Spánkový trénink vyplakáváním: jak moc a kdy škodí?

Spánek je už od narození dítěte asi tím největším tématem, řeší ho pochopitelně nevyspaní čerství rodiče, ale už míň pochopitelně také všichni prarodiče, tetičky či náhodní kolemjdoucí. Stále opakovanou radou je: „MUSÍTE ho nechat vyplakat, jinak se to nikdy nenaučí“. Jak už asi víte, přesně tahle černobílá tvrzení mě k psaní PoroPravd motivují nejvíc, podívala jsem se tedy, co z toho je (a není) nějak podloženo.

Spánkový trénink je podle mě úplně nesmyslný pojem, protože spánek není nějaký sval nebo dovednost, ale fyziologická potřeba, kterou má každý nastavenou individuálně. Je to ale založeno na představě, že nějaké vzorce a zvyky, které dítě kolem spánku a usínání má, můžou rodiče určitým postupem změnit, což je pravda. Nutně tak s sebou pláč dítěte o samotě přinést nemusí, většinou se to tak ale myslí. Metoda vyplakání je pak buď totální (večer zavřete dveře do dětského pokoje a otevřete je ráno) nebo postupná (časové intervaly, kdy za dítětem můžete přijít, prodlužujete podle návodu).

Zajímavé je, že když se někde uvede, že děti po tréninku „spaly celou noc“, je to definováno jako od půlnoci do 5 hodin ráno. Možná vaše dítě „spí celou noc“ a vy to ani nevíte. Každopádně proto jsem se spíš dívala, jestli postup přinesl nějaké zlepšení.

A ano, většina studií na tohle téma ukazuje na delší spánek a spokojenost rodičů a rychlejší usínaní dětí. V tomto přehledu pozitivní efekt zaznamenalo 9 studií z 11 a u většiny zlepšení přetrvalo alespoň 3 měsíce. V téhle randomizované studii 7měsíčních dětí byl ale efekt slabší (po 3 měsících mělo problém se spánkem 56% „trénovaných“ dětí vs. 68% těch bez tréninku). Ukázali však značný pozitivní vliv na mentální zdraví matek, a to se počítá.

Nejvíc zarážející je pro mě právě věk dětí, na kterých byly studie ohledně spánkového tréninku dělány v kontrastu s tím, od kdy se s ním běžně maminkám doporučuje začít - což je klidně od narození. Přitom velcí propagátoři vyplakávání v 90. letech uváděli, že by se tato metoda neměla používat na děti mladší 6 měsíců a i potom za přísného monitorování.

Našla jsem jen pár studií, které vůbec nějaké děti mladší než 6 měsíců u vyplakávání zahrnuly. V téhle i téhle studii byli děti staré 4 měsíce - cca 4 roky, což je dost rozdíl. Bohužel ale výsledky nerozdělili podle věku a proto se nedozvíme, kolik těch nejmladších bylo, ani jak na trénink konkrétně ony reagovaly. V novozélandské studii zjistili, že malé děti, které rodiče nechali usnout samotné, se probouzeli o celých 8 % méně než ty, které rodiče uspávali houpáním či krmením. Jestli to za to stálo, je otázkou. Většina studií se u takto malých dětí zaměřuje spíše na informování rodičů, že při pláči dítěte můžou zkusit před utišením chvíli počkat, zaměřují se na zavedení spánkových rituálů, prodloužení intervalů krmení apod. Tedy ne na totální vyplakání.

Více než 60 % knih o rodičovství přitom právě vyplakávání jako řešení problémů se spánkem doporučuje. A z vlastní zkušenosti, nejvíce spánek řeší rodiče právě velmi malých dětí.

Rodiče, kteří měli ve studiích začít se spánkovým tréninkem, rozhodně nedostali jen nějaký letáček. Měli obrovskou podporu ze strany vedoucích studie - lekce, každodenní telefonáty, museli reportovat průběh v denících, v některých probíhal trénink ve zdravotnickém zařízení a v jedné ho dokonce neprováděli ani rodiče samotní, ale zdravotní sestry.

Nemusím zmiňovat, že podmínky, ve kterých se vyplakání dětí doporučuje (tedy normálně doma a rodiče jsou na to sami), jsou dost jiné. Asi proto je úspěch takového domácího tréninku podstatně nižší a rodiče vystresovanější, než očekávali.

Úspěch vyplakávání je ve studiích měřen převážně pomocí zlepšení spánku reportovaném rodiči. Že se ale rodič nevzbudil, neznamená, že se nebudilo dítě, spíše že to rodiči nesignalizovalo - jak potvrzuje i tato studie. Otázkou je, zda opravdu při probuzení už pomoc nepotřebuje nebo si zvyklo, že stejně žádná nepřijde.

