdy, případně mě najdete i na instagramu (@poropravdy).
Do příště se mějte krásně,
Andrea
