Článek
Jak to, že něco ve společnosti tak běžného a častého, že to považujeme vlastně za banální, znamená pro mě a moje sebepojetí nebo hodnoty tak absolutní předěl? Jak je možné, že mě to tak vyšokovalo - i když jsem si myslela, že moc dobře vím, co mě čeká? Viděla jsem sice tisíckrát porod i těžkosti prvních dní šestinedělí. To mě ale ani v nejmenším nemohlo připravit na to, jak se v tom budu cítit. Zpočátku mi znělo strašně zvláštně, že jsem něčí máma. Teď je to tak integrální součást mojí identity, že moc nechápu, co a kým jsem byla předtím. „Děti změní všechno“, slýcháváme, aniž by nás napadlo zamyslet se nebo pídit po tom, CO PŘESNĚ.
Matrescence je u nás málo používaný pojem popisující období přerodu ženy v matku. Je plné neurobiologických změn, podobně jako je adolescence obdobím přeměny v dospělého (s tím velkým rozdílem, že mateřství se týká jen části populace, je volitelné a není pro dokončení vývoje mozku nezbytné). Zatímco však o vývojových změnách mozku spojených s dospíváním a stárnutím máme všichni povědomí, dopady mateřství přehlížíme. Když už se o nich zmíníme, nějakým způsobem to vždy vyzdvihuje méněcennost. Zmatenost, nesoustředěnost, zapomnětlivost, omezenou slovní zásobu, „vykojenost a mlíko na mozku“ 🍼🧠. Dnes si zkusíme ukázat, že tahle představa neodpovídá pravdě a že neurobiologické změny, kterými mateřský mozek prochází, jsou daleko komplexnější.
Co změny v mozku způsobuje
Důkazy z celé živočišné říše ukazují na četné adaptace mozku během těhotenství a poporodního období, které jsou podmíněny souhrou dvou věcí: hormony (1) a následně prostředím, tedy zkušenostmi s miminkem (2).
O hormonech se v souvislosti s těhotenstvím a porodem mluví celkem dost. Akorát se poukazuje jen na jejich efekt „od krku dolů“, přičemž úplně zapomínáme zmínit, že je jejich značná část syntetizována a uvolňována v mozku a působí jako neurotransmitery- přenašeči signálu.
Tzv. „mateřský okruh“ (více dále) se skládá z řady struktur, které na sebe vzájemně působí a podporují různé projevy mateřského chování. Mnohé z nich jsou plné receptorů pro oxytocin, zprostředkovaný vliv mají ale i další hormony (například u myší prolaktin stimuluje růst čichového mozku, což zas přispívá k identifikaci mláďat a péči o ně). Mají jasný úkol: maximálně mozek „zcitlivět“ na projevy mláďat, hodit ho do tvárnějšího a pohotovostního stavu, aby se rychle vyvíjejícím se potomkům s naprosto individuálními potřebami i projevy uměla matka rychle přizpůsobit, co nejpřesněji odpovídala na jejich potřeby a zvýšila jim tak šance na přežití. Jejich projevy mozek dále formují tak, aby se specializoval na péči právě o konkrétní mládě.
Tuto schopnost mozku se strukturálně i funkčně proměnit v rámci adaptace na nové situace nazýváme neuroplasticita a podle dostupných důkazů mateřství způsobuje největší změny tohoto typu v dospělém mozku vůbec.
Jak se mozek proměňuje
1) Přestavba
V roce 2017 byla publikována studie, která vyvolala rozruch v médiích i odborných kuloárech. Podle ní v průběhu těhotenství u žen dochází k redukci objemu šedé hmoty mozkové, která navíc přetrvává nejméně 2 roky po porodu.
Toto zjištění si doslova říká o zasazení do klasického narativu o zapomnětlivosti a roztržitosti. I když ale poruchy paměti a zhoršení kognitivních funkcí udává až 80 % těhotných a žen po porodu, objektivní data ukazují jen mírné změny a k tomu velmi nekonzistentně.
V přímém rozporu je třeba studie, ve které těhotné vykazovaly vyšší schopnost učení o věcech souvisejících s dítětem nebo tahle, ve které krom toho měly i lepší prostorovou paměť. Zatímco ale domnělé efekty mateřství na zapomnětlivost všichni znají, o těchto pozitivech, natož třeba o superschopnostech čerstvých matek v podobě rozpoznání vlastního miminka jen na základě doteku, slyšel málokdo.