Kortizol, stresový hormon, zní jako dobrý ukazatel případného negativního vlivu na děti, které se jen naučily svůj stres nedat najevo. Použili ho jen ve 2 studiích, které jsem našla, v této přetrvávaly jeho zvýšené hladiny, i když už děti neplakaly (ale autoři neměli žádnou kontrolní skupinu „netrénovaných“ dětí). A v téhle měřili hladinu kortizolu, hormonu s poločasem rozpadu kolem 20 minut, až ráno 🤦🏻‍♀️. Nikoho nepřekvapí, že vyšší nebyla. K čemu studie ohledně kortizolu jsou, je opačný jev - že větší „naladění“ rodičů na malé děti a jejich potřeby kolem večerního spánku jeho hodnoty snižují.

Vyplakávání dle některých může mít vliv na vztah matky (primárního pečovatele) a dítěte, který se v rané fázi vývoje buduje hlavně na schopnosti reagovat na jeho potřeby. Z evolučního hlediska je vztah s primárním pečovatelem zásadní pro přežití a proto jsou názory, že jeho narušení otřese celým dalším vývojem miminka. Z poznatků dětské psychologie také víme, že zvládat negativní emoce se děti učí postupně právě díky ko-regulaci rodičem a odpovídání na potřeby (signalizované pláčem) má jasné pozitivní dopady na celkový vývoj dětí.

Že bychom však měli k dispozici byť jedinou kvalitní studii ukazující na negativní dopady vyplakávání samotného, to pravda není. Existuje hodně těch, podle kterých je opakované ignorování pláče dětí pro jejich vývoj nežádoucí. Jestli je tomu tak ale v každé míře, nebo existuje nějaká hranice, do které to nevadí, je hodně těžké zjistit a věda to zatím neví.

Autoři některých zmíněných studií prokazujících efekt spánkového tréninku si tuhle otázku položili a děti s odstupem zkontrolovali (tady po roce, tady po 5 letech). Dopady na vztah s rodiči či emocionální vývoj dětí nenašli, chyby v jejich metodice se ale najít dají. Neurčili třeba sílu vazby před tréninkem, posoudit případné zhoršení je tak nemožné. Z krátkodobého hlediska se v tomto přehledu děti rodičům zdály být dokonce méně plačtivé a celkově stabilnější.

Co je však důležité (znovu) zmínit, tyhle s odstupem „zkontrolované“ děti byly starší 6 měsíců při zahájení tréninku. U dětí mladších je použití vyplakávání zkrátka sporné. Nechat o samotě plakat do vyčerpání novorozené miminko, které se ještě nemůže ani pokusit uklidnit samo třeba otočením nebo tím, že si dá palec do pusy, je i podle spánkových trenérů kruté (nehledě na to, že spánek dítěte v oddělené místnosti zvyšuje riziko náhlého úmrtí kojence).

Že se děti v prvním roce až dvou často budí, je naprosto normální a časem se to u většiny z nich zlepšuje samo. Pokud to chcete nějak řešit, spánkový trénink na většinu dětí funguje celkem dobře. Nicméně to, že z různých zdrojů máme dojem, že funguje stoprocentně a jde o jediné správné řešení, pravdou rozhodně není. Nezapomínejme, že je to taky celkem prosperující byznys.

Mezi experty není jasná shoda v tom, jestli jde o metodu děti poškozující. Proto tvrdit, že je pro všechny bez výjimky nebezpečná, je podle mě stejně špatně, jako že je pro všechny děti bez rizik. Podle toho, co vím o citové vazbě, nemyslím, že tenhle postup sám o sobě, jakkoli necitlivý, něco tak komplexního nenávratně poškodí.

Vy znáte nejlépe svoje dítě - jeho temperament, citlivost, případné úzkostné ladění. Ukazuje se, že právě pro takové děti může tahle metoda přinést už nadlimitní hladinu stresu a způsobit třeba horší separační úzkost do budoucna. Jsou děti, které hystericky pláčou, až zvrací a pak takové, které jen trochu zaprotestují. Takže i tady platí: vy sami posuďte, co je pro vás všechny tou nejlepší volbou a nenechte si do toho kecat.

Já osobně jsem zrovna cítila, že pro nás tohle cesta není. Časté buzení dcery i její vyšší potřebu kontaktu jsem „vyřešila“ společným spánkem - resp. ne tu frekvenci jejího buzení, ale hloubku toho mého.

💪�� Tipy:

Děkuji za přečtení a případné sdílení článku či připojení se k odběratelům newsletteru.

Mějte se krásně,

Andrea

PoroPravdy

Zdroje článku zde