První den na cestě — Římovské vzpomínky na společnou cestu s Royíkem

Má cesta, kterou jsem nazvala Pouť ticha, vedla první den na Římovskou pašijovou cestu. Právě v ten den, kdy se před osmnácti lety narodil Royík. U Lizzi jsme přesné datum narození nikdy neznali, věděli jsme však, že se narodila v květnu a tak jsme jejich společné narozeniny slavili právě 10. května.

Narozeniny pro mě nikdy nebyly o dárcích. Nejvíc si cením společně stráveného času a zážitků, které zůstanou ještě dlouho poté. A právě Royík s Lizzi mi vždy připomínali, jak vzácné tyhle (ne)obyčejné chvíle jsou.

Letos je poprvé nemohu strávit po jejich boku. Přesto vyrážím na místo, kam se nevracím proto, abych cestu prošla znovu, ale abych ještě jednou byla nablízku Royíkovi, který po ní kdysi kráčel se mnou. A v srdci si nesla i Lizzi.

Na pašijovou cestu jsem poprvé narazila před šesti lety, v době covidu. Tehdy se svět vychýlil z pantů a my jsme s Royíkem nastupovali do autobusu oba s náhubkem. Na sociální sítě jsem tehdy sdílela naši fotku s popiskem: „Tohle není přepadení.“

Dnes už je všechno jiné. Jen ranní slunce nad krajinou zůstalo stejné.

Cestou míjím jednotlivá zastavení, chvíli se zastavuji v kapličkách a nechávám na sebe působit jejich atmosféru. U Chromého žida usedám na stejnou lavičku, kde jsme tehdy s Royíkem snídali. Z batohu vytahuji muffin a dvě dortové svíčky. Vítr mi jejich zapalování sice komplikuje, ale nakonec se podaří pořídit první fotografii ze série „Můj černobílý týden“.

Do sluchátek si pouštím potichu hudbu a dál mě doprovází už jen zpěv ptáků a občasné volání bažanta, který mi nakonec úplně suverénně přejde přes cestu. Chvíli ho zkouším vyfotit, ale zmizí ve vysoké trávě dřív, než stihnu zmáčknout spoušť.

Výjimečně se zastavuji pod mostkem, kde se odehrává milostná scéna z knihy Caffe Groll od spisovatele Jana Štiftera. Knihu mám už dlouho ve své čtečce, ale mnohem raději jsem si ji poslechla v rozhlasovém čtení, když to bylo možné. V uších mi najednou zní hlas Pavla Oubrama, který ji načetl pro Český rozhlas a na okamžik mám pocit, jako by se čas zastavil.

U Kafiáše tradičně objevím pavučinu. Můj oblíbený fotografický motiv. Jenže tentokrát jsem zapomněla rozprašovač na vodu a bez jemného orosení pavučina na fotografii těžko vynikne. Nakonec improvizuji s osvěžující vodou ve spreji a pavouček tak dostává lehkou sprchu. Výsledek ale stojí za to, nemyslíte?

Cestou mě baví drobné momenty. Skupinka zdravících turistů se psem, jejichž vedoucí mi s blaženým úsměvem na rtech připomíná mou mužskou verzi. Nadávající kačer na louce, psí slečna vyhřívající se na zápraží i přísně vyhlížející kočka dohlížející na pána myjícího okna.

A pak také můj vlastní záchvat smíchu nad reklamou na „novou kytku ve vaší zahrádce“ s gorilou. Okamžitě si v ní místo namalované gorily představím Richarda ze Zoo Praha. Pokud máte to štěstí Richarda znát, jistě chápete, o čem mluvím. Pro ty méně šťastné přikládám fotografii upravenou umělou inteligencí.

V samotném poutním areálu už jen tiše procházím, dělám zápis do knihy a posedím si venku pod lipami. S tvarohovým Míšou v ruce pozoruji kosa, který nosí potravu mláďatům ukrytým v dutině stromu.

Tady je svět ještě v pořádku pomyslím si.

Než odjedu domů, vrátím se ještě do loretánské kaple. Zapálím svíčky za Royíka i Lizzi a chvíli jen sedím s tichou modlitbou na rtech.

Venku potkávám paní s pejskem shih-tzu. Je jako Royík, pobíhá tu v trávě mezi pampeliškami úplně stejně. Z povzdálí je pozoruji, až mi oči zalévají slzy.

Při čekání na autobus mě nenapadne nic lepšího než vytáhnout bublifuk. Fouknu pár bublin a pozoruji, jak se ve slunci duhově lesknou. Kdyby tu se mnou seděl Royík, sledoval by je stejně zaujatě jako já.

„Vy máte ale pěkného medvěda,“ ozve se najednou kolemjdoucí a vytrhává mě tak z mých myšlenek.

Usměju se a poděkuji. Poutníček totiž vykukuje z přední kapsy batohu a po celou cestu se rozhlížel po krajině společně se mnou.