Úbytek totiž neznamená vždy nedostatek a méně je někdy více. Vývoj lidského mozku je reálně plný zániku - batole se nemůže správně strefit lžičkou do úst proto, že má příliš mnoho neuronů a spojů mezi nimi, ne málo. Pomocí selekce a reorganizace se i mateřský mozek specializuje a adaptuje na novou roli. Míra těchto změn je dokonce zcela srovnatelná s redukcí šedé hmoty v pubertě.
Ve zmíněné studii došlo u žen k úbytku v centrech empatie, vnímání perspektivy a také v oblastech, které hrají roli ve vnímání sebepojetí [1]. Místo zapomnětlivosti však míra těchto změn předpovídala vazbu (attachement) matky k dítěti. V jiné studii, zabývající se strukturálními změnami po porodu, byly zaznamenány naopak zvětšení objemů, i když převážně jiných struktur [2]. Opět se ale zjistil podobný vztah - čím významnější změny byly, tím pozitivnější vnímání miminka matky udávaly.
2) „Mateřský“ okruh a změněné mozkové funkce
Díky vyšetření fMRI máme k dispozici mnoho studií, které se dívají na aktivaci různých mozkových center a okruhů v reakci na zvuk či obrázek dítěte (ať už spokojeného či nešťastného, výrazněji je ale obecně aktivuje právě pláč). Existují 4 základní oblasti, ve kterých ke změnám v aktivaci a funkci dochází.
- Zásadní je centrum odměn s klíčovou rolí předního hypothalamu, konkrétně jeho preoptické střední oblasti. Ta se s mateřským pečujícím chováním spojuje nejčastěji. U krys například její umělé poškození způsobuje snížený zájem o mláďata. Méně o ně pečují a nejsou tolik motivované je získat a odnést do bezpečí. Celá síť je velmi komplexní a zahrnuje mnoho dalších struktur [3]. Matky toto centrum doslova nutí plnit potřeby potomků na prvním místě.
- Další je síť pozornosti [4]. Evolučně byla pro přežití dítěte zásadní ostražitost. Proto si čerstvé maminky začnou náhle uvědomovat, co všechno by se mohlo „stát“ a jejich mozek je neustále nutí vyhodnocovat možné hrozby díky vtíravým nepříjemným myšlenkám.
- Neméně důležitou je síť regulace emocí. Má za úkol zachovat tzv. chladnou hlavu v případě reálné hrozby, ale i pod tlakem přítomnosti naprosto neregulovaného a intenzivního miminka. Aby matka mohla o dítě účinně pečovat, musí nejdřív regulovat sebe a zkoordinovat své myšlenky [5]. Hlavně v prvních týdnech je ale zároveň její emoční reaktivita zvýšená a souvisí i s většími pocity úzkosti.
- Více aktivovaná jsou i centra empatie a teorie mysli [6]. Ty totiž tvoří základ veškeré komunikace s miminkem. Díky zvýšené empatii a vnímání perspektivy dítěte může matka „vycítit“ a tím lépe naplňovat potřeby dítěte, které jí to ještě dlouho neřekne. Zároveň je ale citlivější a empatičtější i k osudům jiných (nejen) dětí.
Opět máme k dispozici práce spojující větší aktivaci různých zmíněných oblastí s kvalitnější vazbou s miminkem nebo citlivějším odpovídáním na jeho potřeby.
Samozřejmě je značně individuální míra změn ve výše popsaných centrech. Roli v tom hraje i dítě samotné, jeho individuální charakteristiky. Důležitost zkušeností s péčí o konkrétní miminko pro formování změn v mozku dokazuje například studie, ve které byly oblasti zodpovědné za emoční regulaci a empatii aktivovány u matek předčasně narozených dětí výrazněji než u matek donošených dětí. Proto opravdu jsme ty nejlepší maminky právě pro to své miminko.
