Článek
Když však název zastávky vybafnu na řidiče, podívá se na mě otráveně a zeptá se:
„Rozcestí nebo Věncova hora?“
V hlavě se mi roztočí kolečka a najednou se slyším říkat:
„Rozcestí.“
Už při koupi lístku mi dochází, že to byla špatná odpověď. A mapa mi to po chvíli nekompromisně potvrdí.
Vystupuji tedy na špatné zastávce. Podle mapy jsem sice jen 1,2 kilometru od správného místa, ale po silnici, po které se opravdu jít nedá. Čekat na další autobus také nepřipadá v úvahu, protože se mi začíná chtít na záchod.
Nakonec přebíhám silnici, beru to přes pole do lesa a s úlevou se dostávám tam, kde jsem měla původně vystoupit.
Tady začíná část, kterou mám ráda.
Výhled do krajiny pod Kletí
Po žluté stoupám lesem na louku, odkud se otevírá krásný výhled do krajiny, nad kterou se tyčí Kleť. Pokračuji kolem statku s ovcemi, ale při jejich focení se znovu ozve hlava. Beru si hořčík a zpomaluji tempo.
Po téměř prázdné okresce dojdu ke křížku a napojím se na červenou. Na kraji lesa ještě vyplaším srnu. Chvíli na sebe koukáme, než se klidně otočí a zmizí mezi stromy.
Podél potoka scházím až k parkovišti pod Zlatou Korunou. Tady už bolest hlavy nabírá na síle. Vytahuji koblihu a navrh lupnu zázračnou růžovou pilulku s nadějí, že zabere.
Do kopce ke klášteru se vleču tak pomalu, že by mě předběhl i šnek. U sochy svatého Jana Nepomuckého se zhroutím na lavičku a snažím se do sebe dostat co nejvíc tekutin. Pokud by došly, jistí to pítko před sochou.
Místo plánování další cesty začínám přemýšlet, jak se dostat co nejrychleji domů.
Naštěstí mi IDOS připraví milé překvapení. Díky všednímu dni jede autobus přímo ze Zlaté Koruny a navíc už za půl hodiny.
Čekání mi zpříjemní nečekaný společník. Zatímco si na lavičce léčím bolavou hlavu, seznamuji se s místním mourovatým kocourem. Má odrbané uši, povahu rváče a ukecanost profesionálního průvodce. Chvíli se nechává drbat, pak se pokusí ulovit ptáčka a nakonec se rozvalí u rybníčku, odkud dál komentuje dění kolem sebe.
Nečekaný společník
A tak sedíme každý na své straně. Já na lavičce a on u vody.
Nakonec se s kocourem rozloučím a přes Český Krumlov se vrátím do Českých Budějovic. Doma po nepříliš důstojném rozhovoru se záchodovou mísou zamířím rovnou do postele.
Už tehdy mám jasno.
Zítra zůstávám doma.
Někdy totiž není nejdůležitější dojít co nejdál. Někdy je potřeba poznat vlastní hranice a včas zastavit.