Mateřská intuice a mateřská láska
Všimněte si, že jednu síť jsem nezmínila. Jakmile se dítě narodí, mají se u nás přece zapnout dosud nevyužitá centra, díky kterým budeme přesně vědět, co dělat. Mateřská intuice je tak ustálené slovní spojení, že její existenci vůbec nezpochybňujeme. Když nepřijde a ženě dělá problém se nějak adaptovat na novou realitu, ve které ji její vlastní mozek nutí své potřeby upozadit (a na 1.-20. místo dát všechny potřeby různě mrzutého novorozence), zpochybňuje sama sebe i svou schopnost být dobrou matkou. Stejně tak když v prvních vteřinách po porodu necítí ty často zmiňované pocity zamilování.
Pravdou ale je, že pro mateřskou intuici neexistují žádné důkazy v neurobiologii ani neuroanatomii. Jak už jsme si popsali, mozek prochází četnými změnami, které jsou dané jistou hormonální přípravou a zkušenostmi s péčí o konkrétní dítě. To ale logicky znamená, že se změny v mozku nestanou ve vteřině po porodu. I když se ihned uvolňuje velké množství hormonů, které mozek silně ovlivňují, matrescence je proces. Pomocí opakovaných interakcí mezi matkou a jejím dítětem se v mozku vytvoří určitý cit pro potřeby jejího vlastního dítěte, kterému můžeme říkat intuice. Není ale vrozená ani automatická - dá to práci. Jako budování jakéhokoli jiného vztahu.
Stejně tak i mateřská láska vzniká postupně (i když objektivně o dost rychleji než v jiných vztazích). Obzvlášť v těch prvních týdnech, kdy miminko neumí dát najevo nic jiného než nespokojenost, se ani evoluce na mateřskou lásku spolehnout nemohla. Důkazem budiž naše vlastní historie, kdy až díky dostupnosti bezpečných potratů a ještě více antikoncepce konečně klesla čísla vražd nebo opuštění novorozenců. Proto má příroda o něco spolehlivější zbraně než vrtkavý, romantizovaný cit. Zbraně, které opravdu fungují téměř okamžitě a univerzálně: strach, úzkost, nutkavé myšlenky, empatii a motivaci.
Závěr
Mámou jsem se nestala náhodou ani nehodou, bylo to vědomé rozhodnutí a přání. Obzvlášť v těch prvních měsících pro mě nebylo úplně překvapením, že mateřství tak nějak vytlačí všechno ostatní. Ale míra, do jaké rodičovství mění vnímání sebe sama, je zkrátka extrémní a těžko pochopitelná, dokud si tím neprojdete. Z vlastní nezávislosti se mžiku dostáváme do reality naprosté závislosti jiné bytosti na nás. Mozek nás nutí být neustále na pozoru, extra ostražité, extra motivované, extra nesobecké. Jsme na houpačce, na které se obavy a úzkosti střídají s pocity spokojenosti a vděku tak rychle, že to nestíháme sledovat. A i když se zmíněné funkční sítě v rámci mateřského okruhu zapínají u každé z nás trochu jinak (a zatímco já se hodně strachovala, jiné mámy mohou být celkem v pohodě - obojí je v pořádku), znamenají dohromady obrovský skokový posun.
Vzduchoprázdno, ve kterém se v určitý moment může ocitnout naše vlastní „já“, je jednou z radostí a smutků mateřství. Zároveň cítíme pocity ztráty nad osobností, kterou jsme byly, a zároveň se zvědavostí a někdy i úžasem přijímáme přirozený vývoj v osobnost, kterou se díky dětem stáváme. Z neurobiologického hlediska je přechod do mateřství fascinující a změny v mozku, které způsobuje, nemají v životě dospělého jedince srovnání. Zatímco někteří se podobných změn s dopadem na změnu perspektivy i vnímání sebe sama snaží dosáhnout psychadeliky, řada z nás nebyla na střet se svým já ani jeho nutnou přestavbu způsobenou porodem a mateřstvím úplně připravena.
Degradovat to ale na stereotyp o zapomnětlivosti není jen nedostatečné, je to prostě úplně mimo.
P.S. Musela jsem z toho vynechat tatínky a náhradní rodiče, změny v jejich mozku jsou ale neméně fascinující. Nechávám si to jako nápad do šuplíku (napište mi, pokud by vás to zajímalo, ať to v tom šuplíku nezapadne).
Díky, že čtete PoroPravdy. Podpořit mě můžete odběrem newsletteru a sdílením článku. Vítám i veškerou zpětnou vazbu!
